ECLI:CZ:US:2017:4.US.651.17.1
sp. zn. IV. ÚS 651/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti PhDr. Magdaleny Jiříkové, zastoupené JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 46 A 69/2016-32 ze dne 2. 1. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. a III. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterými jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení a vrácena pouze část zaplaceného soudního poplatku. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku toho, že soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je stěžovatelce nepřiznal, přestože vzala svůj návrh zpět pro pozdější chování odpůrce.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala ke krajskému soudu žalobu, kterou se domáhala ochrany před nečinností Městského úřadu Říčany, odboru správních agend a dopravy, jenž ve stanovené lhůtě nerozhodl ve věci deklarace veřejně přístupné účelové komunikace na jejím pozemku. Vzhledem k tomu, že v mezidobí vydal žalovaný požadované rozhodnutí, stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud řízení zastavil (výrok I.). Krajský soud dále shledal důvody k postupu podle §60 odst. 7 s. ř. s. a rozhodl tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a vrátil stěžovatelce část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč (výrok III.).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Právě uvedené platí tím spíše, pokud jde o rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12). Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13).
V nyní projednávaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu krajského soudu při aplikaci moderačního práva podle §60 odst. 7 s. ř. s. a v jeho rozhodnutí o nákladech řízení neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Odůvodnění rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení Ústavní soud považuje za dostatečné a přesvědčivé, nic nenasvědčuje existenci zásahu do práv stěžovatelky. Ostatně odůvodnění ústavní stížnosti postrádá jakoukoli hlubší ústavněprávní argumentaci, natož aby se snažilo vypořádat se shora naznačenými limity přezkumu otázek týkajících se náhrady nákladů řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu