ECLI:CZ:US:2017:4.US.989.17.1
sp. zn. IV. ÚS 989/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Vratislava Appela, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 1. 2017, č. j. 33 Ad 31/2015-28, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti ze dne 31. 3. 2017, domáhá zrušení výroku č. II v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně bylo na základě žaloby stěžovatele výrokem I. (který stěžovatel ústavní stížností nenapadá) zrušeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 14. 10. 2015, č. j. X/315-JS, ve věci příplatku k důchodu, který měl podle stěžovatele činit 417,- Kč za měsíc, a nikoliv 410,- Kč za měsíc, jak vyplývalo z citovaného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "rozhodnutí ČSSZ"). Uvedené rozhodnutí ČSSZ bylo vydáno v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2015, č. j. 34 Ad 41/2013-41 (dále jen "prvotní rozsudek krajského soudu"), kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 26. 8. 2013, č. j. X/315-LT (dále jen "prvotní rozhodnutí ČSSZ") obsahující stejný závěr ohledně příplatku k důchodu stěžovatele, jako shora uvedené následné rozhodnutí ČSSZ. V mezičase byl ovšem právní spor mezi stěžovatelem a Českou správou sociálního zabezpečení vyřešen na půdorysu přezkumu prvotního rozhodnutí ČSSZ, a to závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 10. 12. 2015, č. j. 7 Ads 182/2015-46, kterým byl obsahově potvrzen postup České správy sociálního zabezpečení při vydání prvotního rozhodnutí ČSSZ jako správný. Tímto rozsudkem Nejvyšší správní soud prvotní rozsudek krajského soudu zrušil a krajský soud v dalším řízení závazný právní názor Nejvyššího správního soudu převzal a žalobu stěžovatele zamítl. Stěžovatelem následně podanou ústavní stížnost proti uvedenému postupu Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. IV. ÚS 941/16, jako zjevně neopodstatněnou, mj. z důvodu bagatelní výše 7,- Kč rozdílu mezi požadovanou a přiznanou měsíční částkou příplatku k důchodu. Pozdější rozhodnutí ČSSZ Krajský soud v Brně I. výrokem napadeného rozsudku zrušil pro vadu řízení vzhledem k tomu, že existovalo dříve vydané pravomocné prvotní rozhodnutí ČSSZ v téže věci, a tedy bez ohledu na vznesené žalobní námitky stěžovatele, neboť bylo v rozporu se zásadou non bis in idem ve smyslu §76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).
Ústavní stížností napadeným výrokem II. Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že se účastníkům nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel s výrokem o náhradě nákladů řízení zásadně nesouhlasí a je toho názoru, že postupem krajského soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Ve své ústavní stížnosti vychází stěžovatel z toho, že podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s., má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. K tomu stěžovatel uvádí, že ve správním soudnictví se "úspěch" neměří finančním prospěchem, ale tím, zda se žalobci podaří či nepodaří dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu stěžovatel "úspěchu" dosáhl, což je patrné z výroku I. napadeného rozsudku.
V předmětné věci odůvodnil krajský soud výrok o nákladech řízení ustanovením §60 odst. 7 s. ř. s., podle kterého jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů účastníkům nebo státu zcela nebo zčásti nepřiznává. Krajský soud neshledal návrh na přiznání náhrady nákladů řízení ze strany stěžovatele jako opodstatněný, a proto dospěl ve smyslu ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. k závěru, že náhrada nákladů žalobci z důvodu zvláštního zřetele hodných nenáleží. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení nebyla v řízení úspěšná a neměla proto právo na náhradu nákladů řízení ex lege (§60 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatel ve své ústavní stížností namítá, že podstata žaloby proti v pořadí druhému rozhodnutí ČSSZ spočívala v tom, že Česká správa sociálního zabezpečení nerespektovala závazný právní názor v prvotním rozsudku krajského soudu. Žaloba tedy byla podána důvodně. Stěžovatel nemohl dopředu vědět, že Nejvyšší správní soud shora uvedeným rozsudkem zruší prvotní rozsudek krajského soudu. Jestli se tedy poté staly stěžovatelovy námitky nedůvodnými, nic to nemění na tom, že v době podání byly žalobní důvody velmi pádné. Ačkoliv je stěžovatel právnicky vzdělán a otázkami ve věci předmětného příplatku k důchodu se v minulosti vícekrát zabýval, v současné době je stěžovateli 87 let, je vážně nemocný a už není schopen se orientovat v obrovském nárůstu právních předpisů a často rozporuplné judikatuře. Za těchto okolností stěžovatel pokládá za protiústavní, když soud zpochybňuje důvodnost toho, že se nechal v řízení právně zastupovat.
II.
Ústavní soud se návrhem stěžovatele zabýval a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení s. ř. s. ze strany krajského soudu byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry krajského soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.).
Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zcela zřejmé, že krajský soud v dané věci aplikoval ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s., které odůvodnil způsobem, s nímž stěžovatel zásadně nesouhlasí. Z ústavněprávního hlediska považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že příslušný soud rozvedl své myšlenkové pochody, které ho k aplikaci daného ustanovení vedly. V odůvodnění napadeného rozsudku Krajský soud v Brně k otázce náhrady nákladů uvedl: "Žalobce sice dosáhl na základě své žaloby zrušení napadeného rozhodnutí, nicméně nezískal v důsledku toho pro sebe úspěch ve věci, neboť jeho námitky byly shledány jako zcela nedůvodné. Materiálního úspěchu ve věci tedy žalobce nedosáhl, a proto by bylo nespravedlivé a z hlediska okolností případu nepřiměřené, aby mu krajský soud přiznal požadovanou náhradu nákladů řízení, která by se sestávala z náhrady právního zastoupení. Krajský soud navíc poukazuje na skutečnost, že žalobce sám je právnicky vzdělán a v obdobném typu věcí nevystupuje před soudem poprvé, takže je otázkou, zda jím vynaložené náklady na právní zastoupení v této věci lze považovat za účelně vynaložené. V souhrnu krajský soud neshledal návrh na přiznání náhrady nákladů tohoto řízení ze strany žalobce jako opodstatněný, a proto dospěl ve smyslu ustanovení §60 odst. 7 s. ř. s. k závěru, že náhrada nákladů žalobci z důvodu zvláštního zřetele hodných nenáleží" (s. 6 napadeného rozsudku krajského soudu).
V souvislosti s uvedeným závěrem Ústavní soud zohlednil i to, že se v dané věci jednalo o řízení před soudem "prvního stupně" a co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné. Tomu by odpovídaly také přiznané náklady soudního řízení, jež by dosahovaly částky blízké částce bagatelní.
Za těchto okolností nelze proto hodnotit nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení stěžovateli jako neopodstatněné, které by znamenalo zásah do jeho ústavně garantovaných práv, jak stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. července 2017
Jan Musil v. r.
předseda senátu