ECLI:CZ:US:2017:4.US.4181.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4181/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti 1. Ing. Vojtěcha Trochty a 2. Ing. Vladimíra Trochty, obou zastoupených JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 11. 2014 č. j. 8 C 31/2010-238, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 20 Co 154/2015-298 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 28 Cdo 1983/2016-325, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich práv ve smyslu čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 8 uložil stěžovatelům zaplatit žalobcům částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se uvedené částky domáhali z titulu vrácení zálohy na kupní cenu, kterou poskytli stěžovatelům na základě smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi účastníky dne 1. 2. 2008 s tvrzením, že dne 12. 5. 2008 v souladu se smluvními podmínkami od smlouvy odstoupili, neboť v rozporu s prohlášením stěžovatelů bylo vlastnické právo druhého stěžovatele k předmětným pozemkům omezeno v důsledku exekuce nařízené na jeho majetek. Stěžovatelé namítali, že odstoupení od smlouvy neobdrželi a naopak žalobcům vyúčtovali spornou částku jako smluvní pokutu za nedodržení jejich povinnosti doručit nejpozději do 15. 5. 2008 výzvu k uzavření kupní smlouvy.
Soud prvního stupně dovodil opodstatněnost žaloby na základě závěru o neplatnosti smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 1. 2. 2008. Důvod neplatnosti shledal podle §37 odst. 1 a 2 a §49a občanského zákoníku v neurčitosti smlouvy ohledně jejího předmětu a osoby kupujícího a v okolnosti, že na majetek druhého stěžovatele byla v době uzavření smlouvy vedena exekuce. Nedospěl k závěru, že by žalobci platně odstoupili od smlouvy dopisem ze dne 12. 5. 2008, neboť nebylo prokázáno, že se dostal do dispozice účastníků.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze v tom, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobcům předmětnou částku k rukám společným a nerozdílným; jinak jej potvrdil. Oproti závěru soudu prvního stupně nehledal žádné důvody pro konstatování neplatnosti předmětné smlouvy účastníků o smlouvě budoucí a tento závěr podrobně odůvodnil (viz č. l. 6-8). Podle jeho názoru však žalobcům po zjištění dispozičního omezení druhého stěžovatele nelze upřít právo odstoupit od smlouvy ve smyslu ujednání účastníků v čl. VI odst. 2 písm. a) smlouvy. Ve shodě se závěrem soudu prvního stupně dále konstatoval, že nebylo prokázáno dojití odstoupení od smlouvy do dispozice stěžovatelů ve smyslu §45 odst. 1 občanského zákoníku. Podle odvolacího soudu však stěžovatelé přesto nemají nárok na spornou částku z titulu smluvní pokuty ve smyslu čl. VI odst. 4 smlouvy. Zjistili-li žalobci následně po uzavření smlouvy z katastru nemovitostí dispoziční omezení druhého stěžovatele k části předmětných nemovitostí v důsledku nařízené exekuce, které trvalo ke dni 14. 5. 2008, pak měli nepochybně vážný důvod, aby stěžovatelům výzvu k uzavření kupní smlouvy ve stanovené lhůtě nepředložili. Za situace, kdy účinky smlouvy o smlouvě budoucí v souladu s ustanovením této smlouvy ke dni 30. 5. 2008 zanikly, mají žalobci z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů podle §451 odst. 1 a 2 o. s. ř. právo na vrácení částky, kterou stěžovatelům zaplatili jako zálohu na budoucí kupní cenu podle nerealizované smlouvy. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, když žalobcům tuto částku přiznal, a proto výrok rozsudku ve věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř, přičemž není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nekonání žalobců - při neprokázaném doručení odstoupení od smlouvy - založil vážný důvod spočívající v trvajícím záznamu o omezení dispozičního oprávnění druhého stěžovatele s částí předmětu koupě. Namítají, že odvolací soud sice správně zjistil, že exekuce zanikla již dne 17. 3. 2008, přesto uznal za vážný důvod k neuzavření smlouvy záznam o nařízení exekuce pro vymožení pohledávky 16 Kč s příslušenstvím. Podle stěžovatelů odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení a poukazují na to, že změna právního náhledu odvolacího soudu by měla být důvodem jeho kasačního zásahu. Na podporu svých tvrzení odkazují na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, týkající se změny právního náhledu odvolacího soudu, resp. otázky vydání tzv. překvapivého rozhodnutí.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13, IV. ÚS 2337/15 či IV. ÚS 3197/16). Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud v takto vymezeném rozsahu přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, neshledal. Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl, z jakých důvodů mají žalobci z titulu bezdůvodného obohacení stěžovatelů právo na vrácení částky, kterou jim zaplatili jako zálohu. Vyjádřil se i k námitce stěžovatelů, týkají se výše částky, pro kterou byla nařízena exekuce, když uvedl, že žalobci nemohli z výpisu katastru zjistit, že se jedná o exekuci pro bagatelní částku, ani že vymáhaná částka byla již druhým stěžovatelem zaplacena.
Také Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. Uvedl mimo jiné, že stěžovateli uplatněné námitky vůči postupu odvolacího soudu v řízení nepředstavují kvalifikovanou otázku procesního práva, jíž by odvolací soud řešil napadeným rozhodnutím. O řešení otázky hmotného práva pak nejde ani v případě námitek vztahujících se k odvolacím soudem provedené interpretaci smluvního ujednání účastníků. Dovolací soud dále podrobně a s odkazem na svou judikaturu objasnil, že při posouzení nastolené otázky určitosti právního úkonu odvolací soud nevybočil ze závěrů ustálené rozhodovací praxe.
Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelné, a proto nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
Pokud stěžovatelé namítají překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu, Ústavní soud uvádí, že k této otázce se vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 218/95 a III. ÚS 210/2000, a usnesení sp. zn. III. ÚS 729/2000 a IV. ÚS 321/07). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení nepředvídatelným způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Napadená rozhodnutí však nelze považovat za překvapivá, jak namítají stěžovatelé. Odvolací soud odlišně, ale předvídatelně právně zhodnotil zjištěný skutkový stav, navíc s totožným závěrem.
Stěžovatelé ostatně neuvádějí žádný konkrétní důvod, který byl mohl zapříčinit překvapivost rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že pokud odvolací soud posoudil nárok uplatněný žalobci po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně, aniž by vyvstala potřeba doplňovat dokazování, nelze mít z pohledu závěrů vyplývajících z výše citované judikatury Ústavního soudu proti jeho postupu žádné výhrady. Samotná změna právního náhledu na věc odvolacím soudem - jsou-li dodržena procesní pravidla - porušení práva na spravedlivý (řádný) proces nezakládá (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 743/16).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu