ECLI:CZ:US:2017:4.US.495.17.1
sp. zn. IV. ÚS 495/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti M. T., zastoupeného Mgr. Michalem Šigutem, advokátem se sídlem v Náchodě, Palachova 1742, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 7 Tdo 1493/2016-40, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 To 216/2016-692 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 T 155/2015-644, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě uznal rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 T 155/2015-644, stěžovatele vinným ze spáchání trestných činů specifikovaných v napadených rozhodnutích a odsoudil jej mimo jiné k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 32 měsíců i náhradě škody poškozeným. Rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel se v přípravném řízení při výslechu dne 26. 8. 2015 doznal a usvědčily jej i další důkazy, zohlednil, že stěžovatel již byl několikrát odsouzen a v rejstříku trestů má řadu záznamů.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 12 To 216/2016-692, nově stěžovatele odsoudil k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 42 měsíců; odvolání stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že napadené předchozí řízení proběhlo bez podstatných procesních vad a byla dodržena příslušná ustanovení trestního řádu zajišťující právo stěžovatele na obhajobu. Odvolací soud konstatoval, že nalézací soud provedl řádně dokazování a skutková zjištění i právní závěry důsledně odůvodnil, zohlednil vyjádření stěžovatele učiněné při rozhodování o vazbě dne 27. 8. 2015, v němž potvrdil své doznání, neboť uvedl, že: "k trestné činnosti se přiznal dobrovolně (pozn. při výslechu) a v žádném případě ne pod nátlakem."
Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 30. 11. 2016, č. j. 7 Tdo 1493/2016-40, s odůvodněním, že se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním. V dovolání uplatněné námitky byly pouze skutkové povahy a nenaplnily žádný dovolací důvod podle §265b trestního řádu.
Proti výše označeným rozhodnutím se stěžovatel brání ústavní stížností. Namítá porušení zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 a zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení ústavních práv spatřuje v tom, že napadená rozhodnutí měla být vydána v rozporu se zásadou presumpce neviny - v čem konkrétně ale neuvádí. Stěžovatel se dovolává extrémního nesouladu mezi právním hodnocením věci a provedenými důkazy, namítá, že v řízení nebylo dostatečně prokázáno, že by se všech za vinu kladených skutků dopustil. Stěžovatel opakovaně poukazuje na nepoužitelnost protokolu o výslechu ze dne 26. 8. 2015, tvrdí, že z důvodu závislosti na pervitinu při něm trpěl abstinenčním záchvatem a za nenaplněný slib "stíhání na svobodě" se policejním orgánům ke všem skutkům doznal. Policejní orgány přitom měly pouze zkopírovat úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 25. 8. 2015, při kterém byl stěžovatel pod vlivem pervitinu a nebyl schopen hodnověrně relevantní skutečnosti vylíčit.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní soud je ochráncem ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli běžné zákonnosti; nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, nejsou-li v kolizi s některým ústavně zaručeným základním právem nebo svobodou účastníka řízení. Ústavní stížnost spočívající v polemice se skutkovými zjištěními a právními závěry rozhodnutí obecných soudů, a to ve shodném smyslu a rozsahu, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší [srovnej nález ze dne 6. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 272/02 a usnesení ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 374/02 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí porušení ústavních práv zjevně nevyplývá.
Stěžovatel se dovolává zásady presumpce neviny, svoji námitku ovšem nijak nepodložil konkrétní ústavněprávní argumentací. Z napadených rozhodnutí nikterak nevyplývá postup orgánů činných v trestním řízení, který by naznačoval nerespektování uvedené zásady. Na stěžovatele bylo po celou dobu řízení, až do právní moci odsuzujícího rozsudku, pohlíženo jako na nevinného a měl zachována veškerá procesní práva jako obviněný (resp. obžalovaný) v řádném trestním řízení. V pravomocném vyslovení viny stěžovatele a jeho odsouzení nelze shledat porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
Protokol o výslechu ze dne 26. 8. 2015, v němž se stěžovatel doznal, nelze v žádném případě hodnotit jako nepoužitelný důkaz, už jen proto, že se doznal k spáchání za vinu kladených skutků hned několikrát, a to při podání vysvětlení dne 25. 8. 2015, stejně tak při výslechu dne 26. 8. 2015, a dále vše potvrdil při rozhodování o vazbě dne 27. 8. 2015. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci; je zřejmé, že právní hodnocení obecných soudů odpovídá spáchaným skutkům.
Za daného stavu věci neshledal Ústavní soud v postupu Policie ČR ani obecných soudů stěžovatelem namítané zkrácení v jeho ústavně zaručených právech. Řízení proběhlo v souladu s procesními předpisy (trestním řádem) a právem na soudní a jinou právní ochranu garantovaným v hlavě V. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu