ECLI:CZ:US:2017:4.US.4249.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4249/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem Osadní 12a, Praha 7, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 24. 3. 2016 č. j. 50 Nc 6209/2015-59 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016 č. j. 91 Co 79/2016-101, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, 4 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem svěřil nezletilé děti do výchovy matky (výroky I) a stěžovatele (otce) zavázal přispívat na výživu nezletilých částkami 12 000 Kč, resp. 8 000 Kč měsíčně (výrok II), rozhodl o dluhu na výživném ve výši 9 200 Kč, resp. 12 000 Kč (výrok III), dále pak upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI).
Rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy matky soud prvního stupně odůvodnil především tím, že další změna výchovného prostředí po odchodu stěžovatele ze společné domácnosti by byla pro nezletilé velmi zatěžující. Přihlédl také k tomu, že děti žijí v domě prarodičů ze strany matky od svého narození, nezletilá dcera nastoupila do první třídy základní školy a matka stěžovateli ve styku nebrání, naopak jej podporuje. Výchovné prostředí stěžovatele nelze považovat za stálé, stěžovatel žije s ženou, která je krátce rozvedena.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, v němž především namítal, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí o střídavé výchově, požadoval rozšíření styku se svými dětmi a vyjádřil nesouhlas s výší výživného.
Městský soud v Praze částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku III, když určil, že stěžovatel je povinen na dlužném výživném zaplatit částku 21 180 Kč, resp. 29 104 Kč. Dále změnil výrok IV o styku stěžovatele s nezletilými dětmi. Ve zbylé části odvolací soud rozsudek potvrdil.
Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, a v odůvodnění mu přisvědčil ohledně svěření nezletilých dětí do výchovy matky. Uvedl sice, že i v bytě otce byly shledány podmínky pro život nezletilých v pořádku, avšak zdůraznil, že vzhledem k zájmům dětí je třeba provádět veškeré změny s velkou citlivostí. Odkázal v této souvislosti také na vyjádření dětí, z něhož vyplývá, že pro ně je přirozené bydlet tam, kde jsou zvyklé. Odvolací soud přezkoumal též rozsudek v části stanovení výživného a objasnil důvody, pro které považuje stanovené výživné za správné.
Stěžovatel s uvedenými právními závěry soudů nesouhlasí a v argumentaci, opírající se taktéž o judikaturu Ústavního soudu, podrobně polemizuje s konkrétními důvody soudů, na jejichž základě byla odmítnuta střídavá výchova nezletilých dětí a rozhodnuto o jejich svěření do péče matky. Zastává názor, že soudy nesprávně posoudily situaci, když neshledaly existenci podmínek pro střídavou výchovu. Za tímto účelem pak stěžovatel předkládá řadu konkrétních námitek a skutkových tvrzení, která mají potvrdit názor o vhodnosti střídavé výchovy. Namítá, že obecné soudy v napadených rozhodnutích popřely nálezy Ústavního soudu týkající se střídavé výchovy, aniž by tuto skutečnost náležitě odůvodnily.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím civilních soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené soudy a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
Stěžovatel v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízení před civilními soudy. Podstatu ústavní stížnosti totiž představují jeho polemika s právními závěry soudů.
Ústavní soud k tomu uvádí, že ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí civilních soudů, s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu, vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou, (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby, (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Pokud oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09, I. ÚS 3216/13 a I. ÚS 1554/14). Právě v tomto aspektu rozhodování civilních soudů stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, neboť zastává názor, že soudy tuto premisu nerespektovaly, a to navzdory skutečnosti, že i on je schopen zajistit dětem stálé výchovné prostředí.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z jeho dosavadní judikatury také vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením. Pokud to specifické okolnosti konkrétního případu vyžadují, soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/16).
Vycházeje z uvedených kritérií Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se argumentací stěžovatele řádně zabýval a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl ke svým závěrům. Kladl přitom důraz především na zájem dětí s ohledem na jejich nízký věk a potřebu přistupovat citlivě k dalším změnám v jejich životě. Odvolací soud poukázal též na to, že takto krátce po rozchodu rodičů je třeba vyčkat na reakci dětí na stanovenou úpravu poměrů. Poté může být návrh stěžovatele na nařízení střídavé výchovy znovu zvážen, dojde-li k tomu k odpovídající změně poměrů spočívající právě i ve věku dětí, stabilizaci jejich situace, uplynutí delšího časového období od rozchodu rodičů i větší adaptaci dětí v bydlišti otce.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že kritériem pro svěření dítěte do výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů (jak to ostatně naznačil i odvolací soud).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu