ECLI:CZ:US:2017:4.US.56.17.1
sp. zn. IV. ÚS 56/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem Praha, Apolinářská 445/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016 č. j. Ncd 192/2016-293, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele - otce nezletilých dětí - na přikázání věci, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 11 Nc 75/2015, Obvodnímu soudu pro Prahu 4. Soud přistoupil k zamítnutí návrhu poté, co zjistil, že o stěžovatelem vznesené námitce místní nepříslušnosti bylo rozhodnuto usnesením Okresního soudu Praha-západ č. j. 11 Nc 75/2015-84 tak, že se námitka na nedostatek místní příslušnosti Okresního soudu Praha-západ zamítá. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č. j. 17 Co 53/2016-131 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení dále konstatoval, že v dané věci nelze dovodit, že projednání věci Obvodním soudem pro Prahu 4 bude efektivnější, když řízení týkající se péče o nezletilé je vedeno u Okresního soudu Praha-západ již od roku 2015, tento soud je s věcí řádně obeznámen, stejně jako kolizní opatrovník nezletilých. Vrchní soud proto dospěl k závěru, že za této situace by nebylo možno dosáhnout účelu, který sleduje ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř., tj. hospodárnějšího a rychlejšího projednání věci. Dále upozornil, že pro posouzení vhodnosti delegace věci je významný také nesouhlas opatrovníka a matky nezletilých. Zdůraznil, že použití zákonné výjimky z principu zákonného soudce by nemělo být k tíži účastníka řízení, který s delegací věci projevil nesouhlas.
Pokud jde o přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu nutnosti upraveném v §12 odst. 1 o. s. ř., Vrchní soud v Praze konstatoval, že k nutné delegaci může dojít až poté, kdy bylo nadřízeným soudem pravomocně rozhodnuto o vyloučení všech soudců příslušného soudu a nemůže-li tedy příslušný soud o věci jednat, což v daném případě z obsahu spisu nevyplývá. O námitce podjatosti vznesené stěžovatelem bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Okresního soudu Praha-západ JUDr. Jana Hrbková není vyloučena z projednávání a rozhodnutí v této věci.
Stěžovatel uvádí, že všichni nezletilí měli v okamžiku zahájení předmětného řízení na základě dohody rodičů skutečné bydliště u matky na adrese X. Vzhledem k tomu je na základě §4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dána místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. Pokud řízení probíhá před Okresním soudem Praha-západ, jedná se o porušení pravidla o místní příslušnosti a je nastolen vadný právní stav, kdy je všem účastníkům řízení odepřeno právo na zákonného soudce. Stěžovatel dále namítá, že pozdější změna místa pobytu nezletilých K. a A. již nebyla realizována na základě dohody rodičů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavněprávní deficit, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu, však v dané věci shledán nebyl.
Zákon sám stanoví místní příslušnost obecných soudů rozhodovat o věcně vymezené agendě. Jakákoliv delegace věci, včetně delegace vhodné, představuje vždy zásah do základního práva účastníků konkrétního řízení na zákonného soudce. Tento zásah je aprobovatelný jen ústavně konformním výkladem a aplikací příslušných ustanovení procesních předpisů, v daném případě §12 odst. 1 a 2 o. s. ř. Právo na zákonného soudce jako základní právo totiž svědčí nejen stěžovateli, ale i dalším účastníkům řízení. Jak vyplývá z výše uvedeného, vrchní soud tuto skutečnost řádně zvážil a to v kontextu toho, že řízení před Okresním soudem Praha-západ probíhá již od roku 2015, jakož i s ohledem na výsledek rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu