ECLI:CZ:US:2017:4.US.3852.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3852/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti A. M., zastoupeného JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou, se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1027/2016-68, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. 9 To 89/2013, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2013 č. j. 49 T 10/2011-1968, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Praze a 3. Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Praze, C) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a D) N. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. listopadu 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se A. M. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Konkrétně stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušení zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, zakotvených v článku 39 Listiny, porušení principu presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny) a porušení zásady ne bis in idem (článek 40 odst. 5 Listiny).
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2013 č. j. 49 T 10/2011-1968 byl stěžovatel (obviněný) uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona a zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za dané trestné činy byl obviněnému uložen souhrnný trest odnětí svobody v délce trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v délce trvání sedmi let. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen "nalézací soud") rovněž uložil obviněnému a N. M. [dále jen "obviněná"] nahradit vzniklou škodu.
Trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona se měl obviněný dopustit tak, že v postavení obchodního manažera obchodní společnosti XX s. r. o. v likvidaci, IČO: 64051277 (dále jen "XX"), v době od února do května 2008 objednal šest osobních automobilů značek Opel a Chevrolet. Nákup těchto vozidel financovala obchodní společnost Credium, a. s., v likvidaci, IČO: 25139886 (dále také jen "poškozená") na základě smluv o úvěru, zajišťovacím převodu vlastnického práva a o výpůjčce. Takto financovaná vozidla následně XX prodala třetím osobám, přičemž získané finanční prostředky byly vloženy na účet či do pokladny XX a poté vědomě užity k úhradě potřeb této obchodní společnosti či obviněného (jedno z vozidel bylo užito k úhradě dluhu obchodní společnosti NSI GROUP, ČR a. s. v likvidaci, IČO: 26407671, jejímž předsedou představenstva byl v té době obviněný, vůči obchodní společnosti HELVETICA - EUROPE s. r. o., IČO: 27711404). Popsaným jednáním měl obviněný způsobit poškozené škodu ve výši 1 781 367 Kč.
Trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona se měl obviněný dopustit tak, že v době od prosince 2008 do ledna 2009 (opět jako obchodní manažer XX), v úmyslu získat finanční prostředky, vybral prostřednictvím zaměstnanců XX zálohy na nákup vozidel, ačkoliv si byl vědom toho, že XX byla v platební neschopnosti a nákup dalších vozidel již nemohla financovat. Vybrané peněžní prostředky obviněný nejprve vložil do pokladny XX a následně vybral a užil pro svoji vlastní potřebu, čímž měl celkem šesti poškozeným fyzickým osobám způsobit škodu ve výši 233 000 Kč.
Zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, se měli obviněný, společně s obviněnou, dopustit následovně: Obviněná, jako jediná jednatelka XX a obviněný (obchodní manažer téže obchodní společnosti), v době od ledna 2008 do března 2009, po společné domluvě postupně z pokladny a bankovních účtů XX vybrali hotovost ve výši 21 882 237 Kč, z čehož vrátili pouze 11 082 218 Kč. Do účetnictví XX přitom nedoložili žádné doklady o způsobu využití nevrácených peněžních prostředků, které použili pro svoji vlastní potřebu. Popsaným jednáním měli obvinění způsobit poškozené XX škodu ve výši 10 800 019 Kč.
2) Po provedení rozsáhlého dokazování nalézací soud označil obhajobu obviněného za ryze účelovou. K námitce, že obchodní společnost Credium, a. s., v likvidaci, se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody nepřipojila, nalézací soud uvedl, že z hlediska viny obviněného není rozhodné, že obviněný následně činil kroky k dodatečnému vyrovnání vzájemných závazků mezi XX a uvedenou obchodní společností. Nalézací soud dále nepřijal obhajobu obviněného, že výběr záloh na nákup vozidel činili zaměstnanci XX z vlastní iniciativy. Dle nalézacího soudu výběr záloh probíhal na základě rozhodnutí obviněného, který si byl v té době vědom špatné finanční situace XX. Přesto s vybranými zálohami (které byly složeny do pokladny či na účet XX) dále nakládal, s vědomím toho, že poškozeným již nebudou vráceny. Ani obhajobu obviněného stran posledního z trestných činů, jehož se měl dopustit společně s obviněnou, nalézací soud nepřijal. Tvrzení obviněného o počáteční negativní finanční situaci XX nalézací soud neshledal jako důvěryhodné. Současně doplnil, že z hlediska viny by ani v případě jejího prokázání nebyla daná skutečnost relevantní, neboť obviněný zpronevěřil reálné peněžní prostředky uložené v pokladně či na účtu XX. Za významný důkaz nalézací soud označil výpověď svědkyně Jany Wernerové (účetní XX), podporovanou výpovědí svědkyně Milady Frýdlové. Dle obou svědkyň si obviněný a obviněná byli vědomi rozporů v účetnictví a byli opakovaně upozorněni na nutnost doložení účetních dokladů prokazujících účel, na které byly prostředky vybrané z pokladny či z účtu XX užity.
3) K odvolání obviněného a obviněné Vrchní soud v Praze (dále také jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. 9 To 89/2013 rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k obviněnému zrušil ve výrocích o vině zločinem zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, jakož i ve výrocích o trestu a o náhradě škody. Ve vztahu k obviněné odvolací soud zrušil rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu. Poté odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině trestným činem zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona a dále za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea 3, odst. 3 tr. zákona (dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. května 2009 sp. zn. 24 T 134/2008) odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolací soud dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výši 15 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech po dobu pěti let. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. května 2009 sp. zn. 24 T 134/2008, jakož i všechna další, na tento výrok navazující rozhodnutí, pozbyla-li jeho zrušením podkladu. Podle §259 odst. 1 tr. řádu odvolací soud věc obviněných, ohledně zločinu zpronevěry dle §206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 2 tr. zákona, vrátil nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4) Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání, jež Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 31. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1027/2016-68 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, jako zjevně neopodstatněné.
5) Dovolací soud se plně ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nepřijal námitku obviněného, podle níž obecné soudy pochybily, pokud nenechaly vypracovat znalecký posudek ve vztahu ke skutku, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. K tomu dovolací soud připomenul, že stanovení potřebného rozsahu dokazování je, s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů, plně v gesci obecných soudů. Absenci znaleckého posudku nepovažoval za případ tzv. opomenutého důkazu, neboť zjištěný skutkový stav byl spolehlivě prokázán dalšími provedenými důkazy. Co se týče vztahu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nižších soudů, neshledal mezi nimi dovolací soud tzv. extrémní nesoulad. Namítal-li obviněný absenci zavinění, připomenul dovolací soud, na základě jakých skutečností nalézací a odvolací soud dospěly k závěru o zavinění ve formě přímého úmyslu dle §4 písm. a) tr. zákona. Dovolací soud nepřitakal ani výhradě obviněného, dle níž spolu veškeré skutky natolik souvisí, že oddělené posuzování skutku, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, není možné. K námitce obviněného, že v projednávané věci měly nižší soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, připomenul dovolací soud závěry své ustálené rozhodovací praxe (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012 sp. zn. 3 Tdo 82/2012 a ze dne 15. května 2013 sp. zn. 7 Tdo 331/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu, na stránce: http://nsoud.cz/), s nimiž jsou závěry napadeného rozsudku odvolacího soudu zcela v souladu. V neposlední řadě dovolací soud odmítl i námitku obviněného, dle níž druh a výměra uloženého trestu neodpovídají zákonným kritériím, neboť obviněný tak de facto namítal nepřiměřenost trestu. K tomu dovolací soud připomenul, že uvedená námitka nemůže být v dovolacím řízení relevantně uplatněna, neboť nespadá pod žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší řadu dílčích námitek, jimiž napadá údajná pochybení obecných soudů. Jednotlivé námitky lze shrnout následovně:
Předně stěžovatel namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obecných soudů. Dle jeho názoru totiž ze smluv uzavřených mezi XX a obchodní společností Credium, a. s., v likvidaci (poškozená), plyne, že peněžní prostředky uhrazené za jednotlivá vozidla byly vlastnictvím XX, která s nimi mohla dále volně nakládat. Z jednotlivých smluv dle stěžovatele ani nevyplývá, v jaké lhůtě měly být peněžní prostředky převedeny na účet poškozené.
Druhá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že peněžní prostředky z prodeje čtvrtého a pátého vozidla nebyly nikdy XX odeslány, ale započteny obchodní společností Santander Consumer Finance a. s., IČO: 25103768 (úvěrující koupi daných vozidel svědky Janem Fojtíkem a Františkem Aksamitem), na pohledávky této obchodní společnosti za XX.
Stěžovatel dále tvrdí, že i přes rozsah dokazování v řízení před obecnými soudy neexistuje nepřetržitá řada důkazů vedoucích k jednoznačnému závěru, že pouze stěžovatel dával pokyny a následně i rozhodoval o užití peněžních prostředků získaných z prodeje jednotlivých vozidel. Podle stěžovatele současně není postaveno najisto, jakým způsobem byly jednotlivé peněžní prostředky poukazovány na účet poškozené a kdo rozhodoval o přiřazení plateb jednotlivým pohledávkám XX vůči poškozené.
Čtvrtá námitka stěžovatele spočívá v tvrzeném rozporu ve skutkové větě, týkající se druhého z vozidel. Ve skutkové větě je údajně stěžovateli kladeno za vinu, že peněžní prostředky získané z prodeje vozidla nepřevedl na účet poškozené, avšak z popisu jednání v téže skutkové větě je zřejmé, že XX nikdy za prodej daného vozidla nic neobdržela, neboť "úhrada byla provedena formou zápočtu".
Stěžovatel dále tvrdí, že vlastnictví ke třetímu vozidlu bylo převedeno až v měsíci březnu 2009 a teprve po tomto datu vznikla povinnost zaslat poškozené peněžní prostředky získané z prodeje daného vozidla. V té době však již XX skončila s podnikáním "a stěžovatelova možnost jakkoli za společnost jednat byla téměř nulová". Z provedeného dokazování současně dle stěžovatele vyplynulo, že s kupujícím v případě třetího vozidla nejednal on sám, ale zaměstnanci XX.
Šestou námitku stěžovatel formuluje jako porušení zásady ne bis in idem, neboť měl být v proběhnuvším trestním řízení dvakrát stíhán pro zpronevěru téže částky. Od počátku trestního řízení totiž dle stěžovatele není zřejmé, jaké peněžní prostředky měl zpronevěřit na úkor XX a jaké na úkor poškozené. V návaznosti na uvedené stěžovatel namítá porušení zásad nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, z nichž plyne povinnost trestního soudu řádně vymezit skutek, jenž je obviněnému kladen za vinu, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Z popisu jednotlivých skutků přitom dle stěžovatele není nijak zřejmé, jak měl s peněžními prostředky získanými za prodej vozidel naložit.
Sedmá námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že v jeho trestní věci měly obecné soudy aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že vztah mezi XX a poškozenou byl především vztahem obchodním, poškozená se do trestního řízení se svým nárokem na náhradu škody nepřihlásila a jednotlivé závazky vůči poškozené byly postupně hrazeny. K nápravě celé situace tudíž dle stěžovatele postačovaly prostředky soukromého práva.
V neposlední řadě stěžovatel brojí proti postupu obecných soudů, jež se prý dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou a neprovedly jím navržené důkazy, především znalecký posudek z oboru ekonomiky. Vedle porušení svého práva na obhajobu stěžovatel současně namítá porušení principu presumpce neviny, neboť na něj prý obecné soudy "od počátku nahlížely jako na vinného a (...) důkazy byly v tomto směru obecnými soudy i vykládány".
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti.
Krajský soud v Ústí nad Labem odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku, jakož i na rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jimiž byl jeho postup v dané trestní věci potvrzen. K ústavní stížnosti uvedl, že fakticky pouze opakuje argumenty vznesené v rámci odvolání a dovolání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že argumentace stěžovatele je v podstatné části totožná s námitkami, které stěžovatel uplatnil již v odvolání a jimiž se odvolací soud zabýval.
Nejvyšší soud, ve shodě s odvolacím soudem, uvedl, že argumentace stěžovatele vychází ze stejných námitek, které uplatňoval v průběhu celého trestního řízení a s nimiž se obecné soudy, včetně dovolacího soudu, již vypořádaly. Z tohoto důvodu dovolací soud odkázal na odůvodnění svého usnesení a uvedl, že dle jeho přesvědčení nebyla v řízení před obecnými soudy jakkoliv dotčena základní práva a svobody stěžovatele. Z tohoto důvodu navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítnul, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud s ohledem na obsah vyjádření obecných soudů, která nepřináší do projednávané věci nové relevantní argumenty, jež by stěžovateli nebyly známy z odůvodnění napadených rozhodnutí, nepovažoval jejich zaslání stěžovateli k případné replice za jakkoliv přínosné.
V.
Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstatou jednotlivých stížnostních námitek je nesouhlas stěžovatele s dílčími skutkovými a právními závěry obecných soudů ohledně jeho jednání, které obecné soudy kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona. V podstatě tak ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž stěžovatel Ústavní soud staví de facto do role další soudní instance. Taková pozice však neodpovídá postavení, jež Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy České republiky.
V souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud ve světle svých judikatorních závěrů přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž žádné vady, pro který by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu, neshledal. Je třeba říci, že obecné soudy přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a svůj závěr o vině stěžovatele daným trestným činem zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily.
VI.
K jednotlivým skutkovým a právním námitkám stěžovatele lze uvést toliko následující:
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že peněžní prostředky přijaté XX za jednotlivá vozidla byly dle smluv uzavřených s poškozenou ve vlastnictví XX. Již nalézací soud v tomto směru připomenul formulaci článku 11 daných smluv, dle něhož "zajištění převedením vlastnictví na Credium a. s. zaniká okamžikem, kdy na účet Credium a. s. bude připsána částka odpovídající kupní ceně vozidla, uhrazené z úvěru, jestliže toto vozidlo se stalo předmětem kupní smlouvy s třetí osobou, tj. konečným kupcem". Jinými slovy až do okamžiku připsání předmětných částek na účet poškozené byla jednotlivá vozidla nadále ve vlastnictví poškozené a ve smyslu §248 tr. zákona byla obviněnému (resp. XX) toliko svěřena za účelem dalšího prodeje či leasingového pronájmu. XX se tedy nikdy, byť stěžovatel tvrdí opak, nestala vlastnicí peněžních prostředků získaných z prodeje vozidel, protože ty představovaly pouze ekvivalent již prodaných vozidel.
Obdobně Ústavní soud nepřijal ani tvrzení stěžovatele, dle něhož z uzavřených smluv neplynulo, v jaké lhůtě měly být jednotlivé peněžní prostředky zaslány poškozené. S uvedenou námitkou se v odůvodnění svého rozsudku podrobně vypořádal odvolací soud (viz strany 11 a 12 daného rozhodnutí), přičemž Ústavní soud nemá, co by argumentaci odvolacího soudu vytknul. Stačí toliko připomenout, že dle smluv byla XX povinna vrátit čerpané peněžní prostředky poškozené do 360 dnů ode dne jejich poskytnutí, což však - jak plyne z oznámení poškozené ze dne 21. dubna 2009 a z přípisu poškozené ze dne 25. ledna 2010 - neučinila. O eventuálním prodloužení lhůty (tuto možnost si totiž smluvní strany ujednaly), nebyla v průběhu trestního řízení učiněna jediná zmínka.
K další námitce stěžovatele ohledně prodeje čtvrtého a pátého vozidla je třeba v prvé řadě uvést, že stěžovatel tuto námitku vznáší prvně až v řízení před Ústavním soudem. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti přitom plyne, že Ústavní soud není povinen zabývat se takovou námitkou, jestliže ji stěžovatel mohl vznést v průběhu řízení před obecnými soudy a neučinil tak (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. září 2017 sp. zn. IV. ÚS 4001/16). Nad rámec uvedeného je třeba říci, že z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu se podává, že XX inkasovalo za prodej daných vozidel svědkům Janu Fojtíkovi a Františku Aksamitovi celou kupní cenu v hotovosti.
Další námitka stěžovatele se obecně týká jeho postavení v rámci XX a rozhodovacích pravomocí ve vztahu k užívání a nakládání s finančními prostředky. K tomu je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (strana 9 a 10) a in concreto na obsah svědeckých výpovědí (především svědkyň Jany Wernerové a Milady Frýdlové). Přes výhrady stěžovatele je na základě jednotlivých důkazů postaveno najisto, že stěžovateli náleželo fakticky veškeré obchodní vedení XX a zaměstnanci této obchodní společnosti při uzavírání a vypořádávání dílčích obchodů postupovali výhradně podle jeho pokynů. Stěžovatel současně fakticky disponoval veškerými peněžitými prostředky XX a veškeré platby byly prováděny výlučně na jeho pokyn a s jeho vědomím.
K související argumentaci stěžovatele je třeba připomenout, že pojem "nepřetržitá řada důkazů", resp. "uzavřený řetězec důkazů", se vztahuje k rozhodování o vině na základě důkazů nepřímých. Nepřímé důkazy ve vztahu k důkazům přímým nejsou v postavení a priori podřadném. Platí, že "[j]e jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy." (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15, pod bodem 43).
V projednávané věci byl však závěr obecných soudů o úloze stěžovatele při nakládání s peněžními prostředky v rámci XX vystavěn v prvé řadě na důkazem přímých, konkrétně na svědeckých výpovědích Jany Wernerové a Milady Frýdlové (srov. strany 61 a 62 rozsudku nalézacího soudu), případně svědka Libora Bohuslava (viz stranu 65 rozsudku nalézacího soudu). Ústavní soud proto nemohl jinak, než přitakat závěru obecných soudů, že to byl jen a pouze stěžovatel, komu příslušelo rozhodování o nakládání s peněžními prostředky XX.
Uvedené závěry ohledně postavení stěžovatele v XX je třeba vztáhnout i k poslední skutkové námitce stěžovatele týkající se třetího z vozidel. Sama skutečnost, že s kupujícím při nákupu vozidla jednal svědek Robin Drábek, proto není, s ohledem na to, že pokyny svědkovi dával právě stěžovatel (případně obviněná), z hlediska viny stěžovatele jakkoliv relevantní.
Vytýká-li stěžovatel rozsudku soudu prvního stupně rozpor ve skutkové větě ohledně druhého z vozidel (vozidlo Opel Astra) Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem tvrzený rozpor nezjistil. Ze skutkové věty rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že stěžovatel s daným vozidlem naložil v rozporu s účelem svěření, neboť jej užil k úhradě dluhu obchodní společnosti NSI GROUP, ČR a. s. (jejímž byl v té době předsedou představenstva) za obchodní společností HELVETICA - EUROPE s. r. o. XX měla za uvedené vozidlo obdržet kupní cenu, k čemuž však v důsledku jednání stěžovatele nedošlo. Stěžovatel si tak fakticky přisvojil vozidlo (cizí věc), které mu bylo svěřeno, a tím, že je užil k započtení pohledávky jiné obchodní společnosti, v níž figuroval v pozici předsedy představenstva. Tím dané vozidlo definitivně odňal z moci poškozené a zcela vyloučil její možnost s ním dále disponovat, čímž jí způsobil škodu ve výši 630 229,95 Kč. Takovéto individuální vymezení skutku se z napadené skutkové věty zcela podává, a Ústavní soud proto neshledal námitku stěžovatele jako opodstatněnou.
Další námitka stěžovatele spočívá v tvrzení, že v případě třetího vozidla vznikla povinnost vyplatit poškozené peněžní prostředky získané z prodeje daného vozidla až v měsíci březnu 2009. Takové tvrzení však z hlediska viny stěžovatele postrádá jakýkoliv význam, neboť XX obdržela stěžejní část kupní ceny za třetí vozidlo již v srpnu 2008 a k její úhradě poškozené ve sjednané lhůtě nedošlo.
Stran údajného porušení zásady ne bis in idem připomíná Ústavní soud, že uvedená zásada vyvěrá z článku 40 odst. 5 Listiny (jakož i z článku 4 dodatkového Protokolu č. 7 k Úmluvě a z článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech). Podstatu této zásady Ústavní soud obecně vyjádřil slovy: "nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za stejný čin opakovaně" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. září 1995 sp. zn. IV. ÚS 81/95). V tomto směru je stěžejním výklad pojmu "stejný", resp. "týž" čin, a tedy otázka totožnosti skutku, pro který je trestní stíhání vedeno, ve srovnání s jiným skutkem, pro který již byl obviněný dříve odsouzen, popřípadě, o němž již orgány činné v trestním řízení rozhodly jinak.
V projednávané věci byl stěžovatel odsouzen za trestný čin zpronevěry, jehož se dopustil jako obchodní manažer XX (viz §90 odst. 2 tr. zákona) na úkor poškozené. Rozsudek odvolacího soudu zakládá ve vztahu ke shora vymezenému skutku stěžovatele překážku věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu a brání tak dalšímu trestnímu stíhání a případnému potrestání stěžovatele pro týž skutek. Je na nalézacím soudu, jemuž byla trestní věc stěžovatele stran dalších dvou skutků vrácena odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, aby dostatečně objasnil skutkový stav věci a případně posoudil, zda není na místě postup dle §223 odst. 1 tr. řádu, tedy zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřípustnosti. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl v projednávané věci odsouzen toliko za jeden skutek (tvořený šesti dílčími útoky, jež jsou vzájemně odlišeny jak co do jednání, tak co do následku), je Ústavní soud nucen i tuto námitku stěžovatele odmítnou jako nedůvodnou.
Tím je dáno i posouzení další dílčí námitky stěžovatele, dle níž obecné soudy porušily zásady nullum crimen sine lege a nulla poena sine lege, která rovněž nebyla vznesena důvodně. Jednání, jež je stěžovateli kladeno za vinu a které obecné soudy kvalifikovaly jako trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona, zcela naplnilo veškeré zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu (srov. strany 75 až 76 rozsudku nalézacího soudu a strany 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu). V tomto směru Ústavní soud nemohl přitakat závěru stěžovatele o porušení zásady nullum crimen sine lege.
Stejně tak - v souladu se zásadou nulla poena sine lege - uložený trest odnětí svobody vychází ze zákonné trestní sazby, která se v této věci pohybuje v rozmezí od dvou do osmi let. Odvolací soud rovněž náležitě odůvodnil, z jakého důvodu měl v trestní věci stěžovatele uložení podmíněného trestu odnětí svobody s vyslovením dohledu dle §60a odst. 1 tr. zákona za vyloučené. V neposlední řadě odvolací soud podrobně vysvětlil, proč stěžovateli uložil dle §53 odst. 2 písm. a) tr. zákona i peněžitý trest, který mu byl již dříve uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. května 2009 sp. zn. 24 T 134/2008. S ohledem na charakter trestné činnosti stěžovatele (stěžovatel fakticky vykonával veškeré obchodní vedení ve společnosti s ručením omezeným, jež ex lege přísluší jejímu statutárnímu orgánu) bylo zcela na místě i uložení trestu zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zákona.
Zbývá dodat, že z hlediska viny stěžovatele daným trestným činem není rozhodné, jakým způsobem s peněžními prostředky získanými za prodej vozidel naložil. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu (aprobované Ústavním soudem v jeho usnesení ze dne 3. června 2010 sp. zn. I. ÚS 1256/09) plyne, že "[s]kutečnost, že není zjištěno, jak pachatel naložil s přisvojenými prostředky, nebrání závěru o spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zákona (pozn. dnes §206 tr. zákoníku), za předpokladu, že s nimi nenaložil v souladu s účelem jejich svěření." K tomu blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005, ze dne 11. února 2009 sp. zn. 8 Tdo 93/2009 či ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. 8 Tdo 1261/2012. Jinými slovy námitka stěžovatele, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, zda peněžní prostředky získané za prodaná vozidla užil ku prospěchu svému nebo XX, není způsobilá jakkoliv zvrátit závěr o jeho vině.
K úvaze stěžovatele o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. požadavku aplikace trestního práva jako ultima ratio, považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na odůvodnění dovolacího soudu (viz stranu 5 a 6 jeho usnesení), kde je zmíněná námitka podrobně vypořádána. Ústavní soud sdílí závěr dovolacího soudu, podle něhož v projednávané věci nejsou dány takové okolnosti, které by uplatnění této zásady odůvodnily. Dovolací soud především připomněl počet dílčích útoků a výši způsobené škody, jimiž se trestný čin stěžovatele nachází zcela mimo spodní hranici trestnosti obdobných trestných činů, což by odůvodňovalo aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012.
Stran uvedené námitky stěžovatele zbývá dodat, že obecné soudy neopomenuly při svém rozhodování přihlédnout ke skutečnosti, že k úhradě peněžních prostředků poškozené nakonec částečně došlo. Samotná náhrada škody obviněným však není okolností způsobilou jakkoliv změnit závěr o vině stěžovatele a obecné soudy k této polehčující okolnosti správně přihlédly při stanovení druhu a výše trestu.
Tvrdí-li dále stěžovatel, že obecné soudy porušily jeho právo na obhajobu tím, že neprovedly jím navržené důkazy a nevypořádaly se se všemi jeho námitkami, je Ústavní soud nucen konstatovat, že takové tvrzení stěžovatele neodpovídá obsahu napadených rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru připomíná doktrínu tzv. opomenutých důkazů, k níž se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil (srov. zvláště usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04).
Stěžovatel opakovaně navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomie. Jeho důkazní návrh nalézací soud odmítl s tím, že takový důkaz je pro dostatečné zjištění skutkového stavu nadbytečný, neboť skutková zjištění, která vyplynula z provedeného dokazování, označil za dostatečná, nepochybná a na jejich základě bylo možné v dané věci rozhodnout (strana 74 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací se s uvedeným hodnocením ztotožnil toliko z části, neboť dospěl k závěru, že ohledně zbývajících dvou skutků, kladených stěžovateli za vinu, je zapotřebí provést další důkazy, mj. i znaleckým posudkem z oboru ekonomie. Ve vztahu k trestnému činu dle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákona však odvolací soud o dostatečně zjištěném skutkovém stavu neměl žádné pochybnosti. Stejný názor zaujal i soud dovolací, když konstatoval, že nevypracování znaleckého posudku v dané věci nepředstavovalo případ opomenutého důkazu, neboť k prokázání viny stěžovatele nižší soudy provedly řadu jiných důkazů, které dostatečně odůvodnily závěr o vině stěžovatele. Jinými slovy stěžovatelem navržený důkaz směřoval k vyvrácení určitého tvrzení, které již bylo v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01]. Ústavní soud proto uzavírá, že odůvodnění napadených rozhodnutí je v tomto směru dostatečně přesvědčivé a odmítnutím důkazního návrhu stěžovatele nebylo dotčeno jeho právo na obhajobu, resp. právo na spravedlivý proces.
Poslední námitka stěžovatele spočívá v tvrzení o údajném porušení principu presumpce neviny. Již na úvod Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel danou námitku formuluje značně vágně; přesto se jí však - s ohledem na význam dotčeného principu - blíže zabýval.
Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle něhož, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. června 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97). Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat ve smyslu obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. června 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05).
Napadená rozhodnutí jsou v tomto směru pečlivě a přesvědčivě odůvodněna a závěr o tom, že soudy nabyly praktické jistoty o tom, že v projednávané věci nejsou ohledně skutku či osoby stěžovatele dány důvodné pochybnosti, se z nich přesvědčivě podává. Jak Ústavní soud připomenul ve svém usnesení ze dne 7. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 4175/16: "[p]okud se orgány činné v trestním řízení nezpronevěří řádnému postupu řízení a zejména dokazování, na základě jehož výsledků a jejich pečlivého zvážení soud nabude vnitřního přesvědčení o tom, že obviněný trestný čin kladený mu za vinu spáchal, nemá Ústavní soud možnost do tohoto postupu jakkoliv zasahovat či dokonce přehodnocovat jeho výsledky. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž soud nemá při dodržení předepsaného procesního postupu o vině obviněného důvodné pochybnosti."
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatele, a nebyl tak dán důvod pro jeho případný kasační zásah, nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu