ECLI:CZ:US:2017:4.US.4263.16.1
sp. zn. IV. ÚS 4263/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila a o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, P. O. Box 1, Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Holanem, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 381/2013-51 ze dne 15. 10. 2014, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 65/2015-65 ze dne 18. 3. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4277/2016-97 ze dne 2. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku porušení poučovací povinnosti civilními soudy a v důsledku jejich nesprávného postupu spočívajícího v nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "SDEU"). Podle jeho názoru se Městský soud v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 72 Co 255/2012 dopustil závažného pochybení, neboť nesplnil svoji povinnost předložit věc SDEU, a v návaznosti na uvedené dále pochybil Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení o náhradě nemajetkové újmy, když namítané pochybení v původním řízení hodnotil výhradně z pohledu vnitrostátního práva.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před soudy domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena tvrzeným nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím v nepředložení předběžné otázky SDEU v rámci projednání jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012 č. j. 16 C 61/2010-117. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, když dospěl k závěru, že povinnost předložit věc SDEU není obligatorně stanovena a je pouze na úvaze soudu. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikatorní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoc soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 a I. ÚS 215/12).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, neshledal. Ústavní soud ověřil, že civilní soudy rozhodovaly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly, z jakých důvodů nevyhověly žalobě stěžovatele.
Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení poučovací povinnosti, Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že není zcela nezbytné vždy poučovat účastníky podle §118a o. s. ř., a to za předpokladu, že veškeré argumenty byly již dříve stranám známy (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3357/16). Vzhledem k průběhu řízení nelze shledat žádná pochybení vedoucí k protiústavní překvapivosti rozhodnutí v posuzované věci.
Pokud jde o namítané porušení povinnosti předložit předběžnou otázku SDEU, Ústavní soud připomíná, že za neústavní nepovažuje každé nepoložení předběžné otázky, nýbrž pouze zásadní a kvalifikované pochybení. Může spočívat ve svévolném či na první pohled zcela nesprávném nepoložení předběžné otázky například za situace, kdy měl soud sám o interpretaci unijního práva pochyby a předběžnou otázku přesto nepoložil. Takovým postupem by totiž byla svévolně popírána pravomoc SDEU (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1008/12).
Ústavní soud konstatuje, že s obsahově totožnými ústavními stížnostmi stěžovatele se již zabýval (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 597/16 nebo II. ÚS 2981/16), přičemž neshledal důvod, pro který by se měl odchýlit od závěrů vyřčených v těchto usneseních.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu