ECLI:CZ:US:2017:4.US.3988.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3988/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Martinem Hamplem, advokátem se sídlem Palackého 741, 544 01 Dvůr Králové nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2016 č. j. 20 Co 216/2016-303 spolu s návrhem na odklad jeho vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, a za účasti 1) Okresního soudu v Trutnově, 2) A. L. a 3) města Trutnov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 5. 12. 2016, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek a tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 (právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu), čl. 37 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké; všichni účastníci jsou si v řízení rovni).
II.
Jak se zjišťuje z přiložených listin a napadeného rozhodnutí, Okresní soud v Trutnově ve věci péče o nezletilého O. L. v řízení o návrhu matky na zvýšení výživného na nezletilého O. rozhodl rozsudkem ze dne 4. 3. 2016 č. j. 12 P 321/2004-281 tak, že návrh na zvýšení výživného na nezletilého O. za období od 1. 9. 2012 do 31. 12. 2013 zamítl (výrok I), otci stanovil výživné na nezletilého O. za období od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 částkou 2 200,- Kč měsíčně a počínaje dnem 1. 3. 2016 částkou 2 500,- Kč měsíčně (výrok II), dále rozhodl o výši nedoplatku na výživném za období od 1. 1. 2014 do 29. 2. 2016 ve výši 2 800,- Kč, které bylo otci uloženo uhradit matce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III), návrh matky na zvýšení výživného otce pro nezletilého O. na částku 4 000,- Kč počínaje dnem 1. 3. 2016 co do částky 1 500,- Kč zamítl (výrok IV), tím změnil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 6. 2009 č. j. 19 Co 176/2009-158 ve výroku o výši výživného pro nezletilého O. (výrok V).
Okresní soud provedl dokazování ohledně současných poměrů obou rodičů nezletilého O., přičemž zjistil, že matka má příjem ze zaměstnaneckého poměru ve výši průměrně cca 29 000,- Kč čistého měsíčně, otec je osobou samostatně výdělečně činnou v oboru nákup a prodej aut (náhradních dílů) a konstatoval základ daně z příjmů otce za roky 2011 až 2014, jeho náklady na podnikání a jeho další vyživovací povinnost k dceři z jiného vztahu.
Soud prvního stupně konstatoval, že návrh matky na zvýšení výživného pro nezletilého O. "je v zásadě důvodný". Od posledního rozhodnutí o výši výživného uběhla poměrně dlouhá doba a změnily se poměry nezletilého O., který je v době rozhodování soudu žákem 7. třídy základní školy. Podle názoru soudu prvního stupně však nebylo možné návrhu matky vyhovět, neboť "nebylo prokázáno, že by nezletilý O. byl dítětem se zvýšenými náklady". Otec žil určitou dobu z úspor, takže návrh matky nebyl za toto období důvodný. Později se sice příjmy otce zvýšily, což umožňuje zvýšit výživné na nezletilého O., ne však na výši požadovanou matkou.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 8. 2016 č. j. 20 Co 216/2016-303 k odvolání matky změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně výše výživného tak, že s účinností od 1. 10. 2012 uložil otci nezletilého O. přispívat na jeho výživu částkou 3 000,- Kč měsíčně a od 1. 9. 2015 částkou 4 000,- Kč měsíčně, dlužné výživné za období od 1. 10. 2012 do 31. 8. 2016 ve výši 59 000,- Kč uložil otci uhradit do 31. 12. 2016 (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nezhodnotil správně možnosti otce ani potřeby nezletilého O. Odvolací soud nesouhlasil ani se závěrem soudu prvního stupně, že by výdělkové a majetkové poměry otce neumožňovaly podstatné zvýšení výše výživného; při rozhodování má vzít soud v úvahu nejen daňová přiznání (jako rozdíl mezi účetními příjmy a výdaji), ale i všechny v řízení najevo vyšlé skutečnosti. Nelze totiž přehlédnout, že otec sice vykázal příjmy, ale sám rovněž rozvedl i pravidelné výdaje, které tyto příjmy podstatným způsobem překračují. Současně odvolací soud připomněl, že otec disponoval částkou 550 000,- Kč pocházející z prodeje věcí ze zaniklého společného jmění manželů, takže ani v době přecházející návrhu ho nelze považovat za nemajetného, bez ohledu na to, jak s touto částkou dále naložil.
III.
Stěžovatel po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení odvolacímu soudu vytýká, že "vyhověl odvolání matky nezletilého O. v plném rozsahu", aniž by dokazování provedené soudem prvního stupně jakkoli sám doplnil. Odvolací soud při svém rozhodování prý "zcela zjevně" vycházel i z údajných mimořádných nákladů nezletilého O., které však nebyly před soudem prvního stupně tvrzeny či prokazovány. I kdyby tyto skutečnosti matka prokazovala v podaném odvolání, nebylo prý k nim možné s ohledem na ustanovení §205a o. s. ř. přihlédnout. Závěry odvolacího soudu o finančních možnostech stěžovatele hradit vyšší výživné na nezletilého O. jsou podle názoru stěžovatele spekulativní, neboť takové příjmy nebyly prokázány a odvolací soud nevzal v úvahu i možnost, že stěžovatel rozdíly hradí ze svých úspor, které má. Při rozhodování odvolací soud prý porušil rovnost účastníků řízení, jestliže vycházel pouze z částky 550 000,- Kč, kterou získal stěžovatel, aniž vzal v úvahu, že zcela shodnou částkou disponovala i matka nezletilého O.
Rozhodnutí odvolacího soudu je prý zcela nepřezkoumatelné a překvapivé, neboť tento soud dospěl k odlišným skutkovým zjištěním a právnímu závěru, než soud prvního stupně, aniž ve svém rozhodnutí vysvětlil, na základě jakých důkazů či podkladů ke svému rozhodnutí dospěl. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02. Stěžovatel uvádí, že v průběhu řízení nebyl konfrontován s právním názorem odvolacího soudu a pouze byl dotázán, jak se v mezidobí změnily poměry účastníků řízení. Stěžovatel tak nedostal možnost reagovat a navrhnout případné doplnění dokazování.
Závěrem stěžovatel v souladu s ustanovením §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s tvrzením, že mu hrozí jeho splněním finanční újma.
IV.
Ústavní soud nejprve konstatuje, že předmětná ústavní stížnost splňuje formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu, avšak s ohledem na obsah námitek stěžovatele ve vztahu k napadenému rozhodnutí a jeho tvrzení o údajném porušení základních práv dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V oblasti rodinného práva (od 1. 1. 2014 upraveného v části druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) přistupuje Ústavní soud k přezkumu soudních rozhodnutí zdrženlivě. Důvodem je skutečnost, že v rodinněprávních věcech je nutno dát přednost principu právní jistoty, který vychází z ústavního pořádku. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tedy v řečených případech zúžen. Přezkumná pravomoc Ústavního soudu se vztahuje toliko na posouzení, zda napadené rozhodnutí nevybočuje z mezí ústavnosti. K protiústavnímu postupu však v posuzované věci nedošlo.
Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle níž jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z navržených (či i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba atd. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené obecným soudem.
Po zhodnocení námitek obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu vykazovalo znaky protiústavnosti, které by odůvodňovaly zásah do pravomoci obecných soudů. Rozhodnutí krajského soudu obsahuje dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a srozumitelně vysvětluje důvody, které tento soud vedly ke změně rozsudku soudu prvního stupně při stanovení výše výživného. V této souvislosti je třeba připomenout, že soudy při svém rozhodování vycházejí ze všech souvislostí (§132 o. s. ř.), které jsou pro rozhodnutí ve věci relevantní; v dané věci byly takovými podklady i tvrzení stěžovatele o jeho výdajích, které byly v průběhu řízení zjištěny, aniž by korespondovaly s výší pouze daňovými přiznáními verifikovaných příjmů. Z obsahu napadeného rozhodnutí lze zjistit, že odvolací soud odpovídajícím způsobem reagoval na podstatnou změnu poměrů, k níž došlo v mezidobí od poslední úpravy výše výživného na straně nezletilého O., aniž by vycházel toliko z konkrétních údajů uváděných matkou nezletilého.
Ústavní soud zdůrazňuje, že obecně ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ustanovení §913 či §915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/05 ze dne 16. 3. 2006 (N 61/40 SbNU 593].
Ústavní soud dodává, že pro přezkum dodržení požadavků na soudní řízení plynoucí z práva na spravedlivý proces je nejzásadnější pohled na soudní řízení jako celek a úvaha, zda tento celek poskytl stěžovateli spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva o přijatelnosti věci Báča proti České republice, 23. 10. 2006, č. 9457/03). Ústavní soud shledal, že v posuzované věci řízení jako celek bylo spravedlivé.
Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Pokud se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhal také odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takový návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a je-li ústavní stížnost odmítnuta, jako je tomu v projednávané věci, sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu