ECLI:CZ:US:2017:4.US.4056.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4056/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatelky Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 920/12, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 9. 2016 č. j. 10 As 163/2015-53 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 A 43/2014-61, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 12. 2016, se společnost Plzeňské městské dopravní podniky, a. s., (dále jen "žalovaná" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve správním soudnictví ve věci poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Dne 25. 1. 2014 Bc. Vladimír Volný zaslal e-mailovou formou žádost o poskytnutí informace stran odměn členů dozorčí rady a představenstva žalované.
Dne 2. 4. 2014 rozhodnutím č. j. 297/ÚGŘ/ŠNE/14 představenstvo žalované rozhodlo o stížnosti Bc. Vladimíra Volného proti postupu při vyřizování jeho žádosti ze dne 11. 3. 2014 o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a stížnost odmítlo.
Dne 29. 5. 2015 rozsudkem č. j. 30 A 43/2014-61 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") o žalobě Bc. Vladimíra Volného (dále jen "žalobce") rozhodl tak, že rozhodnutí žalované ze dne 2. 4. 2014 č. j. 297/ÚGŘ/ŠNE/14 pro nepřezkoumatelnost zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované (výrok I).
Dne 1. 9. 2016 rozsudkem č. j. 10 As 163/2015-53 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalované proti rozsudku správního soudu ze dne 29. 5. 2015 č. j. 30 A 43/2014-61 jako nedůvodnou zamítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Další obsah ústavní stížnosti a rozhodnutí jí napadených uvádět netřeba, neboť z důvodů níže uvedených bylo nutno ústavní stížnost odmítnout.
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatelky, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatelka již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelka je tedy povinna vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto v meritu věci. Rozsudek kasačního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalované, se nijak nedotýká platnosti výroku I v rozsudku správního soudu, v němž bylo vysloveno, že "věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému." Z obsahu rozsudku kasačního soudu ani z obsahu ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, zda a s jakým výsledkem proběhlo "další řízení" u žalované. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud pokládat za splněný předpoklad, že správní řízení je ukončeno pravomocným rozhodnutím v materiálním slova smyslu. Ústavní stížnost je tudíž předčasná.
K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatelka má resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. ledna 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj