ECLI:CZ:US:2017:4.US.54.17.1
sp. zn. IV. ÚS 54/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Martina Divily, zastoupeného Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem Zarámí 4077, 760 01 Zlín, proti "postupu Nejvyššího soudu České republiky ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 20 Cdo 3623/2016, proti postupu Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín ve věci vedené tímto soudem pod sp. zn. 60 Co 54/2016 a dále proti postupu soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely ve věci vedené exekutorským úřadem Praha-východ, se sídlem Libocká 73/57, Praha 6, pod sp. zn. 054 EX 1010/12" a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. září 2016 sp. zn. 20 Cdo 3623/2016, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 30. března 2016 č. j. 60 Co 54/2016-583 a proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha-východ, ze dne 11. prosince 2015 č. j. 054 EX 1010/12-541, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín a soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha-východ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel (dále rovněž "povinný") projednávanou ústavní stížností napadá jak postup Nejvyššího soudu České republiky v dovolacím řízení, tak i postup Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín v řízení o odvolání proti usnesení soudního exekutora Mgr. Jiřího Nevřely, Exekutorský úřad Praha - východ, i procesní postup posledně jmenovaného soudního exekutora v exekuční věci vedené jím pod sp. zn. 054 EX 1010/12. Napadá také předmětná rozhodnutí uvedená v záhlaví usnesení, a tvrdí, že "jimi došlo k porušení jeho práva na řádný, zákonný proces ve smyslu čl. 90 věta první Ústavy České republiky, tedy i na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ve smyslu čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech".
II.
Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí, usnesením ze dne 11. 12. 2015 č. j. 054 EX 1010/12-541 soudní exekutor Mgr. Jiří Nevřela (dále rovněž "soudní exekutor") udělil příklep vydražiteli G2 Reality s. r. o. k nemovitostem, pozemkům parc. č. A1 a parc. č. A2 v kat. území Velíková ve společném jmění manželů, povinného a Lenky Vavrysové (dříve (Divilové), přičemž rozhodl, že vydražitel učinil nejvyšší podání ve výši 1 405 000,- Kč, na které byla započítána dražební jistota 250 000,- Kč a vydražiteli byla uložena povinnost zaplatit zbývající částku do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení. Proti usnesení soudního exekutora podal povinný odvolání.
Na základě námitek povinného Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 30. 3. 2016 č. j. 60 Co 54/2016-583 potvrdil usnesení soudního exekutora, když dospěl k závěru, že odvolací námitky nejsou důvodné, neboť výsledná cena předmětných nemovitostí a jejich příslušenství byla určena částkou 1 350 000,- Kč usnesením soudního exekutora ze dne 23. 2. 2014 č. j. 054 EX 1010/12-246, které nabylo právní moci dnem 22. 4. 2015. Usnesením ze dne 26. 5. 2015 č. j. 054 EX 1010/12-276 soudní exekutor vydal dražební vyhlášku o nařízení elektronické dražby předmětných nemovitostí na den 5. 8. 2015. Dražba byla dalším usnesením odročena na den 10. 12. 2015. Při uskutečněné dražbě byly předmětné nemovitosti vydraženy za nejvyšší podání 1 405 000,- Kč. O dražbě a jejím průběhu byl soudním exekutorem sepsán protokol (záznam). Dražební vyhláška byla povinnému doručována do vlastních rukou, protože však adresát (povinný) nebyl zastižen, byla zásilka uložena a zanechána výzva. Uložená zásilka byla povinným vyzvednuta dne 4. 6. 2015. Rovněž usnesení o určení výsledné ceny předmětných nemovitostí a jejich příslušenství bylo doručováno do vlastních rukou povinného; protože povinný nebyl zastižen, byla zásilka uložena a zanechána výzva k vyzvednutí. Protože si zásilku povinný v úložní době nevyzvedl, byla mu dne 8. 4. 2015 vhozena do domovní schránky (§49 odst. 4 o. s. ř.). Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně dále konstatoval, že povinnost soudního exekutora doručit povinnému protokol o dražbě ze zákona nevyplývá.
Nejvyšší soud České republiky (dále též "dovolací soud") dovolání povinného odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř., neboť dovolatel v dovolání nevymezil, jaké právní posouzení věci, resp., právní výklad krajského soudu v napadeném rozhodnutí pokládá za nesprávné a v čem tato tvrzená nesprávnost právního posouzení má spočívat.
Dovolací soud dále poznamenal, že jak záznam o elektronické dražbě, tak i protokol o jejím průběhu je veřejnou listinou, která se účastníkům doručuje u jednání či po jeho skončení na požádání. Není tedy obecně (ze zákona) uložena povinnost záznam o elektronické dražbě doručit účastníkům řízení.
III.
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatních ohledech splňuje náležitosti a podmínky uvedené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadá stěžovatel postup soudního exekutora a výše uvedených soudů v exekuční věci oprávněné Hilti ČR spol. s r. o. proti povinnému pro 767 108,- Kč s příslušenstvím a současně se domáhá zrušení jím napadených rozhodnutí. Vadnost, resp. nesprávnost postupu těchto orgánů spatřuje stěžovatel v údajném porušení jeho práva na řádný zákonný proces a na porušení principu legitimního očekávání, neboť "obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy tzv. jednoduchého práva, a to konkrétně občanský soudní řád, čímž ve svém důsledku zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele, a to zejména do práva stěžovatele na spravedlivý proces". Dovolací soud prý z důvodu tzv. přepjatého formalismu odmítl jeho dovolací námitku proto, že jí zpochybnil skutkový stav projednávané věci (nedoručení usnesení o stanovení výsledné ceny předmětných nemovitostí), přičemž se nezabýval námitkou stěžovatele, že předmětné usnesení mu nebylo řádně doručeno.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v údajně extrémních rozporech mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť ve spise se prý nenachází žádný důkaz dokládající, že usnesení o ceně bylo stejně jako protokol o jednání stěžovateli řádně doručeno, neboť prý v případě doručování do vlastních rukou účastníka řízení není možné vhodit zásilku do domovní schránky adresáta a předmětná usnesení tak nemohla nabýt právní moci, a to ani "ve formě fikce doručení".
IV.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti směšuje údajně protiústavní postup soudního exekutora a soudů s tvrzenou protiústavností napadených rozhodnutí, aniž uvádí, v čem spatřuje protiústavnost těchto procesních postupů. Argumentace ve vztahu k údajné protiústavnosti napadených rozhodnutí je založena výhradně na negaci závěrů krajského soudu o doručení usnesení soudního exekutora o výsledné ceně předmětných nemovitostí a na polemice s obsahem ustanovení §49 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") upravující doručování písemností určených do vlastních rukou.
Pokud se týká údajné nesprávné intepretace a aplikace norem jednoduchého práva (v projednávané věci o. s. ř.) je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat toliko za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp., který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění rozhodnutí, což ve vztahu k napadeným rozhodnutím bylo splněno.
Stěžovatel v ústavní stížnosti formuluje námitky, které zjevně mají původ v normách tzv. podústavního práva (v dané věci v příslušných ustanoveních o. s. ř.). Požaduje-li jejich přezkoumání Ústavním soudem, staví jej do role, která mu zjevně nepřísluší. Nad rámec řečeného Ústavní soud zdůrazňuje, že jak krajský soud, tak i soud dovolací provedly adekvátní právní posouzení založené na interpretaci a aplikaci jednotlivých ustanovení procesního předpisu - občanského soudního řádu, které odpovídá judikatuře dovolacího soudu i Ústavního soudu. Nesouhlasný názor stěžovatele nemůže - sám o sobě - založit důvod pro kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ze všech výše vyložených důvodů a s ohledem na skutečnost, že zejména krajský soud se výstižně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž podrobně vyložil, v čem spatřuje jejich nedůvodnost, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu