ECLI:CZ:US:2017:4.US.4140.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4140/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Miloše Znojemského, zastoupeného Mgr. Janem Znojemským, advokátem se sídlem Velké náměstí 29, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 43/2015-43 ze dne 23. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), kterým stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Magistrátu města Hradec Králové ze dne 19. 12. 2014 č. j. P/1/2014/OS1/Hej, MMHK/227623/2014 byl stěžovatel uznán vinným za spáchání správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních, byla mu uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Krajský úřad Královéhradeckého kraje rozhodnutím ze dne 19. 2. 2015 č. j. 5496/DS/2015/GL zamítl odvolání stěžovatele. Na základě žaloby stěžovatele krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje (žalovanému) k dalšímu řízení (výrok I.). Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli na nákladech řízení částku ve výši 3 000 Kč (výrok II.). Uvedená částka představovala stěžovatelem zaplacený soudní poplatek. Náklady na právní zastoupení stěžovatele nepovažoval krajský soud za náklady důvodně vynaložené ve smyslu §60 odst. 1 s. ř. s. V odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je advokátem, který má dostatečné právní vzdělání a dostatečné znalosti, aby se v daném soudním řízení nemusel nechat zastupovat jiným advokátem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud připomíná, že se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním o náhradě nákladů řízení, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13). Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 nebo II. ÚS 2658/10).
Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu a v jeho rozhodnutí o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, resp. mohlo svědčit o zásahu do základních práv stěžovatele. Odůvodnění jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je dostatečně přesvědčivé. Ústavní stížnost navíc postrádá jakoukoli hlubší ústavněprávní argumentaci, natož aby se snažila vypořádat se shora naznačenými limity přezkumu otázek týkajících se náhrady nákladů řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu