ECLI:CZ:US:2017:4.US.4030.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4030/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti H. K., zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem v Teplicích, Krupská 28/30, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 13 Co 445/2015 ze dne 15. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení jejích základních práv, zejména čl. 34 odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích č. j. 14 Nc 1451/2008-322 ze dne 24. 2. 2015, jímž byla nezletilá dcera svěřena do výchovy otce, byl zamítnut návrh babičky (matky otce) na svěření nezletilé do její péče, rozhodnuto nákladech řízení a nově rozhodnuto o výživném a o dlužném výživném.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Ústavnímu soudu v podstatě předkládá argumentaci, kterou uplatnila již v odvolacím řízení. Odvolací soud měl zcela ignorovat všechna kritéria rozhodná pro posouzení otázky péče o nezletilou a své rozhodnutí založit výlučně na nutnosti zachování dlouhodobě udržovaného bezpráví páchaného jak na matce, tak na nezletilé. Poslední stanovisko nezletilé, které odvolací soud mylně interpretuje jako její přání setrvat u otce, je výrazem rezignace nezletilé způsobené délkou a bezvýsledností soudního řízení. Soudy nepřihlédly k tomu, že otec není schopen ani ochoten respektovat rodičovská práva matky, není ochoten přistoupit na jakýkoli kompromis ohledně úpravy výchovy permanentně nabízený matkou, a to bez jakéhokoli racionálního důvodu. Střídavá výchova by tak v současné situaci nastolila určitý řád, s ohledem na kritický věk nezletilé jistě žádoucí. V řízení nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že střídavá výchova by pro nezletilou byla nepřiměřenou zátěží.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah připojeného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 14 Nc 1451/2008 i ústavní stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry odvolacího soudu. Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jeho závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro ni příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno řádné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že soudy pominuly závěry znaleckých posudků a nesprávně vyhodnotily přání nezletilé. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se argumentací stěžovatelky pečlivě zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, podle něhož je přijatelnější výchovnou osobou otec. Podle soudů by střídavá výchova v dané věci nebyla vhodná. Rodiče spolu nekomunikují. Otec matku neinformuje o zdravotním stavu nezletilé ani o jejím prospěchu a nezletilá se ocitá mezi rodiči v pozici "nárazníku", což může vést k dalším konfliktům, které by nezletilou bezprostředně zatěžovaly. Nezletilá během řízení, zahájeného v roce 2008, měnila svůj názor na to, čí péči by upřednostňovala. Odvolací soud proto nezletilou vyslechl a zjistil, že je napjatou situací mezi rodiči značně ovlivněna a neví v péči kterého by chtěla být, je jí to jedno. Má ráda oba rodiče a nechce žádnému ublížit. Dále uvedla, že si rozumí s partnery svých rodičů a na kontaktech s matkou se vždy domluví, otec jí ve styku s matkou nebrání. Na současnou situaci si již zvykla a nevadí jí.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí, přijaté v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, není v kolizi se zájmem nezletilé. Je vedeno v zájmu umožnit nezletilé, aby přes obtížnou rodinnou situaci prodělala řádný vývoj a nadále nebyla zatěžována potřebou rodičů řešit své spory soudní cestou. Krajský soud své rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnil, uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikoval. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jeho meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby, s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
K poukazu stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy Ústavní soud připomíná, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13 IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, I. ÚS 1234/15, I. ÚS 4/15 IV. ÚS 611/16 a další). Střídavou péči lze tedy před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem jejím zvláštnostem, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem dítěte. V projednávané věci nepředstavoval důvod pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče odmítavý postoj otce, ale konkrétní okolnosti a specifika případu, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti tohoto modelu péče. Styk matky s dcerou probíhá v širokém rozsahu a je tak zachována možnost upevňování a rozvíjení jejich vzájemných vztahů, aniž by nezletilá byla zatěžována důsledky problematické komunikace rodičů, dalšími psychologickými vyšetřeními a pokračujícím soudním sporem, což se již nyní odráží v jejím rezignovaném postoji.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů či změně stanoviska nezletilé, kterému je i s ohledem na její věk nutno přiznat značnou váhu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu