ECLI:CZ:US:2017:4.US.407.16.1
sp. zn. IV. ÚS 407/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ing. Petra Podrábského, zastoupeného Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Brněnská 104, 671 72 Miroslav, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 2330/2015-250, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015 č. j. 35 Co 458/2014-211 a proti rozsudku Obvodního soudu proti Prahu 2 ze dne 29. července 2014 č. j. 19 C 258/2010-188, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 2. 2016, napadá stěžovatel (dále rovněž "žalobce") v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pro porušení práva na soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 Listiny).
II.
Ústavní soud si k projednávané věci vyžádal zapůjčení spisu vedeného Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 258/2010, z něhož zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatel se před podáním žaloby "na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., platném znění" obrátil v roce 2010 na později žalovanou Českou republiku - Ministerstvo spravedlnosti s žádostí na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy v konkursním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99 proti úpadci AGROPODNIK RADOUŇ, a. s. Ministerstvo spravedlnosti však shledalo uplatněný nárok na náhradu nemajetkové újmy nedůvodným.
Stěžovatel se poté domáhal svého nároku v občanskoprávním sporu, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 258/2010. Soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 29. 7. 2014 č. j. 19 C 258/2010-188, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, se v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné soustředil na žalovanou vznesenou námitku promlčení nároku stěžovatele a konstatoval sice porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v předmětném konkursním řízení, ale žalobu o zaplacení částky 120 000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 158/99, zamítl. V předmětném konkursním řízení měl žalobce procesní postavení konkursního věřitele.
Městský soud v Praze jako soud odvolací zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil rozsudkem ze dne 20. 1. 2015 č. j. 35 Co 458/2014-211.
Z usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 11. 2015 č. j. 30 Cdo 2330/2015-250, se zjišťuje, že dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2015 č. j. 35 Co 458/2014-211 odmítl, neboť dospěl k závěru, že jde o nepřípustné dovolání (§243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013), protože nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud v souvislosti s podaným dovoláním konstatoval, že stejné otázky, které byly dovolatelem uplatněny nyní, byly opakovaně posouzeny již dříve v minulosti s dovoláními podanými jinými účastníky téhož konkursního řízení, přičemž v některých případech byla dovolání odmítnuta (viz např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3521/201, resp. usnesení ze dne 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 1645/2012, napadené ústavní stížností vedené pod sp. zn. IV. ÚS 961/2013), neboť pro tyto účastníky byla délka konkursního řízení shledána přiměřenou. Ve vztahu k dalším účastníkům řízení byla sice délka posuzovaného řízení shledána nepřiměřenou, ale odškodněním bylo, shodně jako v případě žalobce, jen konstatování porušení práva. Ve vztahu k dalšímu účastníku posuzovaného řízení shledaly soudy nižších stupňů délku řízení rovněž nepřiměřenou, přičemž tomuto účastníkovi přiznaly zadostiučinění v penězích, avšak rozhodnutí odvolacího soudu bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 30 Cdo 211/2013, zrušeno.
V souvislosti s nyní posuzovaným dovoláním dovolací soud konstatoval, že dovolatel nepřichází "s žádnými novými otázkami", kterými by se již ve svých výše uvedených rozhodnutích nezabýval (jmenovitě pak v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1599/2014 řešil námitku vztahující se k ustanovení §14a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Závěrem dovolací soud připomněl, že otázky týkající se přiměřenosti délky řízení jsou jen otázkami akademickými za situace, v níž žalobce dosáhl posouzení délky řízení soudy nižších stupňů jako nepřiměřeně dlouhého, přičemž závěr o odškodnění formou konstatování porušení práva odpovídá platné judikatuře Nejvyššího soudu České republiky. Dovolací soud odkázal na svoji judikaturu i v otázkách vztahu konkursního řízení k restitučním nárokům.
III.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel mimo jiné oponuje závěru dovolacího soudu, že v podaném mimořádném opravném prostředku stěžovatel nepřináší žádné nové otázky, které by neodpovídaly závěrům platné judikatury dovolacího soudu v souvislosti s přiměřeností délky řízení, otázky významu předmětu řízení pro poškozeného a stanovení výše přiznaného zadostiučinění. Závěry odvolacího soudu považuje stěžovatel za neodůvodněné, neboť z tohoto rozsudku prý není zřejmé, z jakých rozhodných skutečností odvolací soud vycházel v hodnocení délky řízení jako nepřiměřeného, a tím prý založil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele "vyplývala nepřiměřenost délky konkursního řízení především ve srovnání s osmnáctiměsíční zákonnou lhůtou podle ustanovení §14 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v níž by zásadně měla být realizační fáze skončena". Z tohoto závěru měl prý odvolací soud učinit závěr, že řízení trvalo déle než ona zákonná osmnáctiměsíční lhůta, a to s uvedením konkrétního časového rozsahu, o kolik se zákonná lhůta prodloužila s odůvodněním, že toto prodloužení nelze přičítat k tíži správci konkursní podstaty či konkursnímu soudu. Takový závěr však neučinil ani dovolací soud.
Stěžovatel dále rozvádí svou argumentaci, kterou předestřel již ve svém dovolání, ohledně částek, které obdržel po skončení konkursu za své uplatněné pohledávky, přičemž jím požadovaná částka měla prý činit 120 000,- Kč. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že byl jedním z cca 158 věřitelů, kterými byly oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb. a podle zákona č. 42/1992 Sb., a které současně měly i postavení dlužníků, neboť jejich nároky vycházely z podílů na majetku úpadce.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že zadostiučinění v penězích se mu nepřiznává, neboť se prý tak rozhoduje jen tehdy, pokud je význam předmětu řízení pro stěžovatele nepatrný, či se podílel významným způsobem na průtazích v řízení, což se v projednávané věci nestalo. Stěžovatel oponuje rovněž závěrům, že řízení trvalo mírně nepřiměřenou dobu, přičemž zdůrazňuje, že jako výtěžek obdržel podle rozvrhového usnesení necelé 1 % z celkové výše svých přihlášených pohledávek.
IV.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím a vzal v úvahu i jeho tvrzení o údajném porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí, což ve vztahu k napadeným rozhodnutím bylo splněno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (v dané věci v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění), a požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví jej do role, která mu zjevně nepřísluší.
I přes tuto skutečnost Ústavní soud zdůrazňuje, že jak nalézací, tak později i soud odvolací se při zjišťování skutkového stavu a formulování právního názoru řídily závěry vyplývajícími ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, později doplněné v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2012 sp. zn. 29 Cdo 2012/2010,ve skutkově obdobné věci, na něž odkázal i dovolací soud ve svém odmítavém usnesení.
Obecné soudy tak řádně zjistily skutkový stav a provedly adekvátní právní posouzení. Nesouhlasný názor stěžovatele nemůže - sám o sobě - vytvořit prostor pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty a námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud konstatuje, že všemi kritérii a podmínkami uvedenými v ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění se podrobně zabýval již obvodní soud v napadeném rozhodnutí, které stručně shrnul a doplnil i odvolací soud. Ten sice dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení "jen nepatrně" přesáhla míru přiměřenosti s ohledem ke všem zjištěným okolnostem, za nichž konkursní řízení proběhlo, v ostatních závěrech se však odvolací soud ztotožnil se soudem nalézacím. Obě napadená rozhodnutí jsou logická, srozumitelná a zabývají se uplatněnými námitkami stěžovatele, takže v žádném ohledu nelze dospět k tvrzenému závěru o údajné jejich nepřezkoumatelnosti.
Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání Ústavní soud s odkazem na svoji platnou judikaturu (viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1768/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz) připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., Ústavní soud by jako soudní orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze v situaci, kdyby rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti. To však v projednávané věci nestalo, neboť usnesení dovolacího soudu vymezuje zřetelně důvody odmítnutí dovolání.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu