ECLI:CZ:US:2018:1.US.1024.18.1
sp. zn. I. ÚS 1024/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka, o ústavní stížnosti Kateřiny Šimůnkové, zastoupené Mgr. Jakubem Korbelářem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. září 2017 č. j. 33 C 106/2015-57 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. ledna 2018 č. j. 44 Co 789/2017-67, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. března 2018, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne 2. června 2015 domáhala vůči žalovanému Mgr. Jaroslavu Homolovi, soudnímu exekutorovi, zaplacení částky 335 739,14 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené neoprávněnou exekucí a nemajetkové újmy. Podáním, doručeným soudu prvního stupně dne 21. srpna 2017, vzala stěžovatelka žalobu zpět v celém rozsahu. Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. září 2017 č. j. 33 C 106/2015-57 řízení zastavil (výrok I.), rozhodl, že se stěžovatelce nevrací zaplacený soudní poplatek ve výši 11 919 Kč (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 36 155 Kč k rukám jeho zástupce.
3. K odvolání podanému stěžovatelkou Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. ledna 2018 č. j. 44 Co 789/2017-67 usnesení soudu prvního stupně v napadeném III. výroku potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s uloženou povinností zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka má za to, že výrok týkající se hrazení nákladů nebyl řádně odůvodněn a nadto nebylo městským soudem ani zkoumáno účelné vynaložení těchto nákladů, čímž je podmíněno hrazení takových nákladů podle §142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud pak vady rozhodnutí soudu prvního stupně nenapravil, když se argumenty, vznesenými stěžovatelkou, nezabýval. Stěžovatelka poukazovala na judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález ze dne 12. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14(N 62/81 SbNU 81), který se podrobně zabýval účelně vynaloženými náklady soudního exekutora jako účastníka civilního řízení a na usnesení ze dne 25. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2679/16, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že když se předmětná věc bezprostředně dotýká oblasti spravované soudním exekutorem jako orgánem státní správy, nejsou náklady spojené s jeho zastoupením advokátem účelné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces a po zvážení všech konkrétních okolností případu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
8. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Zásah do práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, shledán nebyl. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s rozhodnutím odvolacího soudu o povinnosti stěžovatelky hradit žalovanému náklady řízení. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným, než jejím nesouhlasem se závěrem učiněným ve věci rozhodujícími soudy, založeném na aplikaci podústavního práva.
10. Soud prvního stupně dovodil, že za situace, kdy stěžovatelka neuplatnila právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči obohacené osobě (exekuci oprávněné společnosti PENTACO, spol. s r. o.), popřípadě není-li prokázáno, že toto právo již nelze uspokojit, je uplatnění práva na náhradu škody vůči státu (resp. soudnímu exekutorovi) předčasné, neboť státem odškodnitelná majetková újma (co by důsledek nesprávně prováděné exekuce) dosud stěžovatelce nevznikla. Pokud stěžovatelka nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči společnosti PENTACO, spol. s r. o. uplatnila až 24. dubna 2017, tedy necelé dva roky poté, co byla žaloba podána v předmětné právní věci (tj. 2. června 2015), a řádným uplatněním nároku na vydání bezdůvodného obohacení nejprve vůči společnosti PENTACO, spol. s r. o. mohla předejít tomuto soudnímu řízení, což však neučinila, z procesního hlediska tedy zavinila zastavení tohoto řízení a soud přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení v plném rozsahu.
11. Ústavní soud ověřil, že Městský soud v Brně o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř. s tím, že žalobu podala stěžovatelka předčasně a z procesního hlediska zavinila zastavení předmětného řízení. Krajský soud v Brně se pak odvoláním podaným stěžovatelkou do nákladového výroku řádně zabýval, včetně posouzení účelnosti zastoupení soudního exekutora advokátem [srov. nález ze dne 13. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 2049/11 (N 81/69 SbNU 339) či usnesení ze dne 30. října 2013 sp. zn. II. ÚS 1322/13]. Podle závěru učiněného odvolacím soudem se soudní exekutor tvrzením uvedeným stěžovatelkou v žalobě, že se "neřídil přechodným ustanovením" novely relevantního právního předpisu, ocitl vyloženě v riziku bezprostředního způsobení škody, případně nesprávně vedeným výkladem nového práva a nemohl tak čekat na "rozhodnutí", kterým by byl vázán. Měl-li pak čelit, jak v posuzovaném případě, kvůli tomu odpovědnosti, je pochopitelné, že si na obranu v čistě právním oboru sporu (ve kterém se běžně neocitá) najal profesionála a náklady na to vynaložené lze tedy považovat za též účelné ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
12. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tedy plyne, že tento soud se námitkami vznesenými stěžovatelkou řádně zabýval, svoji povinnost a svůj závěr o účelnosti nákladů vynaložených státem na zastoupení advokátem řádně odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
13. Poukazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo (srov. usnesení ze dne 31. října 2017 sp. zn. IV. ÚS 2389/17).
14. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu