ECLI:CZ:US:2017:4.US.600.16.1
sp. zn. IV. ÚS 600/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti CASPER UNION s.r.o., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 12. 2015 č. j. KSOL 10 INS 11648/2015, 1 VSOL 1075/2015-B-11 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočka v Olomouci ze dne 3. 9. 2015 č. j. KSOL 10 INS 11648/2015-B-3, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4, čl. 90 Ústavy a v čl. 4 odst. 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci napadeným usnesením v insolvenční věci dlužníka Radka Rozsívala (dále jen "dlužník") mimo jiné schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře (výrok I.) a rozhodl, že zajištěný věřitel č. 3 CLEAR FINANCE, s. r. o. (dále také "věřitel č. 3") bude uspokojen z výtěžku zpeněžení zajištění (výrok X.).
Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením odvolání věřitele č. 3 odmítl. V prvé řadě posuzoval to, zda je věřitel č. 3 osobou oprávněnou k podání odvolání a dospěl k závěru, že takovou osobou není. Vrchní soud poukázal především na to, že soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 6. 2015 č. j. KSOL 10 INS 11648/2015-A-5 rozhodl o úpadku dlužníka, kterému povolil řešení úpadku oddlužením a vyzval věřitele, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, aby tak učinili ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění tohoto usnesení v insolvenčním rejstříku dne 2. 6. 2015. Věřitel č. 3 přihláškou pohledávky č. P3 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka zajištěné pohledávky v celkové výši 792 966,99 Kč. Dne 28. 8. 2015 se u soudu prvního stupně konalo přezkumné jednání a první schůze věřitelů, k němuž se žádný z věřitelů nedostavil. Pohledávka věřitele č. 3 byla v celém rozsahu zjištěna jako zajištěná. Odvolací soud v návaznosti na uvedené a s odkazem na §406 odst. 4 zákona č. 182/2008 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, (dále jen "zákon č. 182/2008 Sb.") konstatoval, že rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Dále poukázal na osoby (věřitele), které jsou oprávněny podat odvolání (§403 odst. 2 zákona č. 182/2008 Sb.) a na případy, kdy odvolací soud odmítne odvolání (§218 cit. zákona). Vrchní soud ve vztahu k souzené věci uzavřel s tím, že soud prvního stupně rozhodl správně, jelikož věřitel č. 3 je zajištěným věřitelem, nepřísluší mu podle §402 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 182/2008 Sb. hlasovat o způsobu oddlužení ani o stanovení jiné výše měsíčních splátek; zajištěný věřitel ani nemůže vznášet námitky proti oddlužení podle §403 odst. 2 zákona č. 182/2008 Sb. Věřitel č. 3 není proto podle §406 odst. 4 cit. zákona osobou oprávněnou k podání odvolání proti napadenému usnesení.
Stěžovatelka, která je procesní nástupkyní věřitele č. 3, v ústavní stížnosti podrobněji připomněla věcnou a dosavadní procesní stránku souzené věci a poukázala především na to, že zejména soud I. stupně svým postupem způsobil porušení základního práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem skutečnostem, které jsou podstatné. Odmítnutí stěžovatelčina odvolání má proto svůj původ v postupu krajského soudu, což se "odvolací soud neobtěžoval nikterak napravit a ryze formalisticky, bez posouzení dalších skutečností" odvolání stěžovatelky odmítl. Uvedla, že soudy obou stupňů jí tímto postupem odepřely jako věřitelce ochranu jejich práv a zkoumání nepoctivého záměru dlužníka zabránily.
Obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy, obsah insolvenčního spisu, stejně jako ústavní stížnost samotnou netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných rozhodnutí i soudního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Do rozhodovací činnosti soudů ve věcech civilních, trestních a správních je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Nesprávná aplikace podústavního práva soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě, že dojde k porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že postup obou obecných soudů nelze považovat za porušení stěžovatelčiných základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci zákona, a to navíc za situace, kdy se (jak bylo uvedeno výše) žádný z věřitelů (a tedy ani věřitel č. 3 jako právní předchůdce stěžovatelky) nedostavil na přezkumné jednání a první schůzi věřitelů. Stejně tak to byl právní předchůdce stěžovatelky, který přihlásil pohledávku do insolvenčního řízení jako zajištěnou s následným obecně známým režimem a s ním spjatými důsledky, které se stěžovatelce nyní nemusí jevit jako vhodné, resp. výhodné. Ústavní soud pro úplnost dodává, že z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka v prvé řadě vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důvodů, pro které odvolací soud odmítl její odvolání a de facto potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Pouhý nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky se závěry zastávanými civilními soudy nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a tedy ani porušení jejích základních práv. Z pohledu civilními soudy uvedených jasných a jednoznačných konstatování - která Ústavní soud z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat - se v ústavní stížnosti použitá argumentace stěžovatelky nutně musí jevit jako spekulativní a lichá. Stěžovatelka posouzení věci v řízení ze strany civilních soudů (v určitém smyslu) ignoruje.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu