ECLI:CZ:US:2017:4.US.598.16.1
sp. zn. IV. ÚS 598/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. B., státního příslušníka Ukrajiny, právně zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem, se sídlem Ke Klimentce 2186/15, 150 05 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2015 č. j. 7 Tdo 856/2015-59, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 2 To 100/2014-4104 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2014 č. j. 2 T 12/2009-4029, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 21. února 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "nalézací soud") rozsudkem ze dne 26. června 2014 č. j. 2 T 12/2009-4029 uznal stěžovatele vinným trestným činem obchodování s lidmi podle §232a odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. a) trestního zákona, účinného do dne 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"). Za tento trestný čin jej odsoudil podle §232a odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou a k trestu propadnutí věci (plynové pistole zn. Bruni, model 92, ráže 9 mm včetně zásobníku). Současně nalézací soud rozhodl, že poškození se se svými nároky odkazují do řízení občanskoprávního.
Tohoto jednání se stěžovatel a další dva obvinění dopustili (stručně řečeno) tím, že společně s dalšími nezjištěnými osobami nejméně od 1. dubna 2008 do 4. července 2008 jako členové skupiny s organizovanou vnitřní strukturou a stanovením úkolů, se záměrem dosáhnout neoprávněného majetkového prospěchu, zlákali pod příslibem zprostředkování práce z Rumunské republiky do České republiky poškozené rumunské občany, najímaným osobám slibovali za dělnickou práci v masokombinátu a za sběr chřestu relativně vysokou měsíční mzdu (v přepočtu 12.000,- Kč až 18.000,- Kč), slibovali jim pravidelné vyplácení záloh nebo celé mzdy, dopravu, ubytování i stravu zdarma, avšak po příjezdu poškozeným odebrali doklady, nesplnili slíbené mzdové podmínky, poškozené omezovali ve volném pohybu, vypláceli jim jen část mzdy a zbývající část výdělku si obvinění rozdělili a užili ve svůj prospěch.
Vrchní soud v Praze (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 20. listopadu 2014 č. j. 2 To 100/2014-4104 rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. října 2015 č. j. 7 Tdo 856/2015-59 podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. V prvé řadě má za to, že rozhodnutí obecných soudů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění. Dále namítá, že některá skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku nemají žádnou oporu v provedených důkazech.
Stěžovatel má za to, že soudy při hodnocení svědeckých výpovědí rumunských dělníků a dalších osob porušily zásadu in dubio pro reo, nedostatečně odlišily osoby pracující v masokombinátu a osoby podílející se na sběru chřestu. Stěžovatel se domnívá, že mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem konstatovaným obecnými soudy existuje extrémní rozpor.
Další stěžovatelovou stěžejní námitkou je údajné porušení práva na obhajobu, k němuž mělo dojít tím, že obviněnému nebyla poskytnuta možnost klást otázky rumunským svědkům, vyslýchaným formou právní pomoci v Rumunsku, přičemž protokoly o těchto výsleších byly přečteny při hlavním líčení prý v rozporu s ustanovením §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu.
IV.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů k podané ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu nalézacího soudu ve vyjádření odkázala na obsah spisu sp. zn. 2 T 12/2009 a dále uvedla, že podle jejího názoru soud dodržel všechna procesní pravidla i zásady trestního řízení. Právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky bylo stěžovateli zajištěno, svědkové byli předvoláni k hlavnímu líčení, ale nedostavili se. Výpovědi učiněné v přípravném řízení cestou mezinárodní právní pomoci byly čteny za použití ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. K dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle jejího názoru nedošlo.
Předseda senátu odvolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se se stěžovatelovými argumenty neztotožňuje a odkazuje na argumentaci v napadeném druhoinstančním rozhodnutí. K procesní využitelnosti svědeckých výpovědí poškozených rumunských dělníků odkazuje na žádosti o právní pomoc ze dne 29. září 2008 a ze dne 18. března 2009 (č. listu 726 a 1894 soudního spisu). Poukazuje na to, že svědecké výpovědi poškozených nebyly jedinými usvědčujícími důkazy, ale byly hodnoceny v souhrnu s mnoha dalšími provedenými důkazy. Domnívá se, že k porušení stěžovatelových práv v řízení nedošlo. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Předseda senátu dovolacího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby byla odmítnuta. Podotýká, že obsah ústavní stížnosti je shodný s obsahem dovolání ze dne 20. ledna 2013, jímž se dovolací soud řádně zabýval. K námitkám o nepoužitelnosti výpovědí svědků rumunských občanů se dovolací soud již vyjádřil na straně 16 svého odmítavého usnesení. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal stěžovateli k eventuální replice, neboť tato vyjádření neobsahovala žádné nové argumenty, jež by nebyly stěžovateli známy z předcházejícího řízení a z odůvodnění napadených rozhodnutí.
V.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Usnesení o odmítnutí návrhu pro zjevnou neopodstatněnost postačí stručně odůvodnit s uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Judikaturou Ústavního soudu bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nedá zjistit jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalismu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. §2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny.
V posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že již soud prvého stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Odvolací soud se se závěry nalézacího soudu ztotožnil. Potvrdil závěr soudu prvého stupně, že mezi stěžovatelem a spoluobviněnými existovala dohoda o jejich záměru a o jejich cíli kořistit na poškozených tím způsobem, že je pod přísliby najímali na práci, neplnili podmínky jejich sociálního zajištění, nevypláceli jim smluvenou mzdu, omezovali jejich svobodu na ubytovně a v případě odporu je donucovali k práci pohrůžkou násilí či případně násilím.
Charakterem formulovaných námitek staví stěžovatel Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, kterážto role mu však nepřísluší. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.
Stěžovatelova úvaha o tom, že jakýkoli rozpor nebo mezera v dokazování musí vést k uplatnění principu in dubio pro reo a ke zprošťujícímu rozsudku, je nesprávná. Existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis skutku apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává. Orgány činné v trestním řízení musí provedené důkazy pečlivě hodnotit a musí dospět k takovému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. řádu). V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.
Obecné soudy stěžovateli daly najevo, že nelze přisvědčit jeho námitce o porušení práva na obhajobu, jestliže právní pomoc vykonával dožádaný cizozemský orgán podle svého vnitrostátního práva ve smyslu zásady forum regit actum (právní jednání se řídí místem jeho učinění), jež je výrazem suverenity jeho státu; k tomu srov. např. čl. 1 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních. Důsledkem toho je, že dožadující orgán musí takto provedený úkon zásadně přijmout, přičemž jeho použití k důkazu v rámci trestního řízení, pro které byl dožádán, bude posouzeno podle vnitrostátního práva dožadujícího státu.
K jednotlivým stěžovatelovým námitkám lze konstatovat, že v rámci dožádání měli obhájci možnost účastnit se výslechů rumunských svědků, což učinil Mgr. Perepečenov. Výslechům v Rumunsku byli dále přítomni policisté z České republiky a rumunská státní zástupkyně.
Svědci byli předvoláni k hlavnímu líčení u českého nalézacího soudu, avšak nedostavili se. Výpovědi učiněné v přípravném řízení cestou mezinárodní právní pomoci byly u hlavního líčení čteny za použití ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, což je patrné z č. listu 726 a 1984 soudního spisu.
Je tak namístě shrnout, že Ústavní soud zásah do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv nebo svobod nezjistil; proto jeho ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu