ECLI:CZ:US:2017:4.US.4150.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4150/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti P. H., zastoupené Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti vyrozumění o vyřízení dohledu Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 13. října 2016, sp. zn. 1 VZN 282/2015, usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. května 2016, č. j. 2 KZN 4098/2015-39, Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 6. dubna 2016, č. j. GI-TC-433-69/2015, a postupu zaměstnanců Fakultní nemocnice Olomouc a Policie České republiky proti poškozenému P. Z., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud deklaroval, že postupem zaměstnanců Fakultní nemocnice Olomouc ve dnech 5. a 6. listopadu 2015, příslušníků Policie České republiky dne 6. listopadu 2015 a vydáním v záhlaví citovaných rozhodnutí, byl její zemřelý bratr zkrácen v právech zaručených v čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 6 a 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále též "GIBS") odložila podezření z přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se mohl dopustit zakročující příslušník Policie České republiky užitím donucovacího prostředku "taser" při provádění služebního zákroku proti agresivnímu pacientovi (bratrovi stěžovatelky - dále též "poškozený"), který svým jednáním ohrožoval život a zdraví sebe i dalších osob. Následnou stížnost příbuzných zemřelého poškozeného státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci zamítl jako nedůvodnou. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci napadeným přípisem vyrozuměl stěžovatelku, že její podněty k dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, odložil jako nedůvodné, neboť se ztotožnil s usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jeho závěry považuje za odůvodněné a přiléhavé, tomuto usnesení předcházející postup byl zákonný; rovněž neshledal závady ani v postupu policejního orgánu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že při zásahu proti jejímu bratrovi zasahující policisté samostatně, i společně se zdravotní sestrou injektující léky, užili "smrtící sílu" (čl. 2 Evropské úmluvy) a porušili tak jeho právo na život a nebýt podroben špatnému zacházení. Donucovací prostředky mohou být použity jen ve specifických a odůvodněných případech a v přiměřené míře, jakékoliv jejich užití, které není striktně nutné v důsledku chování postižené osoby, snižuje její lidskou důstojnost a představuje porušení práv. Stěžovatelka poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (též jen "ESLP") a závěry Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ("CPT") a Výboru OSN proti mučení k možnostem používání taseru v prostorách, kde jsou osoby zbavené osobní svobody, i k jeho opakované aplikaci vůči zranitelným osobám
Stěžovatelka namítá, že byl porušen zákaz špatného zacházení, neboť státní orgány věděly (měly vědět), že při daném zásahu může dojít k bezprostřednímu ohrožení života, a proto měly povinnost přijmout specifická opatření a zaujmout k dané situaci předem plánovaný a kontrolovaný postoj. Zasahující policisté ani zdravotnický personál však nepřizpůsobili svůj postup konkrétní situaci, zásah nebyl ani v minimální míře plánovaný, nebyl konzultován s odborným personálem a vybavení policie nebylo přizpůsobeno minimalizaci následků na životy a zdraví osob. Policie se měla připravit na možné alternativy pacientova zdravotního stavu a konzultovat jej s lékařem před použitím "smrtící síly", což se nestalo - i s ohledem na nedostatečnou regulaci použití donucovacích prostředků národním právem. Zákrok byl podle stěžovatelky zjevně nepřiměřený situaci a zdravotnímu stavu pacienta tím spíše, pokud byly donucovací prostředky použity proti hospitalizovanému člověku v uzavřených prostorách zdravotnického zařízení; nesouhlasí proto se zprávou GIBS, podle níž byli policisté o zdravotním stavu i prostředí informováni dostatečně, a bylo v jejich pravomoci tomu svůj postup přizpůsobit. Samotného zásahu se mělo účastnit více policistů než jen dva, namístě byli přítomni čtyři policisté i dva pracovníci nemocnice a od všech se dala očekávat zkušenost s "pacifikací" osob. Policisté mohli použít například omezovací sítě; pokud ani nebyli vybaveni alternativními prostředky, je absence plánování zásahu zjevná.
Stěžovatelka dále tvrdí, že předložila věrohodná tvrzení, že její bratr zemřel v důsledku zásahu státu, a proto mělo být v jeho věci vedeno účinné vyšetřování (například rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2886/13 a I. ÚS 1565/14). Podle stěžovatelky se GIBS zaměřila na možnou odpovědnost policisty aplikujícího taser, nikoliv již na další zasahující policisty a zdravotnický personál, dále nebyly provedeny důkazy k náležitosti a vhodnosti aplikované medikace, přičemž podle stěžovatelky není podstatné, jednal-li personál lege artis, ale to, že nebyla uvedená otázka předmětem šetření. Pochybení podle ní spočívá i v tom, že nebylo patrné, kdo byl velitelem zásahu a kdo tedy odpovídal za jeho plánování a koordinaci - zasahující policisté byli ze dvou různých útvarů a nebyl vyjasněn jejich vztah z hlediska vzájemné hierarchie, koordinace a odpovědnosti. Podle GIBS bylo alternativou jen užití střelné zbraně, nebyly však zváženy jiné postupy - pouta, uspávací šipky, vystřelovací sítě či zalehnutí pacienta přítomnými policisty. Stěžovatelka také poukazuje na neúplnost kamerových záznamů - chybí část dokumentující právě zásah policistů, důkazy byly vybrány selektivě a nebyly hodnoceny kriticky.
II.
Vrchní státní zástupce v Olomouci ve vyjádření uvedl, že se státní zastupitelství zabývalo veškerými námitkami, které stěžovatelka proti jeho postupu uplatnila - nebyly však způsobilé zvrátit napadené usnesení. Nesouhlasí především s tvrzením o neúčinném vyšetřování; bezprostředně po události byly pod dohledem příslušného státního zástupce zahájeny úkony trestního řízení, v němž byl prověřen především zákrok policistů proti mimořádně agresivnímu pacientovi, který ohrožoval sebe i ostatní osoby. V průběhu rychlého zákroku byly postupně užity donucovací prostředky, od mírnějších až k taseru, který použil k tomu vyškolený policista, oprávněný vyhodnotit na místě okolnosti pro aplikaci. Rychle byly poté zahájeny oživovací pokusy, jak přítomnými policisty, tak i specialisty z anesteziologicko-resuscitační kliniky fakultní nemocnice. Provedenou pitvou byla zjištěna příčina smrti - ač byl prověřován možný vliv taseru i aplikované medikace, nepodařilo se jednoznačně zjistit, co arytmii srdce poškozeného způsobilo. Ani z dalších šetření GIBS nevyplynuly skutečnosti svědčící o trestním jednání policistů či pracovníků nemocnice, v řízení byly správně zohledněny veškeré zajištěné důkazy, i ty, které prokazují ohrožení zdraví a života ostatních osob, neboť orgány činné v trestním řízení nemohou posuzovat situaci izolovaně, ale musí zohlednit všechny okolnosti. Státní zástupce uvedl, že úkolem policie je chránit bezpečnost osob, majetku, veřejný pořádek a předcházet trestné činnosti; v případě ohrožení musí policista provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout taková opatření, aby ohrožení odstranil, aniž by současně vznikla bezdůvodná újma a aniž by újma nevznikla neprovedením zásahu. Vrchní státní zastupitelství prověřilo přiměřenost zásahu a nezjistilo, že by došlo k tzv. špatnému zacházení.
K ústavní stížnosti se za účastníka, Krajské státní zastupitelství v Ostravě - pobočka v Olomouci, vyjádřil náměstek krajské státní zástupkyně, který uvedl, že z provedeného šetření nikterak nevyplynulo, že smrt bezprostředně následovala po zásahu policistů, ale nastala až s odstupem času. Příčinou smrti byla srdeční arytmie, jejíž příčinu však pitva s jistotou neprokázala, i s přihlédnutím k teprve pitvou zjištěné anomálii věnčitých tepen poškozeného. Státní zástupce sporuje tvrzení stěžovatelky, že se šetření zaměřilo výhradně na policistu aplikujícího taser - ačkoliv důraz na šetření jeho jednání byl případný, týkalo se vyšetřování celého zákroku, i jednání všech ostatních osob. Pacifikace poškozeného byla důsledkem jeho nebezpečného chování vůči okolí i sobě samému, s ohledem na okolnosti nebylo možno zákrok odkládat a bylo nutné použít prostředky, které byly k dispozici. Státní zástupce poukázal na fakt, že s pacifikací poškozeného měli špatné zkušenosti i jeho rodinní příslušníci, což byl i důvod jeho hospitalizace. Jednáním poškozeného byli ohroženi pracovníci nemocnice, kteří vnímali zásah policistů jako svou záchranu, proto bylo souběžně vyšetřováno i jednání poškozeného vůči sanitáři; podezření trestného činu pokusu zločinu vraždy podle ustanovení §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku bylo odloženo. Ústavní stížnost považuje státní zastupitelství za jednostranný pohled na věc vytěsňující ostatní okolnosti, jejichž objektivní zhodnocení je úkolem nezávislé kontroly.
Za účastníka - Generální inspekci bezpečnostních sborů se vyjádřil ředitel pro trestní řízení, který nesouhlasí s tvrzeními stěžovatelky, a který popsal průběh události, jak je objektivně zjistitelný z kamerového záznamu, i okolnosti, za nichž příslušníci policie zasáhli. K zásahu byli oprávněni pouze policisté, nikoliv pracovníci ostrahy nemocnice; policisté vyhodnotili situaci, rozdělili si úkoly a zakročili, přičemž byli limitováni časem a prostorem, v němž zákrok proběhl. Po neúčinnosti mírnějších donucovacích prostředků použil oprávněný policista taser, postupoval při tom předepsaným způsobem a dodržel všechna pravidla jeho užití. P¨rovedenou pitvou nebyla zjištěna příčina srdeční arytmie, nebylo tudíž možné zjistit vinu konkrétní osoby či konkrétního jednání, tedy naplnění skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti, a proto GIBS věc odložila.
Vyjádřil se také policejní prezident, který především uvedl, že užití taseru není užitím smrtící síly, popsal princip funkce tohoto donucovacího prostředku a k nebezpečnosti jeho aplikace konstatoval, že každý donucovací prostředek má jistá rizika. V projednávané věci nastaly dokonce okolnosti odůvodňující použití zbraně, a proto nelze policistům klást k tíži užití mírnějšího donucovacího prostředku. Policisté museli jednat s ohledem na okolnosti v přiměřeném čase - k tomu odkázal policejní prezident na judikát Evropského soudu pro lidská práva, podle něhož nemůže orgán, posuzující zákrok v naprostém klidu, nadřazovat svůj odhad situace odhadu zakročujících policistů, kteří se museli rozhodovat na místě a rychle. Policisté odvraceli nebezpečí, které hrozilo ze strany poškozeného, a je zároveň nesporné, že poškozený již dříve ohrožoval také osoby blízké. Zákrok policisté zahájili výzvou k zanechání jednání, na kterou poškozený s ohledem na svůj zdravotní stav nereagoval, jeho počínání bylo nebezpečné a nevyzpytatelné, manipuloval při něm hydrantem způsobilým učinit jeho útok důraznějším - byl tedy ozbrojen ve smyslu §118 trestního zákoníku. K tvrzení stěžovatelky o absenci přípravy a konzultace zákroku před jeho provedením odkázal policejní prezident na článek 2 Úmluvy, podle kterého je povinností státu chránit životy osob v jeho jurisdikci, a to v rámci právních možností, i za použití donucení; užitou sílu i délku trvání zásahu považuje za přiměřenou okolnostem, prostorovým možnostem a způsobu velení zásahu, nesouhlasí ani s tvrzenou nedostatečnou právní regulací. V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva stanoví zákon obecná pravidla, a proto nemůže upravit postup pro všechny specifické případy. Za užití speciální terminologie schopné postihnout jednotlivé varianty v jejich rozmanitosti je nutné zákonnou úpravu vykládat a aplikovat - tomu odpovídá i úprava užití donucovacích prostředků v zákoně o Policii ČR. Je potom na zasahujícím policistovi, jak s ohledem na právní rámec i na interní předpisy donucovací prostředek použije; taser umožnuje i zpětnou kontrolu rozsahu jeho užití prostřednictvím elektronické paměti.
Policejní prezident dále odkázal na studie považující užití taseru proti osobám trpícím duševními nemocemi za efektivní, i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je protiprávní a snižující lidskou důstojnost užití fyzické síly proti osobám zbaveným svobody, které není nezbytné v důsledku vlastního chování takové osoby. V konkrétním případě pak na opakované použití taseru poškozený nijak výrazně nereagoval a efekt pacifikace poškozeného se projevil teprve po opakované aplikaci. Reakce na taser je individuální a rozhodná pro jeho efektivní užití je nejen délka výboje, ale i vzdálenost elektrod, tedy délka dráhy průchodu elektrického výboje tělem; v případě poškozeného byla tato vzdálenost minimální, a proto bylo opakovaná aplikace namístě.
Z vyžádaného vyjádření Fakultní nemocnice v Olomouci vyplynulo, že poškozený byl dopraven do nemocnice rychlou záchrannou službou - pro svoji agresivitu za asistence Policie ČR. Přestože po příjezdu do nemocnice poškozený spolupracoval a s hospitalizací souhlasil, byl s ohledem na jeho zdravotní stav zpraven příslušný soud o přijetí nemocného. Poškozený byl umístěn na oddělení specializované na poruchy, jimiž trpěl, avšak intenzita jeho následné agrese se vymkla tomu, na co je oddělení připraveno, zejména pro jeho abnormální fyzickou sílu. V takových případech je namístě povolat Policii ČR, neboť prostředky nemocnice jsou primárně směřovány na ochranu zdravotníků, nikoliv na likvidaci agresora - brachiální a farmakologická pacifikace i omezující restriktivní prostředky jsou indikovány jen v nejkrajnějších případech (postup vychází z doporučení Psychiatrické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně). Oddělení je zařízeno a zorganizováno s ohledem na nejnovější léčebně-vědecké poznatky, což se pozitivně projevuje ve výsledcích léčby.
Fakultní nemocnice odmítá, že by se její zaměstnanci dopustili jednání vedoucího k porušení jakýchkoliv zaručených práv poškozeného, je přesvědčena, že ústavní stížnost není ve vztahu k jejím zaměstnancům přípustná. Dosavadní kroky stěžovatelky směřovaly výhradně vůči postupu orgánů veřejné moci, mezi něž však nemocnice nepatří; případné satisfakce vůči nemocnici či jejím zaměstnancům by se mohla stěžovatelka domoci jen na základě občanskoprávní ochrany osobnostních práv. Ze strany nemocnice nebyla užita smrtící síla a s výjimkou sebeobrany napadeného sanitáře ani fyzická síla. Má-li být formou smrtící síly aplikace medikace po zásahu, jde o medicínsky nepodložený závěr, protože účinek poškozenému aplikovaných léků nastává nejdříve po 20 minutách po aplikaci. Nemocnice dále uvádí, že stěžovatelka opakovaně odkazuje na evropské právní regulativy, z nichž dovozuje, jak měli všichni zúčastnění postupovat a chránit ústavní práva poškozeného s ohledem na jeho zdravotní stav; s těmito závěry lze v obecné rovině souhlasit, je však nutno přihlédnout ke specifikům tohoto konkrétního případu. Stěžovatelka popisuje věc pouze ze svého pohledu, uvádí tak jen fragmenty faktů bez přihlédnutí k přetrvávajícím frustrujícím dojmům přítomných. Podle nemocnice je tvrzení o absolutním zákazu tzv. špatného zacházení nemocnice nutno porovnat s právy zdravotnického personálu, která přísluší všem, a hranice ochrany práv pacienta nemůže být absolutní ani při zohlednění faktu, že se jde o toho "slabšího".
Nemocnice zdůraznila, že přijala dlouhodobě a převážně ambulantně léčeného pacienta, který zbraní ohrožoval rodinné příslušníky způsobem vzbuzujícím v nich důvodnou obavu o život a zdraví - právě pro tuto obavu požádali příbuzní o hospitalizaci, přestože agrese spojená s duševní nemocí dosahuje takovéto úrovně jen zcela výjimečně. Po přijetí a cíleném vyšetření poškozeného konstatovala lékařka dekompenzaci proti rodině, a tedy nebezpečí jen pro rodinu. Proto byl poškozený hospitalizován - šlo o třicetiletého vysokého pacienta vážícího více než 100 kg, zabývajícího se bojovými sporty, tedy o osobu nadstandardně silově vybavenou. Následný incident pak zaznamenaly jak nemocniční kamery, tak prakticky shodně i všichni účastníci, z nichž především sanitář utrpěl zranění nejen fyzická, ale i taková, která vyžadují léčení psychické a psychiatrické. Nemocnice nesouhlasí ani s tvrzením, že poškozený nikoho neohrožoval, ale má za to, že byl jednoznačně prokázán opak. Poškozený strhával stropní podhledy a stříkal vodu na obnažené elektrické rozvody, pohyboval se v prostoru, kam ústí schody z vyšších pater, a existovalo reálné nebezpečí napadení někoho, kdo by nečekaně do místa konfliktu přišel, do chodby navíc ústí dveře pokojů psychicky nemocných pacientů, kteří mohli kdykoliv vyjít a stát se tak cílem útoku neovladatelného agresora. Situace tedy nebyla stabilizovaná - s možností vyčkat se zásahem na důkladné zvážení všech okolností; jediným možným řešením bylo neutralizovat útočníka, rozhodně však přitom nešlo o libovůli či svévoli.
Stěžovatelka zaslala k vyjádřením účastníků repliky. Předně zpochybňuje argumentaci orgánů veřejné moci o nezbytnosti rychlého zásahu, opakovaně namítá nepřipravenost policistů a absenci domluvy na postupu, což má být zřejmé z primárního užití výzev a mírnějších donucovacích prostředků. Stěžovatelka nechápe, proč věc nevyřešila sama nemocnice, ale byli přivoláni policisté nevyškolení pro podobné zásahy, existovala podle ní možnost vypnout proud či uzavřít vodu v hydrantu, vyčkat a zjistit relevantní okolnosti pro zásah. Nemocnice dostatečně nereagovala na projevy pacienta, což vše ve svém souhrnu vedlo k nesprávným rozhodnutím, jejichž výsledkem byla smrt poškozeného, za kterou není nikdo ochoten nést odpovědnost. Použití taseru jako potenciální smrtící síly je podle stěžovatelky bagatelizováno; smrtící silou v daném případě bylo užití taseru proti pacientovi v ataku nemoci ve spojení s velkou dávkou léků. Stěžovatelka zopakovala rovněž svá tvrzení o nedostatečnosti právní úpravy a účinného vyšetřování. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je efektivně objasnit relevantní okolnosti vedoucí ke smrti poškozeného, vypátrat a potrestat pachatele. Po stěžovatelce nelze spravedlivě požadovat, aby podávala samostatná trestní oznámení a možná trestní odpovědnost byla šetřena zvlášť - efektivita vyšetřování spočívá v prověření odpovědnosti všech osob.
V reakci na vyjádření fakultní nemocnice pak stěžovatelka odmítá tvrzení o nepřípustnosti ústavní stížnosti, zmiňuje podání k Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které bylo cestou vrchního státní zastupitelství postoupeno krajskému státnímu zastupitelství (sp. zn. 2 KZN 7058/16), jež odkázalo na výsledky původního trestního řízení, s tím, že v jeho rámci byla prověřena činnost policistů i personálu nemocnice. Poukázala na rozhodnutí ESLP, podle kterého je nemocnice, v níž je pacient zbaven osobní svobody, nositelem veřejné moci. V pitevní zprávě byl vliv léků hodnocen, znalci jej však jednoznačně nepotvrdili ani nevyvrátili, proto podle stěžovatelky došlo aplikací léků k užití potencionálně smrtící síly.
Stěžovatelka dále odmítá tvrzení o subjektivním hodnocení, naopak je přesvědčena, že právě nemocnice popisuje událost bez přiměřené objektivizace; poškozený byl ponechán napospas subjektivně vedenému zásahu bez ohledu na akutní záchvat. Poukázala na přístup před hospitalizací ze strany nemocnice, která zanedbala prevenci nedostatečnou informovaností rodiny o možnostech předcházet ataku, a na okolnosti, za nichž byl poškozený do nemocnice přijat. Psychiatrické oddělení, kam mohou být pacienti umístěni i bez svého souhlasu, protože ohrožují sebe a své okolí, musí být na nebezpečí připraveno, přesto bylo elektrické vedení snadno přístupné, hydrant nebyl zajištěný a nemocnice nebyla schopna věc vyřešit bez Policie ČR. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že by poškozený měl znalosti bojových sportů, i tvrzení o trvajícím nebezpečí; ohrožení se dala snadno řešit prostým zastavením vody či vypnutím elektrického okruhu. Závěrem pak uvedla, že zasahující policisté se dostavili do složité situace zaviněné nemocnicí, v níž bylo nutno okamžitě reagovat - poškozený zemřel pro kombinaci selhání dvou orgánů.
Na Ústavní soud se obrátila Veřejná ochránkyně práv, která projevila zájem vstoupit do řízení o ústavní stížnosti jako amicus curiae. Podle ustanovení §76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přiznal Ústavní soud veřejné ochránkyni postavení vedlejšího účastníka, umožnil jí seznámit se s okolnostmi případu, nahlédnout do spisu Ústavního soudu, GIBS a kamerových záznamů. Výsledkem šetření Veřejné ochránkyně práv je samostatná "Zpráva o šetření z vlastní iniciativy ve věci úmrtí pacienta psychiatrického oddělení nemocnice v časové souvislosti s použitím donucovacího prostředku" a "Závěrečné stanovisko s návrhem opatření k nápravě ve věci úmrtí pacienta psychiatrického oddělení nemocnice v časové souvislosti s použitím donucovacího prostředku"; obě poskytla Ústavnímu soudu jako své vyjádření k ústavní stížnosti. Zpráva i stanovisko jsou zaměřeny na užití taseru Policií ČR a vyhodnocení jeho aplikace. Ve vztahu k okolnostem případu pak Veřejná ochránkyně práv připouští, že příslušníci Policie ČR užili taser oprávněně.
Na vědomí pak Ústavní soud obdržel reakci Policejního prezidia na zprávu i stanovisko Veřejné ochránkyně práv, kopii výsledku šetření Odboru zdravotnictví Krajského úřadu Olomouckého kraje, jímž byla stížnost stěžovatelky na postup zaměstnanců nemocnice vyhodnocena zřizovatelem jako nedůvodná.
III.
Ústavní soud se důkladně seznámil s napadenými rozhodnutími, výše uvedenými vyjádřeními účastníků a vedlejších účastníků, obsahem spisu GIBS, audio i videozáznamy, načež vyhodnotil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
III. a)
Z předložených podkladů je patrné, že poškozený byl dlouhodobě léčen pro duševní chorobu, v minulosti jej dvakrát (2005 a 2007) stihl atak nemoci, pro který byl umístěn na psychiatrickém oddělení, od poslední hospitalizace se v nemocnici léčil ambulantně. Před 5. listopadem 2015 si spolu s ním žijící rodiče i bratr všímali postupné změny chování, což přičítali nastupujícímu třetímu ataku, obrátili se proto na Psychiatrickou kliniku Fakultní nemocnice Olomouc s dotazem na možnost hospitalizace a byli informováni, že hospitalizace není bez souhlasu pacienta možná a že je možná teprve v okamžiku, kdy se u pacienta projeví agresivita vůči sobě samému či vůči jeho okolí. Taková situace nastala právě večer dne 5. listopadu 2015, kdy bratr stěžovatelky kontaktoval záchrannou službou, a požádal o asistenci Policii ČR, protože poškozený byl agresivní, ohrožoval příbuzné plynovou pistolí a nožem. Po přijetí v nemocnici byl poškozený vyšetřen a s jeho souhlasem mu byly podány medikamenty, které měl ten den užít, a dosud tak neučinil. Podle lékařky přitom nebyla na pacientovi zřetelná agrese verbální ani fyzická, projevovala se u něj nervozita (puls 130) a bludné paranoidní myšlení. Poškozený však spolupracoval, požádal například o možnost vysprchovat se.
Během noci se pacient probudil, po vysvětlení kde se nachází, se uklidnil a opět ulehl. Kolem čtvrté hodiny však jeho neklid narůstal, poškozený vstal, začal se pohybovat po chodbách a následně šel do kuřárny. Sanitář mu k jeho žádosti dal cigaretu a snažil se jeho neklid mírnit. Protože poškozený opouštěl kuřárnu se zapálenou cigaretou, byl sanitářem a sestrami upozorněn, že kouřit je možné pouze v kuřárně - nato se začala u pacienta projevovat verbální agresivita, která později přerostla v agresivitu fyzickou, poškozený nejprve vylomil dveře na chodbě, poté vysadil a poškodil dveře kuřárny. Následoval fyzický konflikt, při němž poškozený (189 cm, 116 kg) srazil sanitáře na zem a začal jej bít, vyjmul z hydrantu požární hadici, kterou začal sanitáře škrtit. Lékařku, která přišla sanitáři na pomoc, odhodil a pokračoval v útoku proti sanitáři. Personál přivolal ostrahu nemocnice, která nejprve nerozeznala, kdo je útočník, a proto na výzvu poškozeného pustila vodu z hydrantu. Po zjištění, že pokyn vydal poškozený, zavřela ostraha hydrant, avšak pacient přerušil útok, znovu pustil vodu a otevřený vodní proud směroval proti všem přítomným, sanitáři, lékařce a ostraze, která se snažila vodu uzavřít.
Když se za pomoci lékařky podařilo odvést šokovaného sanitáře do bezpečí, byly na místě i dvě přivolané hlídky Policie ČR; v té chvíli poškozený strhával podhledy stropu, strhl i světlo a do obnaženého vedení stříkal vodu, čímž vyzkratoval jednu z kamer, bohužel právě v místě, kde došlo k následnému zásahu proti poškozenému. Policisté vyhodnotili situaci, v níž pacient ovládá hydrant a stříká na již obnažené elektrické vedení, jako závažné ohrožení, a proto ihned zakročili. Za použití matrace coby štítu proti vodnímu proudu se čtyři policisté přiblížili k pacientovi. Po výzvách, a následně i za použití hmatů a chvatů, poškozeného společnými silami povalili na zem. Jeden policista držel levou ruku poškozeného, ležel na jeho pravém rameni a levé polovině těla, druhý policista se snažil vyprostit pravou ruku poškozeného, který si na ní ležel a svíral v ní trysku hadice, třetí se snažil zachytit jeho nohy. Poškozený kladl aktivní odpor, a protože se jej nedařilo, i s ohledem na prostorové omezení, zpacifikovat, jeden z policistů použil taser; vzhledem k prvotní neúčinnosti jej užil opakovaně, celkem třikrát. Poté, co byl poškozený znehybněn, mohla mu zdravotní sestra injekčně aplikovat uklidňující léky, když poškozeného ležícího doposud na zemi na břiše a svírajícího hlavici hydrantu pod tělem otočili za účelem jeho přemístění na lůžko, zjistili, že nedýchá. Bezprostředně proto přítomní policisté i zdravotní personál zahájili resuscitaci, v níž pokračoval přivolaný tým ARO. Oživovací pokusy trvající přibližně padesát minut však nebyly úspěšné a poškozený zemřel.
S ohledem na účast policistů na zákroku, v jehož důsledku poškozený zemřel, byla policejním orgánem určeným k vyšetřování podle §12 odst. 2 písm. b) trestního řádu Generální inspekce bezpečnostních sborů. Jejím úkolem bylo vykonat veškeré úkony orgánu činného v trestním řízení vedoucí k náležitému zjištění, zda byl spáchán trestný čin a kdo byl jeho pachatelem. Zákonodárce tímto institucionálním oddělením vyloučil vliv Policie ČR na vyšetřování, pravomoc GIBS však není omezena jen na prověření jednání příslušníků ozbrojených sborů (Policie ČR), ale i na vyšetření všech okolností případu. GIBS tak ohledala místo, zajistila důkazy, vyslechla svědky, nařídila pitvu a zadala znalecké posudky (viz rovněž unesení sp. zn. I. ÚS 745/11).
Po provedení pitvy znalci určili jako příčinu smrti poškozeného srdeční arytmii, jejíž původ však nebyli schopni určit - nejpravděpodobněji mohlo jít o souběh řady vlivů, zpětně nezjistitelné hormonální poruchy, subjektivní reakce na některé užívané léky. Další příčinou mohl být stres, v němž byl poškozený v důsledku ataku nemoci (již při přijetí k hospitalizaci byla v klidovém stavu zjištěna frekvence 130 tepů za minutu). Pitvou byla rovněž prokázána anomálie v průběhu tzv. věnčitých tepen, cév zásobujících srdeční sval krví, která může způsobit arytmii (odbornou literaturou v blíže nekvantifikované míře) a která byla zjištěna teprve pitvou poškozeného. Dalším spolufaktorem mohla být subjektivní reakce na elektrický výboj taseru, avšak není znám jednoznačný mechanismus jeho možného působení na vznik arytmie.
Provedeným vyšetřováním GIBS nezjistila, že by kdokoliv ze zúčastněných svým jednáním zavinil smrt poškozeného a že by v rámci zákroku porušil zákon, podzákonné předpisy či standardy. Jakkoliv bylo usnesením GIBS odloženo podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti, kterého se měl dopustit konkrétní policista, jenž proti poškozenému při zákroku aplikoval nejinvazivnější donucovací prostředek, předmětem šetření orgánu činného v trestním řízení bylo prověření všech okolností předcházejících smrti poškozeného. Z usnesení je tak zřejmé, že ani v jednání ostatních zúčastněných osob nebyl zjištěn vliv na smrt poškozeného. Stížnost proti usnesení přezkoumal příslušný státní zástupce, který prověřil postup GIBS, a stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Vrchní státní zastupitelství při následném provádění dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nezjistilo závady v postupu policejního ani stížnostního orgánu. Do přezkumu prováděného vyššími orgány činnými v trestním řízení však nepatří stavebně-technické zařízení oddělení nemocnice ani způsob (ambulantní) péče o (psychiatrické) pacienty; přestože státní zástupci již dříve tyto výluky přezkumu sdělili stěžovatelce, podstatná část její argumentace se zaměřila právě na tyto otázky, a to jak ve stížnosti proti usnesení GIBS, tak i v ústavní stížnosti.
III. b)
Z judikatury ESLP jednoznačně vyplývá, že "špatné zacházení", má-li spadat do působnosti čl. 3 Úmluvy, musí dosáhnout určité minimální úrovně závažnosti. Posouzení této úrovně je relativní a závisí na všech okolnostech konkrétního případu, jako jsou trvání či fyzické a psychické účinky zacházení. Přihlíží se k tomu, zda cílem byla snaha dotčeného člověka pokořit či potupit a zda zacházení postihlo (mohlo postihnout) jeho osobnost. Proto ESLP považuje za "nelidské" zacházení, bylo-li mimo jiné promyšlené, trvalo déle a způsobilo buď skutečné ublížení na těle, nebo intenzivní fyzické nebo duševní utrpení. Utrpení nebo pokoření pak musí v každém případě překročit takový stupeň, který je nevyhnutelnou součástí příslušné formy legitimního zacházení (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Berlinki proti Polsku, 27715/95 z roku 2003), musí být zohledněny fyzické a psychické účinky na oběť, úmysl zasahujících osob, bezpečnostních rizik pro zasahující i jiné osoby či existenci silného emočního napětí (viz rozsudek ESLP ve věci Cestaro proti Itálii č. 6884/11 z roku 2015). Kritériem může být též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti - je-li nějaká osoba zbavena svobody, je použití fyzické síly vůči ní útokem na lidskou důstojnost, není-li nezbytně nutné vzhledem k chování zasažené osoby (viz rozsudek Assenov a další proti Bulharsku č. 24760/94 z roku 1998). Podle rozsudku velkého senátu ESLP (ve věci Bouyid proti Belgii č. 23380/09 z roku 2015) není v demokratické společnosti nikdy špatné zacházení adekvátní reakcí na problémy, kterým čelí orgány veřejné moci. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. I. ÚS 1042/15, se pak uvádí:"...každé násilí, respektive donucovací prostředky mohou být policií použity pouze v míře nezbytně nutné pro dosažení legitimního účelu sledovaného zákrokem. Mimoto policie, stejně jako jiné bezpečnostní složky státu, musí své zásahy vést nejen s respektem k důstojnosti a právům osob, vůči nimž je zasahováno, ale též tak, aby případné konfliktní situace spíše uklidňovaly, ne aby napětí stupňovaly, či konflikty dokonce samy vyvolávaly.".
Ústavní soud v projednávaném případě dospěl k jednoznačnému závěru, že užití síly proti poškozenému nepřekročilo meze limitované citovanou judikaturou, bylo reakcí na problémy a snahou chránit především poškozeného před sebou samým. Zákrok byl krátký, od vstupu policistů do kontaktu s poškozeným do zahájení oživovacích pokusů neuplynulo ani pět minut. Cílem rozhodně nebylo poškozeného ponížit či týrat, ale pacifikovat jej a zabránit mu v jednání, které bylo bezprostřední hrozbou pro něj i pro jeho okolí. Síla užitá zasahujícími policisty, jak je ze znaleckého posudku (pitevního protokolu) patrné, způsobila poškozenému jen lehká povrchová zranění mechanickým násilím nízké, v několika případech nejvýše střední intenzity. Ústavní soud chápe, že to nebyla svobodná vůle poškozeného, ale atak duševní choroby, který mu předestřel jiné vnímání reality, jemuž považoval za nutné se bránit, avšak policisté na místě samém museli reagovat adekvátně na reálnou situaci, a to bez ohledu na okolnosti, jež poškozeného k jeho ohrožujícímu chování vedly, což potvrzuje i fakt, že síla zákroku rostla od výzev přes hmaty a chvaty, až teprve v krajním případě k užití taseru. Policie je pro řešení mezních případů vycvičena a připravena, například formou organizace (hierarchie odpovědnosti a velení), její připravenost však není a ani nemůže být absolutní. Policisté jsou školeni pro celou řadu možných zásahů a s ohledem na to jsou i vybaveni a proškoleni v používání některých prostředků. Nelze tak spravedlivě bez dalšího požadovat, aby policisté disponovali například šipkami nebo vystřelovacími sítěmi - jde o další donucovací prostředky, které ani nemohou být stoprocentně bezpečné a mohly by vést k sekundárním zraněním, přičemž policista může použít jen takový prostředek, k jehož použití byl vycvičen (§51 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Vypnutí elektrického proudu v nemocnici v nočních hodinách, stejně jako odpojení požárního hydrantu, není ve skutečnosti tak snadné a bezproblémové, jak se může na první pohled jevit.
K problematice účinného vyšetřování se Ústavní soud vyslovil například v nálezu ze dne 2. března 2015, sp. zn. I. ÚS 1565/14, takto:
"[Ú]činné vyšetřování prováděné orgány činnými v trestním řízení, včetně fáze před zahájením trestního stíhání, musí splňovat kumulativně následující samostatné požadavky, vyplývající z judikatury ESLP: šetření musí být a) nezávislé a nestranné, b) důkladné a dostatečné, c) rychlé a d) podrobené kontrole veřejností, včetně práva oběti na nahlížení do spisu. Požadavek důkladnosti a dostatečnosti znamená, že orgány musí přijmout přiměřené kroky, jež mají k dispozici, pro zajištění důkazů o incidentu, včetně mimo jiné očitých svědectví a použití forenzních metod. Závěry šetření musí být založeny na důkladné, objektivní a nestranné analýze všech relevantních skutečností. Jakékoliv nedostatky ve vyšetřování, které podrývají jeho schopnost zjistit okolnosti případu nebo odpovědné osoby, povedou k rozporu s požadovanou mírou efektivnosti." Jak již bylo výše uvedeno, s ohledem na přítomnost příslušníků Policie ČR věc vyšetřovala GIBS nezávislá na Policii ČR, její vyšetřovatelé byli na místě samém s ohledem na dostupnost bezprostředně po události a zajistili důkazy, které důkladně prověřili.
Podle ESLP musí být účinné vyšetřování schopno vést ke zjištění skutkových okolností případu a jsou-li obvinění pravdivá, musí vést k označení a potrestání viníků - to znamená, že orgány veřejné moci musí důkladně zjistit, co se stalo, a nemohou svá rozhodnutí vystavět na ukvapených nebo nepodložených závěrech (rozhodnutí Nadrosov proti Rusku č. 9297/02).
Ústavní soud opakovaně připomíná, že trestní řízení představuje výhradně vztah mezi pachatelem a státem, tedy že neexistuje ústavně zaručené právo jiné osoby (oznamovatele, poškozeného) na stíhání a odsouzení jiné osoby. Existuje však povinnost státu zajistit ochranu základních práv zaručených Listinou a Úmluvou prostřednictvím efektivního trestního řízení a v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně obětí prostřednictvím trestního práva a selhání státu v této otázce může i s ohledem na judikaturu ESLP představovat porušení chráněných práv. Ústavní soud zdůrazňuje, že požadavek účinného vyšetřování je procesní povinností tzv. náležité péče, nikoliv však povinností ve vztahu k výsledku; účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu. Účelem účinného vyšetřování tak není a ani nemůže být závěr, že postup byl protiprávní proto, že o jeho protiprávnosti je přesvědčena stěžovatelka, tedy že pro něj nepříznivý výsledek vyšetřování je jednoznačně zaviněn špatným postupem orgánů činných v trestním řízení (viz též nález ze dne 19. ledna 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14).
Ústavní soud dospěl k závěru, že stanoveným standardům vyšetřování předmětné věci dostálo. Je zcela pochopitelné, že pro stěžovatelku a celou rodinu poškozeného není snadné přijmout ztrátu blízké osoby. Neblahý a nezaviněný zdravotní stav poškozeného vedl k tomu, že se u něj projevil atak nemoci, který nebyl schopen ovládat, kontrolovat ani se mu účinně bránit. Poškozený se v důsledku toho stal agresivním a svoji agresivitu směřoval proti svému okolí. Prvotní chování, odehrávající se mimo nemocnici, dopadající na rodinné příslušníky, se podařilo stabilizovat medikací a hospitalizací a nic nenasvědčovalo tomu, že zklidnění je jen přechodné a že atak se znovu projeví - ve druhém případě byla proto přivolána policie. K úmrtí poškozeného vedl souběh celé řady relativně bezvýznamných okolností, které nebylo možné predikovat, ale za které není současně možné nikoho vinit. Podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní zákoník) stanoví, které jednání je trestným činem, a nelze je odvodit od toho, jak věc vidí poškozený. Skutečnou satisfakci totiž nemůže přinést potrestání těch, kdo se snažili situaci vyřešit, ať tím, že na ni správným způsobem reagovali, nebo tím, že se bránili a chránili svá zaručená práva.
Ústavní soud nezjistil, že by orgány činné v trestním řízení porušily zákonem stanovené povinnosti, policejní orgán i státní zastupitelství vydaly svá rozhodnutí zcela v rámci svých zákonem svěřených kompetencí, dostatečně a srozumitelně je odůvodnily. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu