ECLI:CZ:US:2017:4.US.83.17.1
sp. zn. IV. ÚS 83/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Martina Šnaiberka, t. č. ve Vazební věznici Praha 4-Pankrác, zastoupeného Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 438/45, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016 sp. zn. 8 To 438/2016 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 10. 2016 sp. zn. 43 Nt 738/2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu za současného nepřijetí jeho návrhu na nahrazení vazby na základě písemného slibu a záruky důvěryhodných osob. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy důvodnost dalšího trvání útěkové vazby ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu dovodily pouze z trestní sazby, kterou trestní zákoník stanoví za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, pro nějž je stěžovatel stíhán. Trestní soudy podle něj nijak neodůvodnily, že právě v jeho případě hrozí uložení trestu odnětí svobody ve výměře alespoň osmi let, nezohlednily jeho osobní poměry a nerespektovaly tak judikaturu Ústavního soudu, konkrétně nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 a I. ÚS 2652/16. Potřebu dalšího trvání předstižné vazby ve smyslu §67 písm. c) trestního řádu pak trestní soudy podle stěžovatele odůvodnily rovněž nepřípustným způsobem, a to pouhým poukazem na to, že se stěžovatel měl dopouštět trestné činnosti až do doby, než došlo k omezení jeho osobní svobody.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud především poukazuje na to, že stěžovatel líčí rozhodné skutečnosti značně zkreslujícím způsobem. Obvodní soud pro Prahu 1 sice v napadeném usnesení jen obecně poukazoval na sazbu trestu odnětí svobody, kterou zákon stanoví u trestného činu, pro nějž je stěžovatel stíhán, avšak Městský soud v Praze tuto úvahu dále konkretizoval a možnost uložení osmiletého trestu odnětí svobody dovodil zejména ze způsobené škody a rozsahu trestné činnosti. Trestní soudy svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby opřely i o další skutečnosti, konkrétně pak o okolnost, že stěžovatel pravděpodobně stále disponuje značnou peněžní částkou pocházející ze stíhané trestné činnosti.
Závěr o důvodnosti předstižné vazby pak trestní soudy nezaložily výhradně na skutečnosti, že stěžovatel měl stíhanou trestnou činnost páchat až do doby, než byla omezena jeho osobní svoboda, jak tvrdí stěžovatel. Podstatně důležitější byla v tomto směru argumentace Obvodního soudu pro Prahu 1, spočívající v tom, že výnos z trestné činnosti byl pravděpodobně hlavním příjmem stěžovatele, přičemž mohou existovat další, dosud nezjištěné společnosti, které by stěžovatel mohl využít k páchání totožné trestné činnosti, pro niž je stíhán.
Ústavní soud tedy považuje napadená usnesení trestních soudů za dostatečně odůvodněná. Lze z nich vypozorovat, že trestní soudy zohlednily určitou objektivní konstelaci spočívající především v charakteru stíhané trestné činnosti, která - jak Ústavní soud opakovaně judikoval - může být základem pro naplnění vazebního důvodu (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000, nebo již stěžovatelem zmiňovaný nález sp. zn. III. ÚS 566/03). Ústavní soud proto neshledal existenci podmínek pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu