ECLI:CZ:US:2017:4.US.933.17.1
sp. zn. IV. ÚS 933/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Tomislava Procházky, zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Karolíny Světlé 1013/14, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2017 č. j. 6 As 237/2016-33, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. 8. 2016 č. j. 64 A 1/2016-177, opatření obecné povahy vydané dne 22. 5. 2013 č. 1/2013 - Územní plán Česká Lípa, vydaného městem Česká Lípa, včetně obecně závazné vyhlášky města Česká Lípa ze dne 27. 5. 2013 č. 10/úúúp/2013, kterou se opatření obecné povahy č. 1/2013 - územní plán Česká Lípa vyhlašuje, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud"), rozsudku Nejvyššího správního soudu a opatření obecné povahy Územní plán Česká Lípa a obecně závazné vyhlášky, kterou se opatření obecné povahy vyhlásilo.
Stěžovatel namítá, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími a opatřením obecné povahy byl porušen zákaz libovůle a nedůvodně nerovného zacházení plynoucí z ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení principu právní jistoty, který je ustanoven čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Stěžovatel je také přesvědčen, že orgány veřejné moci porušily jeho právo užívat majetek podle čl. 11 Listiny.
Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších dokumentů přiložených k ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Stěžovatel je ode dne 2. 8. 2011 vlastníkem pozemků a stavby rodinného domu č. p. X, stojící na pozemku st. X1 a st. X2 v katastrálním území Heřmaničky u Dobranova, obec Č., okres Česká Lípa. Vlastníkem pozemku st. X2 je Česká republika. Rozhodnutím Městského úřadu Česká Lípa, stavebního úřadu (dále jen "stavební úřad"), ze dne 10. července 1997 č. 89/97, byla stavba rodinného domu rekolaudována z původního rekreačního objektu na stavbu pro trvalé bydlení. Vzhledem k tomu, že způsob užití nemovitosti nebyl v souladu s tehdejším územním plánem obce Česká Lípa (nemovitosti byly zařazeny do funkčního využití zeleně), požádal dne 18. 8. 1999 jejich tehdejší vlastník o změnu územního plánu. Opatřením obecné povahy č. 1/2013, vydaným dne 22. května 2013 (územní plán města Česká Lípa), byly nemovitosti zařazeny do funkčního využití vodní nádrž suchá. Stěžovatel uvádí, že podle ustanovení §48 odst. 2 zák. č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") k upravenému návrhu územního plánu Česká Lípa uplatnil dne 30. 6. 2011 námitky, neboť byl přesvědčen, že zařazení jeho nemovitostí do funkčního využití vodní nádrž suchá je nezákonným omezením jeho vlastnických práv. Funkční zařazení dotčených nemovitostí stěžovatele zůstalo nezměněno i opatřením obecné povahy ze dne 16. 12. 2015 č. 1/2015 - Změny č. 1 územního plánu Česká Lípa.
Následně se stěžovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy vydaného dne 22. 5. 2013 č. 1/2013 Územní plán Česká Lípa a opatření obecné povahy ze dne 16. 12. 2015 č. 1/2015 Změna č. 1 Územního plánu Česká Lípa. Stěžovatel byl přesvědčen, že uvedená opatření obecné povahy jsou nezákonná, neboť porušují pravomocné rozhodnutí správního orgánu, povinnost účastníka řízení sledovat uplatňování územně plánovací dokumentace a vyhodnocovat je, a zejména porušují ustanovení §172 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Stěžovatel dále v návrhu namítal neproporcionalitu vydaného opatření obecné povahy a nezákonné zkrácení svých vlastnických práv. Krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že část návrhu, ve které se stěžovatel domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2015, zamítá podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť návrh byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Podle jeho názoru území, kde se nacházejí nemovitosti stěžovatele, změna územního plánu vůbec neřešila a návrh na její zrušení tak byl podán osobou zjevně neoprávněnou. Dále krajský soud uvedl, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v době, kdy podal přípis označený jako "námitka k návrhu územního plánu města Česká Lípa", vlastníkem dotčených nemovitostí, neporušilo město Česká Lípa zákon, pokud o tomto podání nevydalo samostatné rozhodnutí, ani se s ním výslovně nevypořádalo přímo v textu odůvodnění napadaného opatření obecné povahy. K proporcionalitě zásahu do vlastnických práv stěžovatele krajský soud uvedl, že nemůže zasáhnout do věcného řešení funkčního využití pozemku stěžovatele, zejména proto, že funkční využití pozemků nebylo zásadně změněno. Dále uvedl, že původní majitel byl upozorněn, že stavba je umístěna v zátopovém území a stěžovatel proto musel počítat s tím, že nemovitosti mohou být zasaženy průtokem velkých vod. Podle krajského soudu stěžovatel může nadále pokračovat v užívání domu k trvalému bydlení, neboť v tom mu nové funkční zařazení jeho nemovitostí nebrání. Krajský soud své rozhodnutí uzavřel s tím, že nedošlo k žádnému závažnému porušení zákona či excesivnímu zásahu do práv stěžovatele, návrh stěžovatele je proto nedůvodný a krajský soud jej zamítl.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu kasační stížnost. V ní označil rozsudek krajského soudu jako nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Dále namítal vnitřní rozpor rozsudku, který mu na straně jedné vytýká nedostatečnou aktivitu v územním řízení, ale na druhé straně se nevypořádává s námitkami, resp. připomínkami, které stěžovatel v řízení vznesl, či je označuje jako zanedbatelná pochybení. Stěžovatel také nesouhlasil s bagatelizováním zásahu do svých vlastnických práv. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl jako nedůvodnou. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že původní vlastník byl při ochraně svých práv pasivní a nepodal v daném řízení žádnou námitku. Podání stěžovatele, vzhledem k tomu, že vlastníkem doposud nebyl, bylo ve smyslu stavebního zákona připomínkou. V době, kdy již vlastníkem byl, pak žádnou aktivitu nevyvíjel. Jestliže, podle Nejvyššího správního soudu, nevyužil nového projednávání změny územního plánu k uplatnění plnohodnotné námitky o neproporcionálním zásahu do svého vlastnického práva, nemůže se následně úspěšně domáhat, aby soud v první linii proporcionalitu omezení jeho vlastnického práva přezkoumal. Dále konstatuje, že vzhledem k obecnému znění stěžovatelovy připomínky je vypořádání v odůvodnění v územním plánu odpovídající. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že nesdílí přesvědčení krajského soudu o nepatrném zásahu do vlastnických práv stěžovatele, avšak uzavírá, že krajský soud vůbec nebyl povinen zkoumat proporcionální zásah do vlastnických práv stěžovatele. Taková nadbytečnost však nemůže znamenat, že by neměl rozsudek krajského soudu potvrdit.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že je v rozporu se zásadou zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení, pokud město Česká Lípa nedůvodně zahrnulo nemovitosti ve vlastnictví stěžovatele do funkčního využití vodní nádrž suchá, neboť tím zamezilo stěžovateli další nakládání s předmětnými nemovitostmi ve smyslu jejich reálného funkčního využití, tedy využití, pro které byly zkolaudovány. Tím došlo, dle názoru stěžovatele, k porušení ustanovení §73 správního řádu. Dále stěžovatel uvádí, že je v rozporu se zásadou právní jistoty, zásady předvídatelnosti práva a legitimní předvídatelností postupu orgánů veřejné moci, pokud řádně a včas stěžovatelem podané připomínky nebyly nijak nevypořádány, resp. v opatření obecné povahy č. 1/2013 - Územní plán Česká Lípa není uvedeno, že by jim bylo vyhověno, či že se zamítají. Stěžovatel je také přesvědčen, že narušení jeho vlastnických práv není bagatelní, a nemůže vykonávat svá vlastnická práva podle své vůle.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a opatření obecné povahy z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva. Naopak, jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti omezena na ochranu ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]: není proto oprávněn provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Ústavní soud proto zjišťoval obsah napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu s ohledem na výše zmíněnou ochranu ústavnosti a neshledal v nich pochybení odůvodňující jeho zásah.
Jak krajský soud, tak poté Nejvyšší správní soud při svém rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, resp. o kasační stížnosti, a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Nejvyšší správní soud se zabýval všemi námitkami, které stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil; včetně tvrzeného zásahu do základního práva upraveného ustanovením čl. 11 Listiny, tj. ochrany práva vlastnického. V tomto směru je nutné připomenout stanovisko Nejvyššího správního soudu obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku, že mu nepřísluší posuzovat proporcionalitu řešení obsaženého v územním plánu, k čemuž je pravomocný správní orgán (tj. obec), ale svůj přezkum směřuje k tomu, jak toto řešení bylo odůvodněno. V tomto směru provedl Nejvyšší správní soud důkladný rozbor, v němž v odpovídající míře promítl ochranu základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel dále namítá, že jeho připomínky (označené jako námitky) žádný z dotčených orgánů státní správy dostatečně nereflektoval. I tuto námitku však Ústavní soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněnou. To, zda je podání stěžovatele námitkou, nebo připomínkou podle stavebního zákona, nezáleží na zcela volném uvážení stěžovatele či orgánu veřejné správy, ale je podřízeno zákonu. Z ústavních stížností napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že podání stěžovatele byla posouzena, resp. projednána tak, jak zákon určuje a v rozsahu, který odpovídal jejich obsahu a charakteru (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1547/12 ze dne 4. 7. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 482/10 ze dne 5. 1. 2012; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v databázi http://nalus.usoud.cz).
Výše uvedené má vliv i na posouzení případného zásahu do vlastnického práva stěžovatele. S přihlédnutím ke stanovisku vyslovenému v nálezu sp. zn. III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 11/56 SbNU 105) je rozhodující procesní aktivita stěžovatele. Jeho kroky uskutečněné i před správními orgány limitují následný soudní přezkum, či případně řízení před Ústavním soudem. Bylo na stěžovatelově úvaze, či na úvaze jeho právního předchůdce, jaké kroky k ochraně svého vlastnického práva využije.
Ústavní soud proto již jen doplňuje, že ani úvaha, na základě které Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o diskutabilnosti tvrzení o nepatrnosti zásahu do vlastnického práva a současně o nadbytečnosti testu proporcionality provedeného krajským soudem, neznamená zásah do základních práv stěžovatele. Nejvyšší správní soud nijak nevybočil z pravomocí daných mu ústavními normami, pokud uzavřel, že takové procesní pochybení nemá vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu. Jak Ústavní soud setrvale zastává, ne každé dílčí pochybení procesní povahy musí vést k závěru o nezákonnosti následného rozhodnutí, a potažmo k jeho odstranění, neboť konkrétní vada či nesprávnost musí být posouzena v kontextu jeho reálného vlivu na výsledek řízení, tj. v celkovém jeho vyznění z pohledu jeho předmětu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2463/11 ze dne 26. 9. 2013).
Co se týče ústavní stížností napadaného opatření obecné povahy, Ústavní soud se přidržel závěrů vyslovených nálezem sp. zn. III. ÚS 456/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 11/56 SbNU 105) s tím, že specifický charakter opatření obecné povahy a jeho přezkum ve správním soudnictví vylučují, aby ústavní stížnost mohla být efektivně podána přímo proti tomuto opatření.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu