ECLI:CZ:US:2017:4.US.4112.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4112/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Romana Juráše, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem se sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 19. 12. 2014 č. j. 3 C 78/2011-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žalobě, jíž se žalobce vůči stěžovateli z důvodu "vrácení daru" domáhal určení, že je vlastníkem předmětných nemovitostí, jež byly původně v jeho vlastnictví, a které darovací smlouvou daroval stěžovateli.
Z obsahu přiložených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo k odvolání stěžovatele potvrzeno, neboť Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. 25 Co 239/2015 shodně dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno hrubé, s dobrými mravy rozporné jednání obdarovaného (stěžovatele) vůči dárci, a byl řádně uplatněný nárok na vrácení daru. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2016 č. j. 33 Cdo 1707/2016-192 dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Podle petitu ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nenapadá. Nicméně vzhledem k tomu, že stěžovatel rozhodnutí krajského soudu zmiňuje a k ústavní stížnosti přiložil i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, přistoupil Ústavní soud k přezkoumání ústavní stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel namítá, že okresní soud nad rámec poučovací povinnosti dané ust. §5 a 118a o. s. ř. navedl žalobce jak formulovat žalobu, aby si nepřivodil neúspěch, přičemž bez takového návodu by v uvedeném občanskoprávním sporu uspěl stěžovatel. Žalobce se totiž původně domáhal určení, že je vlastníkem jedné ideální poloviny, ačkoliv správný postup vyžadoval, aby se domáhal určení vlastnictví k nemovitosti jako celku. Stěžovatel je přesvědčen, že soud svým postupem porušil zásadu rovnosti stran.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soudy objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům o oprávněnosti požadavku žalobce na vrácení daru, a tedy i opodstatněnosti žaloby na určení vlastnictví.
Jak již bylo naznačeno, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo ze strany okresního soudu k porušení poučovací povinnosti, jež by vedla k natolik intenzivnímu omezení, resp. odepření základních práv stěžovatele, které by vyžadovalo kasaci rozhodnutí. Ostatně námitkou stěžovatele o překročení poučovací povinnosti se již s negativním závěrem zabýval krajský soud, který ji neshledal jako důvodnou, a dále tentýž soud v usnesení ze dne 7. 8. 2014 č. j. 1Nc 880/2014-129 při rozhodování o námitce podjatosti soudkyně okresního soudu.
Ústavní soud připomíná, jak v řadě předchozích rozhodnutí rovněž uvedl, že jeho úkol spočívá v posouzení, zda dané řízení bylo spravedlivé jako celek a zda vedlo ke spravedlivému výsledku ve vztahu ke všem účastníkům (srov. sp. zn. III. ÚS 796/08, IV. ÚS 2091/08). Ani v tomto směru nemá důvod závěry soudů zpochybňovat, neboť věc byla civilními soudy řádně meritorně projednána, své závěry patřičně a logicky odůvodnily. Hypotetická úvaha stěžovatele, že v případně jiného poučení žalobce ze strany okresního soudu by z důvodu procesního pochybení žalobce při formulování žaloby byl naopak úspěšný právě on, nemůže u Ústavního soudu obstát.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu