ECLI:CZ:US:2018:1.US.1011.18.1
sp. zn. I. ÚS 1011/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti L. J., t. č. Věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem, se sídlem Praha 1, Revoluční 1546/24, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 PP 251/2017-77 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. 8 To 2/2018-90, za účasti Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti stěžovatel podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel si podal žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Okresní soud Plzeň - město ze dne 20. listopadu 2017 č. j. 3 PP 251/2017-77 podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku žádost stěžovatele zamítl. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. ledna 2018 sp. zn. 8 To 2/2018-90 podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že na rozdíl od soudů má za to, že splnil všechny tři zákonné podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Soudům vytýká, že možnost podmíněného propuštění paušálně vyloučily na podkladě jeho trestní minulosti, čímž porušily zákaz dvojího přičítání vyplývající z principu ne bis in idem. Své závěry navíc údajně nedostatečně odůvodnily a náležitě nereagovaly na námitky stěžovatele. Uvádí, že řádný život již mezi vykonanými částmi trestu v minulosti vedl. Ohledně dluhů dodává, že když mohl ve výkonu trestu pracovat, dluhy splácel. Snaží se situaci řešit komunikací s exekutory a na svobodě by se snažil využít institut oddlužení.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
5. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. Ústavní soud předně připomíná svoji judikaturu, podle níž je dobré chování ve výkonu trestu pouze jednou z podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a nezakládá "automatický" nárok na podmíněné propuštění. Obecné soudy musí navíc ověřit též důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. prosince 2005 (N 219/39 SbNU 323)].
8. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění (usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009 a ze dne 18. července 2017 sp. zn. III. ÚS 1363/17), přičemž ani Ústava či Listina nezaručují právo na podmíněné propuštění [usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. dubna 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
9. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je posouzení otázky, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody i výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [§88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], plně věcí úvahy obecných soudů. Ústavní soud by zasáhl pouze tehdy, pokud obecnými soudy podaný výklad by byl výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představoval tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. dubna 2009).
10. S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i stížnostního soudu netrpí žádnými ústavněprávními deficity, neboť soudy své úvahy náležitě zdůvodnily a jejich rozhodnutí tak nelze označit za svévolná.
11. Přitom ani "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (srov. usnesení ze dne 5. ledna 2015 sp. zn. IV. ÚS 2253/14).
12. V posuzované věci obecné soudy dostatečně přesvědčivě vysvětlily, proč v případě stěžovatele existuje příliš vysoké riziko jeho dalšího selhání. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně uvedl, že stěžovatel byl celkem 8 x soudně trestán, ve výkonu trestu je nyní již popáté. V minulosti již byl podmíněně propuštěn a ve zkušební době se osvědčil, poté však opětovně páchal další trestnou činnost. Soud na podkladě znaleckého posudku a zprávy psychologa zhodnotil i osobnostní rysy stěžovatele a povahu jeho trestné činnosti. Zhodnotil i aktuální výši dluhu stěžovatele, která činila v době rozhodování 9,4 milionu korun a dosavadní snahu stěžovatele odčinit škodu. Z uvedených důvodů se krajský soud plně ztotožnil se závěrem nalézacího soudu, že od stěžovatele nelze očekávat, že v budoucnu povede řádný život (třetí zákonná podmínka) a rovněž vyslovil pochybnosti i ohledně splnění druhé podmínky spočívající v prokázání polepšení a plnění svých povinností po právní moci rozsudku.
13. Ústavní soud považuje úvahy obecných soudů za opodstatněné a dostatečně odůvodněné. Žádost stěžovatele byla projednána za dodržení všech relevantních ustanovení trestního řádu, dokazování provedl soud prvého stupně v rozsahu, který postačuje pro posouzení důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu, a tento soud z něj vyvodil odpovídající skutkové i právní závěry, se kterými se stížnostní orgán ztotožnil. Lze uzavřít, že ve věci rozhodující soudy pečlivě posoudily všechny okolnosti případu a vyvodily z nich právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily.
14. Ústavní soud uzavírá, že závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
16. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovateli "přiznal" náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle ustanovení §62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu totiž náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení §62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu