ECLI:CZ:US:2017:4.US.3999.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3999/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila ve věci ústavní stížnosti Ivany Špičkové, zastoupené Mgr. Bc. Přemyslem Hradečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2016, sp. zn. 20 Cdo 4116/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo zastaveno dovolací řízení stěžovatelky, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka uvedla, že v exekučním řízení byla zastoupena advokátem, který podal odvolání. Odvolací soud usnesení soudního exekutora potvrdil. Následně podala sama stěžovatelka přímo soudnímu exekutorovi dovolání, pročež ten požádal dosavadního advokáta, aby dovolání doplnil, nahradil nebo písemně či elektronicky sdělil, že se s ním ztotožňuje. Uvedený postup však považuje stěžovatelka za nesprávný, neboť úkolem soudního exekutora bylo odstranit vady podání - zajistit zvolení právního zástupce stěžovatelkou, za což nelze považovat písemnost zaslanou dosavadnímu zástupci. Nejvyšší soud pak pochybil, rozhodl-li o zastavení řízení, přičemž v záhlaví uvedl, že stěžovatelka je zastoupena advokátem, kterému k dovolání nikdy plnou moc neudělila; za nepodstatný považuje fakt, že byla o přípisu advokátovi informována. Stěžovatelce bylo postupem soudního exekutora odňato právo volby zástupce - ani Nejvyšší soud jí neposkytl informaci o nutnosti odstranit vady podání.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud zastavil řízení pro nesplnění podmínky povinného zastoupení, které je dáno zákonem. O této okolnosti byla stěžovatelka poučena výzvou soudního exekutora a byla jí stanovena lhůta, aby vadu odstranila, což však neučinila.
Jak je z ústavní stížnosti i z odůvodnění rozhodnutí zřejmé, soudní exekutor poté, co zjistil absenci povinného zastoupení, učinil kroky, kterými by zajistil nápravu. Výzva možná nebyla formulována optimálně, je však patrné, že stěžovatelce byla informace o nezbytnosti právního zastoupení poskytnuta (k dovolání je nezbytné právní zastoupení, není však nezbytná speciální plná moc, je-li dovolatel již řádně zastoupen).
Pokud stěžovatelka neodvolala plnou moc advokátovi a neinformovala o tom soudního exekutora podle §28 odst. 2 o. s. ř., postupoval exekutor správně, kontaktoval-li dříve zvoleného advokáta. Stěžovatelka měla ve vlastním zájmu, v souladu se zásadou vigilantibus iura skriptae sunt, reagovat na výzvu; jestliže tak neučinila, protože nehodlala být zastoupena jakýmkoliv právním zástupcem, nelze v postupu Nejvyššího soudu shledat tvrzené pochybení.
Podle ustanovení §43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu