ECLI:CZ:US:2017:4.US.3880.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3880/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Evy Hubkové, zastoupené Mgr. Milanem Vaňkátem, advokátem se sídlem Navrátilova 664/10, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016 č. j. 62 Co 430/2015-413 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 21 Cdo 3489/2016-464, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 26, čl. 28, čl. 29 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí městského soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 56/2012, o zamítnutí žaloby stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané jí z důvodu nadbytečnosti. Dále požaduje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo její odvolání odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Je přesvědčena, že napadená rozhodnutí nejsou řádně odůvodněna, jsou nepředvídatelná, nesrozumitelná a chybí jim racionální zdůvodnění, neboť postrádají náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s tvrzeními. Namítá, že se jí nedostalo řádného poučení podle §118a o. s. ř., soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §120 odst. 2 o. s. ř. Podle stěžovatelky nebyl respektován princip ochrany zaměstnance jako slabší smluvní strany pracovněprávního vztahu a zákoník práce nebyl uplatňován ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud její dovolání posoudil mechanicky a náležitě se nevypořádal se stěžovatelkou předestřenými právními otázkami. Dále namítá neúčelnost nákladů řízení žalovaného, a to s ohledem na jeho postavení a dostatečně personálně zajištěný právní úsek. V tomto směru poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, týkající se vymáhání koncesionářských poplatků (např. sp. zn. I. ÚS 3705/14, II. ÚS 1727/14. I. ÚS 3344/12).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavní soud rovněž konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti, není úkolem Ústavního soudu meritorní přezkum rozhodnutí civilních soudů a nahrazování jejich hodnocení, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Podstatu ústavní stížnosti představuje totiž pouhá polemika s právními závěry soudů, kdy se stěžovatelka domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky ohledně nedostatečného odůvodnění a nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a věci adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru o platnosti výpovědi z pracovního poměru. Mimo jiné uvedly, že výpovědní důvod podle §52 písm. c) zákoníku práce je ve výpovědi skutkově vymezen naprosto určitě a jednoznačně. Výpovědní důvod byl naplněn, neboť bylo prokázáno, že rozhodnutím o organizační změně bylo zrušeno pracovní místo stěžovatelky, její pracovní agendu z převážné části převzali jiní zaměstnanci a stěžovatelka se stala pro zaměstnavatele nadbytečnou. Soudy nepřisvědčily jejímu názoru, že organizační změna byla zaměstnavatelem předstíraná, motivovaná snahou se stěžovatelky zbavit, neboť šlo o rozsáhlou organizační změnu, jež byla součástí širšího komplexu změn a dotkla se i řady jiných zaměstnanců. Odvolací soud se v odůvodnění rozhodnutí řádně vypořádal i s tvrzením stěžovatelky (shodným jako v ústavní stížnosti), týkajícím se údajných procesních nedostatků.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je založeno na závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který se stal nadbytečným. Závěr o nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu nepodléhá jeho přezkumné pravomoci; výjimku představují excesy v podobě rozhodovací libovůle či přepjatého formalismu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Ústavní soud v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání, neshledal.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §142 odst. 1 o. s. ř. podle výsledku sporu. Městský soud ozřejmil, proč neshledává důvod pro postup podle §150 o. s. ř., a rovněž objasnil, z jakých důvodů považoval náklady na právní zastoupení žalované za účelně vynaložené. Ústavní soud připomíná, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů, přičemž otázku jejich náhrady, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel. O takový případ se v projednávané věci však nejedná. Poukaz stěžovatelky na rozhodnutí Ústavního soudu není případný. V těchto případech šlo o televizní poplatky, tedy o problematiku spadající do běžné agendy České televize, zatímco v projednávané věci šlo o pracovní spor, který odvolací soud hodnotil jako skutkově i právně komplikovaný.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu