ECLI:CZ:US:2018:1.US.106.18.1
sp. zn. I. ÚS 106/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., Věznice Mírov, P. O. BOX 1, zastoupeného Mgr. Patrikem Altnerem, advokátem, se sídlem v Praze, Nad Olšinami 2445/27, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2017 č. j. 3 A 146/2017-26, spojené s návrhem na zrušení ust. §37, §39 odst. 1 písm. b) a §42 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014, za účasti Městského soudu v Praze a Vězeňské služby České republiky, Generálního ředitelství Vězeňské služby, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2017 č. j. 3 A 146/2017-26. Tímto usnesením byl v rámci řízení o jeho žalobě proti Vězeňské službě České republiky, Generálnímu ředitelství, zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, jímž by byla orgánům Vězeňské služby zakázána za a) plošná aplikace donucovacích prostředků při eskortování dle §17 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži České republiky, a za b) ukládání zákazu jíst, pít, mluvit a užívat toaletu uvnitř vozidla. Stěžovatel ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ust. §37, §39 odst. 1 písm. b) a §42 nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti je zejména uvedeno, že stěžovatel byl dne 26. 9. 2017 v rámci jeho eskortování údajně neoprávněně spoután, a to přestože se nacházel ve vozidle, ve kterém je i bez použití donucovacích prostředků pohyb nemožný. Stěžovatel je toho názoru, že takové plošné zacházení s osobami ve výkonu trestu nebo ve vazbě je protiústavní, a proto podal předmětnou žalobu k Městskému soudu v Praze, která je zde vedena pod sp. zn. 3 A 146/2017. V rámci tohoto řízení se také domáhal vydání předběžného opatření, o kterém bylo rozhodnuto jak výše uvedeno. Stěžovatel prý nic nenamítá proti tomu, pokud dochází k použití donucovacích prostředků za situace, kdy je eskortován mimo prostory věznice, ale pokud jde o převoz z jedné věznice do druhé, je jejich použití neadekvátní.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled. K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi vyjádřil opakovaně tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a je možno tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud rovněž zdůrazňuje, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření s omezenou dobou trvání a není jím ani prejudikován konečný výsledek soudního řízení. Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17. Dle přesvědčení Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadené rozhodnutí obecného soudu ve zkoumaném případě zcela vyhovělo. Soud především konstatoval, že stěžovatel se svým návrhem nedomáhal zatímní úpravy poměrů mezi žalobcem a žalovaným, leč usiloval o to, aby soud vydal ve vztahu k němu zákaz použít donucovací prostředky; takto se však domáhat modifikace postupu při eskortování osob není možné a návrh na takové předběžné opatření bylo nutno zamítnout. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soud se celou věcí odpovídajícím způsobem zabýval a své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil.
5. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Je-li ústavní stížnost shledána zjevně neopodstatněnou, je tím zároveň odmítán i s touto stížností spojený návrh na zrušení konkrétního právního předpisu, jak se v daném případě stalo ve vztahu k navrhovanému zrušení ust. §37, §39 odst. 1 písm. b) a §42 Nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 23/2014.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu