ECLI:CZ:US:2017:4.US.966.17.1
sp. zn. IV. ÚS 966/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. prosince 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, Fryštátská 178, 733 01 Karviná-Fryštát, zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem Příkop 843/4, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Vrchního soudu v Olomouci a 3. Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníků řízení, a za účasti A) Nejvyššího státního zastupitelství, B) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a C) Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 29. března 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se S. P. st. (dále také jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel namítá, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly článek 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. ledna 2016 č. j. 68 T 9/2015-2751 byli stěžovatel a jeho syn S. P. mladší uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu §240 odst. 1, 3 tr. zák. Za uvedený trestný čin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl obviněnému uložen trest propadnutí majetku.
2) Uvedeného trestného činu se měli obviněný, společně se svým synem, dopustit tak, že po předchozí dohodě odebírali od R. B. potravinářský mimobilanční líh za cenu 66 Kč za litr (tedy za cenu nižší než samotná sazba spotřební daně z lihu), a to za účelem jeho dalšího prodeje či výroby lihovin. V období od roku 2004 do roku 2011 takto oba obvinění uskutečnili odběry potravinářského lihu, z něhož následně neodvedli spotřební daň v rozsahu nejméně 353 525 370 Kč, ačkoliv oba věděli, že jde o líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a který uváděli do volného daňového oběhu na území České republiky, aniž by vyrozuměli správce daně o vzniku daňové povinnosti.
3) Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") podali oba obvinění odvolání, která Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 14. července 2016 č. j. 6 To 15/2016-2968 zamítl.
4) Proti usnesení odvolacího soudu následně podali oba obvinění dovolání, jež Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. prosince 2016 č. j. 6 Tdo 1523/2016-80 podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
III.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vznáší řadu, převážně skutkových, námitek, jimiž brojí proti údajným pochybením obecných soudů. Jednotlivé námitky lze shrnout takto:
Předně stěžovatel uvádí, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, resp. že jeho jednání obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zák. Stěžovatel je přesvědčen, že v průběhu trestního řízení nebylo nijak prokázáno, že by se skutkový děj udál tak, jak je popsán ve výroku nalézacího soudu, resp. že by stěžovatel kdy převážel, či jakkoliv jinak nakládal s mimobilančním potravinářským lihem.
Stěžovatel rovněž zásadně odmítá závěr obecných soudů o výši způsobené škody, neboť způsob, jakým dospěly k jejímu stanovení, dle něj nemá oporu v provedeném dokazování, resp. tvrdí, že na základě provedeného dokazování nebylo možné dospět k závěru o skutečném množství odebraného mimobilančního lihu. Jinými slovy stěžovatel tvrdí, že nebylo prokázáno, že by mu kdy vůbec vznikla daňová povinnost (v určité výši), jejímuž nesplnění by korespondovala určitá škoda vzniklá neodvedením spotřební daně z lihu. Stěžovatel současně tvrdí, že již ze samotné skutkové věty nalézacího soudu se podává, že konkrétní množství mimobilančního lihu, který měl odebrat od bratrů B., se nepodařilo zjistit.
V návaznosti na hodnocení provedených důkazů stěžovatel uvádí, že žádným z nich není usvědčován z trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu. Co se týče výše způsobené škody, existovaly dle stěžovatele v řízení v tomto směru dílčí pochybnosti, které bylo třeba vykládat v intencích principu in dubio pro reo v jeho prospěch, což však obecné soudy neučinily.
Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") stěžovatel vytýká, že ač poukazuje na existenci funkčního a provázaného řetězce nepřímých důkazů, není z něj zřejmé, na jakých důkazech takový závěr dovolací soud vystavěl.
Stěžovatel dále konstantně vyzdvihuje tvrzení o existenci důvodných pochybností o jeho vině, přičemž dovolacímu soudu vytýká, že na tyto pochybnosti nebral náležitý zřetel, ačkoliv v souladu se stanoviskem Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/), se dovolací řízení nemůže nacházet vně ústavního rámce ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu. K tomu stěžovatel odkazuje na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08.
V neposlední řadě stěžovatel brojí proti závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zák. Tvrdí, že nebylo-li v řízení prokázáno, že měl odebrat konkrétní množství mimobilančního lihu, nemohl ani být prokázán jeho úmysl nepřiznat a nezaplatit daň v určité výši.
IV.
Poté, co Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti jsou obecně formulované skutkové námitky stěžovatele, spočívající v tom, že jednání, které je mu kladeno za vinu, nemůže naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §240 odst. 1, 3 tr. zák. V podstatě tak ústavní stížnost představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, čímž stěžovatel Ústavní soud staví de facto do role další soudní instance. Taková pozice však neodpovídá postavení, jež Ústavnímu soudu přiznává článek 91 Ústavy.
V souvislosti se skutkovými námitkami stěžovatele Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, dle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud ve světle svých judikatorních závěrů přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, přičemž žádné vady, pro které by byl nucen přistoupit ke kasačnímu zásahu, neshledal. Je třeba říci, že obecné soudy přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se při hodnocení jednotlivých důkazů řídily a svůj závěr o vině stěžovatele daným trestným činem zcela logicky, přesvědčivě a srozumitelně odůvodnily.
Ústavní soud musí konstatovat, že jednotlivým skutkovým závěrům obecných soudů, jež se následně staly podkladem pro jejich rozhodnutí o vině stěžovatele, resp. způsobu, jakým k nim obecné soudy dospěly, nelze ničeho vytknout. Nalézací soud v projednávané věci provedl rozsáhlé dokazování, přičemž závěr o vině stěžovatele se podává především ze svědeckých výpovědí svědků T. B. a Lubomíra Kaláče, jakož i z výpovědí dalších svědků, jimiž byla vyvrácena jednotlivá tvrzení stěžovatele, a z listinných důkazů (zvláště z evidencí o odběru mimobilančního lihu zajištěné u svědkyně Kristýny Mazurové a svědka Tomáše Pantlíka).
Za této situace bylo na obecných soudech, aby svá skutková zjištění bedlivě posoudily a následně skutkovým závěrům přiřadily odpovídající právní hodnocení. Ústavní soud konstatuje, že tyto úvahy obecných soudů jsou zcela logické, srozumitelné, přesvědčivé a přezkoumatelné a plně tak vyhovují požadavkům stanoveným §125 odst. 1 tr. řádu. Z tohoto důvodu nelze ani dospět k závěru, že mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a jejich následným právním hodnocením je dán extrémní nesoulad, pro který by bylo třeba napadená rozhodnutí zrušit.
Ústavní soud nemohl přijmout námitku stěžovatele, dle níž v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele spočívající v údajném porušení principu in dubio pro reo. V situaci, kdy obecné soudy na základě řádné provedených a náležitě vyhodnocených důkazů (v tomto směru nemá Ústavní soud o průběhu trestního řízení ve věci stěžovatele žádné pochybnosti) dospěly k závěru, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly splněny podmínky pro uplatnění stěžovatelem namítaného principu. Je tomu tak jednoduše proto, že obecné soudy v tomto směru žádné pochybnosti neměly, jakkoliv stěžovatel tvrdí opak.
Namítá-li stěžovatel, že závěr o existenci pochybností na straně obecných soudů se podává již ze samotné skutkové věty nalézacího soudu, je třeba říci, že její znění stěžovatel dezinterpretuje. Nalézací soud totiž zcela jasně uvádí, že v trestním řízení se nepodařilo blíže zjistit "konkrétní množství odebraného mimobilančního lihu v roce 2004 a v letech 2010 a 2011". Výše škody způsobené stěžovatelem je však určena na základě množství odebraného mimobilančního lihu v období let 2005 až 2009, tedy v době, kdy celkové množství odebraného mimobilančního lihu bylo prokázáno na základě jednotlivých důkazů. Zde lze jen připomenout dílčí závěr nalézacího soudu ohledně stanovení výše škody, formulovaný na stranách 34 až 35 jeho rozsudku, totiž že "Evidence (pozn. mimobilančního lihu odebraného od bratrů B.) nebyla vedena ve snaze obžalované či další odběratele usvědčit, naopak svědkové R. B. a T. B., kteří jsou sami stíháni pro zvlášť závažnou úmyslnou trestnou činnost související s výrobou a prodejem mimobilančního lihu (...) svou trestnou činnost páchali způsobem, aby nemohla být odhalena." S uvedenou námitkou se ostatně dostatečně vypořádaly jako odvolací soud (strany 17 až 18 jeho usnesení), tak soud dovolací (strana 9 jeho usnesení).
Vytýká-li stěžovatel dovolacímu soudu, že ve svém usnesení neoznačuje žádné konkrétní nepřímé důkazy, přehlíží, že odůvodnění usnesení dovolacího soudu je v tomto směru formulováno jako obecný závěr k otázce možnosti založení výroku o vině toliko na základě nepřímých důkazů (ke správnosti tohoto závěru srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. března 2016 sp. zn. IV. ÚS 1098/15, pod bodem 43). Z hlediska projednávané věci je však stěžejní, že závěr nalézacího soudu o vině stěžovatele se zakládal jak na řadě nepřímých důkazů (zvláště svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, jaké byly vztahy mezi stěžovatelem, jeho synem a bratry B.) tak na i na důkazech přímých (výpovědi svědků T. B., Lubomíra Kaláče a dalších, evidence o odběru mimobilančního lihu zajištěné u svědkyně Kristýny Mazurové a svědka Tomáše Pantlíka).
Neobstojí ani námitka spočívající v údajné absenci zavinění na straně stěžovatele. Bylo totiž prokázáno, že stěžovatel se dohodl s R. B. na odběru potravinářského mimobilančního lihu za cenu nižší než je cena spotřební daně z lihu a tento od něj následně (za účelem jeho dalšího prodeje) po dobu několika let skutečně odebíral. Je proto zřejmé, že stěžovatel chtěl způsobem popsaným ve výroku nalézacího soudu porušit zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž jeho úmyslem bylo nepřiznat a zatajit před správcem daně vznik daňové povinnosti a tuto povinnost nesplnit. Závěr o zavinění ve formě úmyslu přímého dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zák. nelze pokládat za extrémně vadný, vykazující znaky protiústavnosti.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení základních práv a svobod stěžovatele, a nebyl tak dán důvod pro jeho případný kasační zásah, nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu