ECLI:CZ:US:2017:4.US.676.17.1
sp. zn. IV. ÚS 676/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Miroslava Kučery a Růženy Kučerové, zastoupených Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 2. 2014 č. j. 21 C 157/2010-709 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 10. 7. 2014 č. j. 69 Co 105/2014-742, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich základních práv zaručených čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se domáhali zaplacení částky 275 395,- Kč s příslušenstvím. Svůj žalobní nárok odůvodnili tím, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně, které užívá žalovaný, a mezi účastníky dosud nebyla uzavřena nájemní smlouva. Žalovanému tak vzniká bezdůvodné obohacení, jehož výši stěžovatelé vyčíslili na výše uvedenou částku.
Okresní soud v Olomouci uložil žalovanému zaplatit stěžovatelům k rukám společným a nerozdílným částku 7 417,50 Kč s příslušenstvím, a dále uložil žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 7 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I. a II.). Zamítl žalobu v části, aby žalovaný byl zavázán zaplatit stěžovatelům částku 130 279,50 Kč s příslušenstvím a stěžovatelce částku 130 279,50 Kč s příslušenstvím (výrok III. a IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. až IX.). Odvolací soud shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích pod bodem III. a IV. a v nákladovém výroku V. Výrokem II. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a Českou republikou odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích VI. až IX. změnil a současně výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Stěžovatelé nesouhlasí se způsobem stanovení a výší bezdůvodného obohacení. Namítají, že soudy vycházely ze znaleckých posudků, které pro srovnání tzv. obvyklých nájmů používaly nájemní smlouvy, které se vztahovaly ke zcela jinému charakteru pozemků. V daném řízení je předmětem stanovení bezdůvodného obohacení stavební pozemek, případně ostatní plocha, zatímco ve srovnávaných případech se vycházelo z nájemních smluv majících vztah k zemědělským pozemkům. Znalecký ústav, který vypracovával posudek, si podle stěžovatelů neopatřil potřebné podklady a vycházel z neúplných a nepřezkoumatelných podkladů předchozího znalce. Znalci vycházeli z nesprávného závěru, že na pozemky není jiný přístup, než přes pozemky žalovaného. Stěžovatelé dále namítají, že soudy se náležitě nevypořádaly s jejich návrhy na doplnění dokazování. Podle stěžovatelů soudy neposkytly náležitou ochranu jejich majetkovým právům, neboť jsou zásadním způsobem omezeni ve vlastnickém právu, když své pozemky nemohou řádně užívat. Náhradu stanovenou soudy považují za zcela nepřiměřenou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy posuzovaly nárok stěžovatelů jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Při stanovení jeho výše vycházely z částky, která je obvykle vynakládána v daném místě a čase za užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu a kterou by byl nájemce povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. K námitce stěžovatelů týkající se nedostatků znaleckého posudku se podrobně vyjádřil již odvolací soud. Konstatoval, že podklady použité pro vypracování posudků jsou dostatečné a přezkoumatelné. Znalecký ústav mohl na základě těchto podkladů nepochybně dospět k závěru o výši obvyklého nájemného. Odvolací soud dále uvedl, že znalecký ústav zohlednil při stanovení obvyklého nájemného i zastavěnost pozemků a znalci se také vypořádali s námitkou, že nebylo k dispozici srovnání se zcela totožnými pozemky. Odvolací soud se řádně zabýval i dalšími námitkami stěžovatelů (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) a objasnil, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval při stanovení výše bezdůvodného obohacení správně.
Soudy obou stupňů svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Přestože stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti navrhli pouze zrušení rozhodnutí okresního a krajského soudu, Ústavní soud - aby nebyl nařčen z přepjatého formalismu - podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí soudu dovolacího. Ústavní soud nicméně na postupu Nejvyššího soudu - z pohledu ústavněprávního - neshledal žádné pochybení. Jeho rozhodnutí je jasné a srozumitelné. Ostatně, Ústavní soud se v rámci přezkumu zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09, IV. ÚS 3416/14 či IV. ÚS 435/17).
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelé měli možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně jejich práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu