ECLI:CZ:US:2017:4.US.4208.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4208/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Š. S., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Lublaňská 24, Praha 2, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016 č. j. 55 Co 267/2016-631 a výroku I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2016 č. j. 0 P 214/2008-586, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 4, čl. 33 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, ve výrocích, kterými byl zamítnut její návrh na zvýšení výživného pro nezletilé syny.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že nebylo vyhověno návrhu matky na zvýšení výživného, naposledy stanoveného rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2010 ve výši 8 000 Kč pro každého syna, splatných k rukám matky, a ve výši 2 000 Kč pro každého syna, splatných na spořicí účet. Návrh otce na snížení stanoveného výživného byl zamítnut a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soudy dospěly k závěru, že i když došlo ke změně okolností pro stanovení výživného, zjištěné změny nejsou s ohledem na výši výživného stanovenou předchozím rozhodnutím natolik podstatné, aby bylo nutné výživné měnit.
Stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí. Namítá, že oba rozsudky jsou nepřezkoumatelné, nepřesvědčivé a trpí jasnými vadami a pochybeními. V této souvislosti upozorňuje na nesprávné označení křestního jména jednoho ze synů v záhlaví rozsudku odvolacího soudu. Soudy neprovedly dokazování v takovém rozsahu, v jakém měly, řádně se nevypořádaly s jejími námitkami a se skutečnostmi, které vyšly za řízení najevo, a svá rozhodnutí nedostatečně zdůvodnily. Tvrdí, že se soudy dostatečně nezabývaly životní úrovní otce a jeho majetkovými poměry. Poukazuje na to, že nemá finanční prostředky, aby mohla synům koupit počítač, kola nebo lyže. Z finančních prostředků na spořicím účtu stěžovatelka nechce hradit běžné potřeby dětí, neboť je chce využít na studium synů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
K otázce výše výživného Ústavní soud ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. ustanovení §913 a 915 obč. zák.). Ústavní soud zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti spadá do pravomoci civilních soudů. Je věcí úvahy soudu, jenž je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho uvážení pohybuje (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 299/06).
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že soudy shora nastíněným požadavkům dostály. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se oba soudy řádně zabývaly všemi zákonnými hledisky rozhodnými pro přiznání výživného, a své závěry srozumitelně odůvodnily. Městský soud poukázal na to, že sice potřeby dětí vzrostly z důvodů věku, nicméně nemají nadstandardní mimoškolní činnosti. Příjem matky se zvýšil a i ona svou vyživovací povinnost již nebude plnit jen svou materiální péčí, ale i finančně. Na druhou stranu soudy ani neshledaly důvod pro snížení výživného, neboť přiznaná částka odpovídá současným výdělkovým a majetkovým poměrům otce. Odvolací soud tedy shodně jako soud nalézací dospěl k závěru, že s přihlédnutím ke všem okolnostem považuje výživné ve výši 10 000 Kč na jedno dítě za přiměřené.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. K nápravě nesprávného označení křestního jména jednoho ze synů v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu je pak třeba využít prostředky předpokládané pro tuto situaci občanským soudním řádem, nikoliv ústavní stížnost.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka především dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nevytváří překážku pro nový návrh na zvýšení výživného, pokud s ohledem na vzrůstající potřeby nezletilých nynější výše výživného skutečně nebude dostatečná a možnosti otce umožní jeho zvýšení. Je však třeba vzít v úvahu, že je především věcí rodičů, aby se v zájmu svých dětí na adekvátní výši výživného dohodli.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu