ECLI:CZ:US:2017:4.US.4070.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4070/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, 110 01 Praha 1, IČ 00064581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 287/18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2015 č. j. 68 Co 194/2015-186, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. ledna 2015 č. j. 31 C 16/2014-144, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a za účasti a) Jana Červeného, b) Vlasty Červené a c) České republiky - Ministerstva vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7, IČ: 00007064, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 12. prosince 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se hlavní město Praha (dále jen "stěžovatel") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Konkrétně stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení článku 11 odst. 3 Listiny
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Před Obvodním soudem pro Prahu 5 probíhal mezi Janem a Vlastou Červenými (žalobci) a Českou republikou - Ministerstvem vnitra (žalovanou) pod sp. zn.
31 C 16/2014 občanskoprávní spor o náhradu škody ve výši 1 720 000 Kč. Stěžovatel vystupoval v označeném řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Žalovaná měla žalobcům způsobit škodu v důsledku krizového opatření, které přijala v souvislosti s povodní v roce 2013, a jež provedla na pozemcích žalobců nacházejících se v aktivní zóně záplavového území ve Velké Chuchli.
2) Rozsudkem ze dne 27. ledna 2015 č. j. 31 C 16/2014-144 Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "soud prvního stupně") uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náhradu škody ve výši 1 630 000 Kč, ušlý zisk ve výši 90 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
3) K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 7. září 2015 č. j. 68 Co 194/2015-186, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady škody potvrdil, ve zbytku jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4) Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, již Ústavní soud usnesením ze dne 20. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3668/15 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/) odmítl, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní soud vyšel ze své ustálené rozhodovací praxe, která až na určité výjimky nepřipouští, aby vedlejší účastník občanskoprávního řízení při neexistenci ústavní stížnosti (účastníka řízení) sám podával ústavní stížnost.
5) Dovolání žalované Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. srpna 2016 č. j. 25 Cdo 700/2016-238 odmítl.
6) Za této situace stěžovatel opětovně podává ústavní stížnost, kterou výslovně směřuje pouze proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu.
III.
Stěžovatel nad rámec své argumentace uplatněné v ústavní stížnosti ze dne 15. prosince 2015 (již Ústavní soud odmítl svým usnesením sp. zn. I. ÚS 3668/15) uvádí, že si je vědom skutečnosti, že v občanskoprávním řízení má "pouze" postavení vedlejšího účastníka. Nicméně v případě, že by žalobcům bylo vyhověno, vymáhala by žalovaná uvedené částky právě po stěžovateli. Z tohoto důvodu tak má stěžovatel za to, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a že je oprávněn podat ústavní stížnost.
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost stěžovatele je v tomto ohledu podána osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud již dříve odmítl ústavní stížnost stěžovatele, která se svým obsahem prakticky shodovala s nyní podanou ústavní stížností. Již v usnesení sp. zn. I. ÚS 3668/15 přitom Útavní soud konstatoval, že stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil (a netvrdí ani nyní), že byla porušena právě a jen jeho základní práva a svobody. Z ústavní stížnosti je naopak i nyní zřejmé (když podstata stížnostních námitek zůstala nezměněna), že jeho námitky se uplatní i ve vztahu k žalované. Samotná skutečnost, že žalovaná může hypoteticky vůči stěžovateli vymáhat peněžní plnění přiznané pravomocně soudem prvního stupně žalovaným, není nijak způsobilá založit závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces v průběhu občanskoprávního řízení, v němž vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované.
Za této situace Ústavní soud nemohl jinak, než v intencích svého předchozího odmítavého usnesení, jež vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 13. května 2014 sp. zn. II. ÚS 1810/13, uzavřít, že stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj