ECLI:CZ:US:2017:4.US.865.17.1
sp. zn. IV. ÚS 865/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ireny Štrochové, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, se sídlem Nad Vývozem 4869, 760 05 Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 5128/2016-201, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. ledna 2016 č. j. 4 Co 34/2015-157, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2015 č. j. 60 Co 530/2009-110, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Zlíně ze dne 16. září 2010 č. j. 60 Co 530/2009-506, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci, 3. Krajského soudu v Brně a 4. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti obchodní společnosti E.ON Energie, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, 370 01 České Budějovice, IČ: 26078201, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 21. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se Irena Štrochová (dále též "stěžovatelka", "žalovaná" nebo "zmatečnostní žalobkyně") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s článkem 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka dále namítá porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a porušení ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud (stručně řečeno) zjistil:
1) Obchodní společnost E.ON Energie, a. s. (dále jen "žalobkyně") se v občanskoprávním řízení, vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 125/2002, domáhala vůči stěžovatelce (žalované) zaplacení částky 68.874,30 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 23. července 2009 č. j. 17 C 125/2002-455 Okresní soud ve Zlíně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku včetně příslušenství.
2) K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. září 2010 č. j. 60 Co 530/2009-506 rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z části potvrdil, z části jej změnil co do stanovení výše příslušenství.
3) Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. září 2010 podala žalovaná (jako zmatečnostní žalobkyně) žalobu pro zmatečnost s tím, že ve věci rozhodovala podjatá osoba a současně jí prý byla odňata možnost jednat před Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně.
4) Usnesením ze dne 11. září 2015 č. j. 60 Co 530/2009-110 Krajský soud v Brně, jemuž byla postoupena žaloba pro zmatečnost v rozsahu, v němž zmatečnostní žalobkyně namítala odnětí práva jednat před soudem, žalobu pro zmatečnost zamítl.
5) Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. září 2015 podala zmatečnostní žalobkyně odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále také jen "odvolací soud") usnesením ze dne 7. ledna 2016 č. j. 4 Co 34/2015-157 rozhodl tak, že napadené usnesení z části potvrdil a z části jej změnil co do stanovení výše náhrady nákladů řízení.
6) Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 5128/2016-201 podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
III.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně (dále jen "krajský soud") jí byla odňata možnost jednat před soudem, neboť krajský soud nevyhověl její žádosti ze dne 14. září 2010 o odročení jednání, jež proběhlo dne 16. září 2010. Tohoto jednání se účastnil toliko právní zástupce stěžovatelky. Stěžovatelka požádala o odročení jednání společně s omluvou, že se jej nebude moci zúčastnit se zdravotních důvodů. Její omluva tak prý byla způsobilá zdůvodnit její neúčast na nařízeném jednání a krajský soud měl dané jednání odročit. Krajský soud přitom stěžovatelčinu omluvu označil za obstrukční a dané jednání proběhlo za účasti jejího právního zástupce. Stěžovatelka je přesvědčena, že i přesto, že byla v řízení před krajským soudem právně zastoupena advokátem, nelze jí upírat právo domáhat se své osobní přítomnosti při soudním jednání.
Z těchto důvodů má stěžovatelka za to, že obecné soudy měly vyhovět její žalobě pro zmatečnost a Krajský soud v Brně měl zrušit rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. září 2010 č. j. 60 Co 530/2009-506.
IV.
Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, jež je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/).
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v tvrzení, že obecné soudy v rozporu s ustanovením §229 odst. 3 o. s. ř. nevyhověly její žalobě pro zmatečnost, čímž jí upřely právo účastnit se jednání před krajským soudem. Stěžovatelka je přesvědčena, že její účast na tomto jednání byla nutná a důvod, pro který žádala o odročení jednání (nemoc, již doložila zprávou lékařské pohotovostní služby ze dne 13. září 2010), představoval důležitý důvod ve smyslu 101 odst. 3 o. s. ř.
Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů a konstatuje, že neshledal žádného pochybení, majícího nezbytný ústavněprávní rozměr. Napadená rozhodnutí jsou logicky, srozumitelně a přesvědčivě odůvodněna, vycházejí z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavní soud jim nemá čeho vytknout.
Krajský soud vycházel při posouzení otázky, zda jednání může konat i přes žádost žalované o jeho odročení v její nepřítomnosti, z ustáleného výkladu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2010 sp. zn. 21 Cdo 4124/2008). Podle tohoto usnesení je "důležitým důvodem způsobilým omluvit neúčast účastníka u jednání ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. (...) také nemoc účastníka řízení" (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2056/2000). V témže usnesení Nejvyšší soud připomenul, že "důležitost důvodu, pro který účastník řízení žádá o odročení jednání, soud posuzuje vždy s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu. I když účastník řízení ve své žádosti uvádí důvod jinak způsobilý vést k závěru o odročení jednání (dalšího jednání), není soud vždy povinen takový důvod akceptovat, a to zejména tehdy, není-li využíván v souladu se smyslem a účelem ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., ale k záměrným procesním obstrukcím, sledujícím především bezdůvodné protahování občanského soudního řízení a zvyšování nákladů s tím spojených."
V neposlední řadě v označeném usnesení Nejvyšší soud připomenul, že účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jehož si zvolí (§24 odst. 1 věta první o. s. ř.), přičemž svá procesní práva a povinnosti následně vykonává prostřednictvím tohoto zástupce. Zástupce, kterému byla účastníkem řízení udělena plná moc pro celé řízení (tj. advokát ve smyslu §25 odst. 1 o. s. ř.), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci; má-li však účastník v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Na takto ustaveném základu následně krajský soud shrnul, že žalovaná požádala o odročení jednání, v jehož rámci krajský soud nemínil provádět její výslech ani žádné jiné dokazování. Žalovaná byla současně v rámci odvolacího řízení, ale i při samotném jednání dne 16. září 2010, zastoupena advokátem, jenž jí byl k její žádosti ustanoven. Krajský soud dále připomenul, že žalovaná je mu z jeho rozhodovací činnosti osobně známa, protože u daného soudu vede vícero sporů, v nichž pravidelně a opakovaně uplatňuje žádosti o odročení jednání z důvodu nemoci, doložené zprávou lékařské pohotovostní služby podané dva až tři dny před termínem nařízeného jednání.
Z těchto důvodů nepovažoval krajský soud žádost žalované o odročení jednání z důvodu její nemoci za důležitý důvod ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. S odůvodněním jeho rozhodnutí se následně v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost ztotožnily Krajský soud v Brně, Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud, přičemž důvody jejich rozhodnutí jsou v souladu i s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu (k žádosti o odročení jednání ze zdravotních důvodů srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. března 2009 sp. zn. III. ÚS 22/09 či ze dne 13. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 2144/15; k právu účastníka řízení být přítomen jednání v případě, že je zastoupen a jeho osobní účasti při tomto jednání není třeba, srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. října 2004 sp. zn. III. ÚS 329/04 a ze dne 23. listopadu 2006 sp. zn. IV. ÚS 254/04).
Ústavní soud v projednávané věci neshledal důvod, pro který by se od své dosavadní rozhodovací praxe měl odchýlit.
Protože napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla způsobilá zasáhnout do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu