ECLI:CZ:US:2017:4.US.941.17.1
sp. zn. IV. ÚS 941/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ALFRESCO s. r. o., se sídlem Praha 9 - Černý Most, Ocelkova 643/20, zastoupené Mgr. Kamilem Tvarůžkou, advokátem se sídlem v Opavě, Hlavní 83/115, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 23 Cdo 4315/2016-366, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2016 č. j. 8 Cmo 19/2016-322 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 4. 2015 č. j. 17 Cm 210/2011-260, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 25. 3. 2017 ALFRESCO s. r. o., se sídlem v Praze 9 (dále jen "žalovaná" případně "stěžovatelka") navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí civilních soudů, vydaná v řízení o zaplacení částky 408 202 Kč s příslušenstvím.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.
Dne 13. 4. 2015 rozsudkem č. j. 17 Cm 210/2011-260 Krajský soud v Ostravě (dále jen "nalézací soud") žalovanou zavázal uhradit ČEZ Distribuce a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8 (dále jen "žalobce") částku 408 202 Kč s příslušenstvím (výrok I), nahradit náklady řízení v částce 210 320,20 Kč (výrok II) a uhradit České republice na nákladech řízení částku 11 509,80 Kč (výrok III). Věcně se jednalo o náhradu škody, způsobené neoprávněným odběrem elektrické energie. V řízení proběhlo rozsáhlé dokazování, na jehož základě nalézací soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Dne 9. 3. 2016 rozsudkem č. j. 8 Cmo 19/2016-322 Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalované rozsudek nalézacího soudu jako správný potvrdil (výrok I).
Dne 26. 10. 2016 usnesením č. j. 23 Cdo 4315/2016-366 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl (výrok I).
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala skutkové okolnosti a uvedla, že žádný ze soudů se její argumentací blíže nezabýval. Poukázala na svá tvrzení uvedená v dovolání a tvrdila, že dle jejího názoru došlo ze strany soudů k porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Důkaz znaleckým posudkem označila za "právně nečistý", neboť byl dle jejího názoru postaven na informacích, získaných nezákonným způsobem.
IV.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
V.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením její občanskoprávní věci obecnými soudy všech stupňů, zejména však nalézacím soudem a odvolacím soudem.
K tvrzení o porušení základního práva nebo svobody nesprávnou aplikaci tzv. obecného či podústavního práva Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], neboť je třeba respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců, zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatelky zjevně nedošlo.
Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, že by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování, nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Opakovat to, co již bylo správně těmito rozhodnutími řečeno, by Ústavní soud považoval za formalistické.
Důvody, pro které nalézací soud, odvolací soud i dovolací soud aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, byly přehledně a zcela srozumitelně v jejich rozhodnutích vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nemaje potřebu cokoli k nim dodávat. Ústavní stížnost je pouhým nesouhlasem s dostatečně odůvodněnými výroky těchto soudů, přičemž stěžovatelčiny vývody důvod ke kasaci stěžovaných rozhodnutí založit nemohly.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu