ECLI:CZ:US:2017:4.US.4152.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4152/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Milana Havlíčka, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem se sídlem Hauerova č. 3, 746 01 Opava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. října 2016 č. j. 8 Co 367/2016-188, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2016, se na Ústavní soud obrátil stěžovatel Milan Havlíček (dále též "žalobce"). Vzhledem k tomu, že jeho podání nemělo náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyzval soudce zpravodaj stěžovatele k odstranění vad podání a jeho doplnění ve lhůtě do 31. 1. 2017.
Dne 31. 1. 2017, tedy poslední den stanovené lhůty, obdržel Ústavní soud doplnění podání, z něhož se zjišťuje, že stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích II, III a IV.
V občanskoprávním řízení vedeném u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 10 C 232/2014 se žalobce proti žalovaným: 1) Jaromíru Hanelovi a 2) Mileně Hanelové domáhal zaplacení částky 141 272,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných, které jim mělo vzniknout neplacením obvyklého nájemného za užívání nemovitostí (rodinného domu a zastavěných pozemků, nádvoří a zahrady), dříve daných žalovanými do zástavy žalobci za poskytnutou půjčku. Okresní soud v Opavě žalobě vyhověl jen ohledně částky 6 850,- Kč a ohledně zůstatku ve výši 134 422,- Kč žalobu zamítl (výrok I a II). Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 10. 2016 č. j. 8 Co 367/2016-188 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených částech, tj. v odstavcích II, III a IV. Proti rozsudku odvolacího soudu bylo možné podat dovolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že prý "vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, když je přesvědčen, že zákonné podmínky ve smyslu §237 o. s. ř., upravující přípustnost dovolání nejsou v daném případě splněny."
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud s názorem stěžovatele, že před podáním ústavní stížnosti vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, nesouhlasí.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Uvedený princip se před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb. neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž nebyl povinen vyčerpat mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb.). Bylo jen na jeho rozhodnutí, zda takovýto prostředek [v praxi se jednalo zjevně o dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "o. s. ř.")] využije.
Právní úprava dovolání a s ní související úprava podmínek přípustnosti ústavní stížnosti doznala však s účinností od 1. 1. 2013 podstatných změn v souvislosti s přijetím zákona č. 404/2012 Sb. Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je nyní stěžovatel povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. To znamená, že stěžovatel musí vyčerpat i dovolání, jehož přípustnost (mimo jiné) závisí na posouzení podmínek uvedených v §237 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb.
Ústavní soud zastává názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (blíže k této otázce viz podrobně odůvodněné usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva (např. žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až odst. 3 o. s. ř.).
Stěžovatel v nyní předložené ústavní stížnosti brojí proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 10. 2016 č. j. 8 Co 367/2016-188, tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože byl jmenovaným soudem poučen, že proti napadenému rozsudku je dovolání přípustné, stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti zjevně nevyčerpal.
Za dané situace Ústavnímu soudu tudíž nezbylo, než návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj