ECLI:CZ:US:2017:4.US.96.17.1
sp. zn. IV. ÚS 96/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. února 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci návrhu stěžovatele Martina Párala, zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Teplého 2876, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016 č. j. 8 As 79/2014-124 a proti usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 8 As 79/2014-108, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a za účasti 1) Krajského soudu v Hradci Králové, 2) Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, 3) Magistrátu města Hradec Králové a 4) CHOVSERVIS, a. s., se sídlem Zemědělská 897/5, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti ze dne 10. 1. 2017 Martin Páral (dále též jen "osoba zúčastněná na řízení" nebo "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem konstatoval, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími, vydanými ve správním soudnictví ve věci přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů o prodloužení trvání dočasné stavby postavené na cizím pozemku, resp. její změny na stavbu trvalou bez stavebně technických změn, byla porušena základní práva dle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a tato rozhodnutí zrušil.
II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel je vlastníkem stavby umístěné na pozemku CHOVSERVIS, a. s. (dále jen "žalobce"), kterou užívá jako provozní kanceláře a sklady své firmy.
Dne 20. 12. 2012 rozhodnutím čj. 64443/2006 ST1/Kru Magistrát města Hradec Králové povolil stěžovateli změnu v užívání předmětné dočasné stavby na stavbu trvalou.
Dne 4. 3. 2013 rozhodnutím čj. 2361/UP/2013/Kd. Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem v Hradci Králové (dále jen "žalovaný") odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 20. 12. 2012 č. j. 64443/2006 ST1/Kru zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Žalobce se v řízení o správní žalobě vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "správní soud") domáhal přezkumu zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2013 č. j. 2361/UP/2013/Kd. Stěžovatel, jako účastník správních řízení, měl ve správním soudnictví postavení osoby zúčastněné na řízení.
Dne 25. 4. 2014 rozsudkem č. j. 30 A 27/2013-52 správní soud žalobu zamítl.
Dne 2. 11. 2016 rozsudkem č. j. 8 As 79/2014-124 kasační soud o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 25. 4. 2014 č. j. 30 A 27/2013-52 rozhodl tak, že tento rozsudek zrušil (výrok I), a zrušil i rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 3. 2013 č. j. 2361/UP/2013/Kd a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (výrok II). Kasační soud tak rozhodl poté, co dne 10. 5. 2016 usnesením č. j. 8 As 79/2014-108 rozšířený senát kasačního soudu posoudil předloženou spornou právní otázku a věc vrátil k projednání a rozhodnutí osmému senátu téhož soudu.
III.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom skutečnosti, že napadená rozhodnutí nejsou konečná a že jeho ústavní stížnost by mohla být z toho důvodu posouzena jako nepřípustná. Přípustnost ústavní stížnosti však dovozuje ze skutečnosti, že dle jeho přesvědčení jde o ústavní stížnost, která svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud stěžovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná, čehož si je stěžovatel vědom, jak plyne z jeho ústavní stížnosti.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatele dosud nebylo ve správním soudnictví pravomocně rozhodnuto a řízení bude dále probíhat před Krajským úřadem Královéhradeckého kraje. K ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv stěžovatel má resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčen, že k tomu má důvody.
Ústavní soud zvažoval postup podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odst. 1 citovaného ustanovení, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Při posuzování aplikace citovaného ustanovení si byl Ústavní soud vědom kritérií stanovených ve svých dosavadních rozhodnutích, ve kterých vyložil, že citované ustanovení představuje výjimku z obecného pravidla přípustnosti ústavní stížnosti, což značí, že je třeba je vykládat restriktivním způsobem. Vedle dodržení jednoroční lhůty je podmínkou pro přijetí ústavní stížnosti, nesplňující předpoklady přípustnosti, i podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele z hlediska jejího významu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 599/02 ze dne 22. 10. 2003 (N 122/31 SbNU 101)]. V projednávaném případě Ústavní soud takový přesah nezjistil, zejména s ohledem na zájmy dotčeného vlastníka pozemku (žalobce), jak byly dostatečně specifikovány v odst. [32] a násl. výše cit. usnesení rozšířeného senátu kasačního soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 8 As 79/2014-108.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2017
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj