ECLI:CZ:US:2017:4.US.680.16.1
sp. zn. IV. ÚS 680/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. ledna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje), ve věci ústavní stížnosti Josefa Moravce a Petry Moravcové, oba zastoupeni JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem ul. 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. května 2015 č. j. 26 Co 152/2015-52 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. ledna 2015 č. j. 10 C 212/2014-29, za účasti 1) Krajského soudu v Praze a 2) Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího soudu České republiky a B) Ing. Miroslava Veselého, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dne 29. února 2016 obdržel Ústavní soud návrh, jímž se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených soudních rozhodnutí, neboť dle jejich názoru jimi měla být porušena jejich základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Návrh splňuje podmínky, vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
II.
Z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:
Před Okresním soudem Praha - západ (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 10 C 212/2014 občanskoprávní spor mezi žalobcem Ing. Miroslavem Veselým (dále jen "žalobce") a žalovanými Josefem Moravcem a Petrou Moravcovou (dále jen "žalovaní" nebo "stěžovatelé") o zaplacení částky 161.000,- Kč s příslušenstvím.
Nalézací soud vydal dne 20. 10. 2014 pod č. j. 10 C 212/2014-11 platební rozkaz, jímž žalované uznal povinnými zaplatit žalobci požadovanou částku včetně úroků z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení. Součástí platebního rozkazu byla výzva, aby pro případ, že žalovaní podají proti platebnímu rozkazu odpor, se do 30 dnů od podání odporu písemně vyjádřili k žalobě pod sankcí fikce uznání uplatněného nároku.
Žalovaní proti uvedenému platebnímu rozkazu podali dne 10. 11. 2014 odpor, avšak v podaném odporu se k žalobě nijak nevyjádřili.
Poté nalézací soud rozsudkem pro uznání ze dne 14. ledna 2015 č. j. 10 C 212/2014-29 uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku včetně úroků z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení. Své rozhodnutí odůvodnil nalézací soud tím, že nastala zákonná fikce uznání nároku, protože žalovaní se ani po kvalifikované výzvě k žalobě řádně nevyjádřili; soud proto aplikoval ust. §153a odst. 1 a ust. §114b odst. 1, odst. 2, odst. 5 o. s. ř.
O odvolání žalovaných rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 6. května 2015 č. j. 26 Co 152/2015-52 tak, že potvrdil prvoinstanční rozsudek a uložil žalovaným povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení.
Žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. prosince 2015 č. j. 25 Cdo 3937/2015-73 pro nepřípustnost odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
III.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali nesprávné právní posouzení otázky naplnění zákonných předpokladů vydání rozsudku pro uznání. Poukazují rovněž na to, že v době podání ústavní stížnosti probíhalo řízení před Ústavním soudem o návrhu na zrušení §114b odst. 5 občanského soudního řádu.
Stěžovatelé se domnívají, že fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. odporuje principu autonomie vůle a v této souvislosti poukazují na nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 42/08 ve znění opravného usnesení ze dne 27. 5. 2009 (N 90/53 SbNU 159; č. 163/2009 Sb. - všechny judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz), z něhož dovozují, že dispoziční právní úkony není možno zakládat na právní fikci. Napadenými rozhodnutími je prý porušena dispoziční zásada, prostupující civilním procesem, a princip autonomie (svobody) vůle, což dovozují z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 42/08).
Dále stěžovatelé namítali, že se soudy nevypořádaly s námitkou stěžovatelů ohledně splnění materiálních podmínek pro vydání rozsudku pro uznání; mají za to, že žaloba byla zjevně nedůvodná, což prý brání vydání rozsudku pro uznání.
Stěžovatelé poukazují též na údajné formální nedostatky kupní smlouvy, o kterou žalobce opíral svou žalobu.
IV.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, za nichž může aplikace podústavního práva obecnými soudy způsobit porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jde zejména o případy, v nichž obecné soudy v dané věci extrémně vadně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva či konkurenci interpretačních alternativ konkrétní normy. Ústavní soud zasahuje také tehdy, jestliže obecné soudy aplikují jednoduché právo svévolně [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 90/33 SbNU 371)]. Žádné takové protiústavní deficity však Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal.
Ke konkrétním námitkám stěžovatelů lze ještě dodat:
Tzv. kvalifikovaná výzva podle §114b o. s. ř. je institutem přípravy jednání, jejímž hlavním účelem je dostát jedné ze základních zásad soudnictví i civilního procesu, a to zásadě rychlosti řízení jako jednoho z komponentů práva na spravedlivý proces. Pokud se předseda senátu rozhodne při splnění zákonem stanovených podmínek využít kvalifikované výzvy, usnesením žalovanému uloží, aby se k věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popř. označil důkazy k prokázání svých tvrzení.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává, o čemž musí být soudem poučen.
Pokud žalovaný podá pouze neodůvodněný odpor, musí ve stanovené lhůtě zaslat soudu vyjádření k žalobě, ve kterém vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu a k vyjádření připojit listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává a soud rozhodne rozsudkem pro uznání (§114b odst. 5 o. s. ř.). Ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. tedy de facto sankcionuje nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4645/2009 ze dne 31. 3. 2011).
K námitce stěžovatelů, že obecnými soudy aplikované ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu je protiústavní, o čemž prý má svědčit také návrh prvního senátu Ústavního soudu, podaný v intencích §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu plénu ve věci sp. zn. I. ÚS 3263/13, lze uvést pouze tolik: Návrh prvního senátu byl nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 13/15 ze dne 31. 5. 2016 zamítnut (viz č. 211/2016 Sb.). Za této situace nelze paušální argumentaci stěžovatelů akceptovat. Je pravda, že v odůvodnění tohoto zamítavého plenárního nálezu je obsažen apel na obecné soudy, aby s institutem rozsudku pro uznání zacházely velmi citlivě, a aby vytvořily prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty (k tomu viz též nedávno vydaný nález sp. zn. IV. ÚS 842/16 ze dne 19. 7. 2016, stejně tak i nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016).
V posuzovaném případě je nutno konstatovat, že stěžovatelé nepředkládají v ústavní stížnosti žádné konkrétní argumenty, jež by svědčily o tom, že obecné soudy aplikovaly ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. protiústavním způsobem.
Je třeba konstatovat, že žalovaní, ač byli řádně poučeni, aby v případě, že podají odpor, se k podané žalobě písemně vyjádřili, na výzvu soudu řádně nereagovali, a to za situace, kdy byli zastoupení advokátem.
Obecné soudy v napadených rozhodnutích náležitě odůvodnily závěr, že nastala fikce uznání žalovaného nároku a že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání; odvolací soud navíc reagoval též na námitky žalovaných stran podmínek uzavření kupní smlouvy.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů Ústavní soud neshledal. Závěry obecných soudů všech stupňů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti. Maje stěžovateli naříkaná rozhodnutí za ústavně souladná, může Ústavní soud na jejich ústavně akceptovatelná odůvodnění, v nichž bylo reagováno na všechny námitky, plně odkázat.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu