ECLI:CZ:US:2018:1.US.1068.17.1
sp. zn. I. ÚS 1068/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. D., t. č. ve věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Stevem Georgesem, advokátem se sídlem Lidická 693/5a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1614/2016-45 ze dne 14. prosince 2016, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 46/2016-332 ze dne 25. února 2016 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 192/2015-292 ze dne 15. prosince 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 11 T 192/2015, uznal stěžovatele a spoluobviněného D. K. vinnými, že dne 3. 8. 2015 v přesně nezjištěné době, pravděpodobně od 12:30 do 14:00 hodin na pokoji v ubytovacím domě poté, co k nim přišla na pozvání poškozená, přes její nesouhlas ji stěžovatel chytil za levé zápěstí, stáhl ji z lavice na dvoulůžkovou postel, položil ji na záda a sedl si na ni obkročmo, aby se nemohla hýbat, D. K. si rovněž sedl na její nohy. D. K. stěžovateli na jeho žádost podal láhev alkoholu zn. Tequilla, stěžovatel poškozené držel ruce a ústa a zkoušel jí nalít do úst alkohol a to přesto, že oba věděli, že ho poškozená s ohledem na diabetes nesmí pít. Poté stěžovatel poškozené stáhl kalhoty, k žádosti stěžovatele mu D. K. podal nůž a stěžovatel poškozené z obou stran na bocích rozřezal kalhotky, stěžovatel si opětovně na poškozenou sedl a poté ji oba osahávali na přirození, poškozená nekřičela, ale začala kopat, aby se z držení vymanila, což se jí po nějaké době podařilo. Oblékla se a z pokoje utekla. Při popsaném jednání jí na pokoji vypadl mobilní telefon zn. Siemens se SIM kartou, který jí dosud nebyl navrácen. Vzhledem k hyperglykemii musela být poškozená odvezena na vyšetření do nemocnice.
3. Takto popsané jednání obou obviněných soud právně kvalifikoval jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to stěžovateli uložil podle §175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jeden rok, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Současně uložil trest odnětí svobody na deset měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu tří roků, i obviněnému D. K.
4. Proti citovanému rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 To 46/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2016, č. j. 8 Tdo 1614/2016-45, odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že trestní řízení proti němu bylo vedeno právně neregulérním způsobem, kdy byla očividně popřena zásada presumpce neviny. Tvrdí, že skutkové závěry vyvozené soudem prvého stupně nevyplývají z důkazů, které jím byly provedeny. Soud je vytrhává z kontextu a vybírá z nich nahodile pouze některé aspekty, které mylně vzbuzují dojem, že do sebe zapadají, a dále, že soud druhého stupně zcela nelogicky přisvědčil způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem a dospěl k závěru, že vina stěžovatele byla nade vší pochybnost prokázána. V důsledku nesprávných skutkových zjištění tak soudy dospěly i k nesprávnému právnímu posouzení skutku.
7. V podstatě namítá, že orgány činné v trestním řízení postavily jeho obvinění na svědecké výpovědi poškozené bez jakéhokoliv dokreslení její opodstatněnosti. Očekával, že nalézací soud bude ve věci vystupovat nestranně, avšak i on se postavil na stranu žalující. Soud u poškozené vyzdvihuje jako zásadní skutečnost, že by nebyla schopna si celou událost vymyslet, přičemž při celkovém zhodnocení její měnící se výpovědi soudu postačovalo její vyjádření ohledně nelibosti ve vztahu ke způsobu jednání obviněných (ať už jej popisovala jakkoli).
8. Podle názoru stěžovatele je zřejmé, že poškozená fabuluje. Její výpovědi z přípravného řízení a hlavního líčení vykazují odlišnosti nejen v detailech, ale týkají se samé podstaty skutku, a tudíž není spolehlivým důkazem prokazujícím jeho vinu. Vytkl soudům, že zcela uvěřily poškozené v otázce použití násilí a neuvěřily obhajobě jako celku, přestože s ohledem na rozporuplnou výpověď poškozené a nedostatek dalších důkazů měly mít přinejmenším důvodnou pochybnost o tom, že se skutek stal tak, jak jej popsala. O věrohodnosti poškozené stěžovatel vyslovuje pochybnosti. Připomíná, že tvrzení poškozené z počátku trestního řízení, že v inkriminovanou dobu došlo ke znásilnění, soud neuvěřil. Na druhou stranu však soud v kontextu údajného určitého mentálního omezení poškozené konstatuje, že není schopna lhát, a uvěří změněné výpovědi o tvrzeném jiném násilí ze strany obviněných.
9. Výpověď poškozené stěžovatel nepovažuje za věrohodnou i s ohledem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, neboť podle závěrů znalkyně je sice u poškozené vyloučeno lhaní a abstraktní myšlení, avšak jednoznačně jsou u ní dány sklony k přehánění a dramatičnosti. Stěžovatel připomíná okolnosti oznámení skutku na linku 158.
10. Soud dále stěžovateli přičetl k tíži jeho údajnou neschopnost vysvětlit netrestnost části děje, přičemž je to naopak soud, který má stěžovateli dokázat jeho trestnost.
11. Zmíněný znalecký posudek stěžovatel zpochybňuje v tom smyslu, že se v něm tendenčním způsobem spekuluje o hypotetických situacích, které jsou v rozporu s faktickými projevy poškozené, závěry znalkyně v něm uvedené jsou zobecňující, protiřečí si, a byly jí samotnou u hlavního líčení relativizovány. Dále nově poukázal na informace zveřejněné v článku umístěném na serveru Novinky.cz, které se týkaly kritiky práce této znalkyně, a to vyjádření jiné znalkyně Jany Telcové. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že znalkyně Blanka Špíšková byla vyškrtnuta ze seznamu znalců vedeného Krajským soudem v Brně. Ve vztahu k posuzované věci obviněný znalkyni vytkl zejména to, že předjímá reakci poškozené, vytváří zcela neopodstatněnou, tendenční a potenciálně přitěžující konstrukci bez jakékoliv zřejmé souvislosti s uváděným obsahem pohovoru s poškozenou při přípravě posudku, "propůjčuje" poškozené klíčovou schopnost "přibarvovat" svá tvrzení, aniž by však poskytla jakékoli vodítko ohledně metody a míry jejího přibarvování, na základě něhož by bylo možné jakkoliv usuzovat na skutečný průběh událostí, a rovněž to, že konstatuje údajnou bezúčelnost provedení jednoho z testů. Vyslovil proto přesvědčení, že závěry posudku a shodně i závěry soudů obou stupňů ostře kontrastují s faktickými projevy poškozené a jejich logickým výkladem, a tudíž nepovažoval tento znalecký posudek za hodnověrný důkazní prostředek.
12. Stěžovatel nabízí vlastní verzi skutkového děje, kterou považuje za logičtější, jednodušší a konzistentní. Upozorňuje na řadu změn a rozporů ve výpovědi poškozené, které soud přesto uvěřil. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že z její výpovědi nelze dovodit, zda si stejně jako smyšlenku o znásilnění nevymyslela či nepřibarvila i další scény o proběhlém ději. Není přitom zřejmé, jakým způsobem poškozená dávala najevo nelibost ve vztahu k počínání obviněných. Stěžovatel zmiňuje i možnou zištnost s ohledem na ztrátu mobilního telefonu, jehož údajnou hodnotu jako jedinou částku požadovala nahradit.
13. Stěžovatel uzavírá, že ačkoli soud prvého stupně s přihlédnutím k absenci jakýchkoli důkazů o spáchání původně stíhaného skutku kvalifikovaného jako znásilnění správně rozpoznal lhavost, resp. maximální míru "přibarvení" událostí ze strany poškozené ve vztahu k takto kvalifikovanému skutku, a správně pak i usoudil, že ke znásilnění nedošlo, nelogicky a bez jakéhokoli vodítka ohledně míry a hranice přibarvování ze strany poškozené učinil závěr, že došlo ke skutku jinému, jenž nesprávně právně posoudil jako přečin vydírání.
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že soudy obou stupňů vzaly za podklad skutkových zjištění pouze nepravdivou svědeckou výpověď poškozené, takže byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval.
16. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257). Právě takovým důvodem stěžovatel s odkazem na obecné principy spravedlivého soudního rozhodování argumentuje.
17. Z hlediska zjišťování skutkového stavu nelze soudům vytknout pochybení takové intenzity, které by současně znamenalo zásah do základních práv stěžovatele zaručených v hlavě páté Listiny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že proti sobě stojí na jedné straně výpověď stěžovatele (která se v mnoha rysech liší od výpovědi spoluobviněného K.) hájícího se tím, že příchod i setrvání poškozené v pokoji bylo zcela na její vůli a že k žádnému násilnému chování z jejich strany vůči ní nedošlo. Na straně druhé pak stojí usvědčující výpověď poškozené. Tato situace nemůže bez dalšího představovat výhodu pro stěžovatele v podobě aplikace zásady in dubio pro reo. V trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Jestliže však soud po řádném vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, při posouzení věrohodnosti obstojí, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 628/08 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1699/16 ze dne 25. 7. 2016 a další rozhodnutí).
18. Při hodnocení výpovědi poškozené, která stěžovatele usvědčovala z trestného jednání, si soud prvého stupně byl vědom toho, že jde o důkaz klíčový. Zaměřil proto dokazování i na objasnění charakteru a osobnosti poškozené. V tomto směru měl zásadní význam znalecký posudek z oboru psychologie, který ohledně věrohodnosti poškozené vyzněl tak, že i když je její obecná věrohodnost snížena, specifická věrohodnost je v jejím případě zachována. Přestože u poškozené znalkyně zjistila i s ohledem na lehkou mentální retardaci mírný sklon k dramatizaci, nevysledovala u ní sklon ke konfabulaci. Poškozená podle jejího názoru není schopna abstraktního myšlení, kterého by bylo třeba, pokud by stěžovatele chtěla křivě obvinit toliko ze msty za ztrátu mobilního telefonu. Na tom nemůže nic změnit ani opačný názor stěžovatele. V části, v níž je výpověď poškozené podpořena i dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými soudem prvého stupně, jí soud přisvědčil. Pokud tedy soud prvého stupně logicky vysvětlil, proč svědecké výpovědi poškozené uvěřil a proč naopak považoval obhajobu stěžovatele za nevěrohodnou a rozpornou s jinými ve věci provedenými důkazy, z hlediska ústavního nelze jeho postupu cokoliv vytknout.
19. Naopak v části výpovědi poškozené, v níž popisuje sexuální praktiky ze strany stěžovatele a spoluobviněného, které nejsou podporovány dalším provedeným dokazováním, soud prvého stupně poškozené neuvěřil a přizpůsobil tomu i právní hodnocení skutku.
20. Podstatné je, že soud prvého stupně provedené důkazy vyhodnotil ve shodě s jejich obsahem, že je nijak nedeformoval, a že při jejich hodnocení ani jinak nevybočil z rámce daného ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu.
21. Se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně se ostatně plně ztotožnil i soud odvolací, který neshledal, že by řízení bylo zatíženo vadami, jež by mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozsudku soudu prvého stupně, a konstatoval, že skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Ani odvolací soud nepochyboval o věrohodnosti poškozené, jejíž výpověď považoval za konzistentní a dílem podpořenou i dalšími důkazy. Přitom neshledal nic, co by poškozenou mohlo vést ke křivému obvinění stěžovatele.
22. Námitky, směřující proti skutkovým zjištěním, řešil také Nejvyšší soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že důvod dovolání dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Zabýval se proto tím, zda zjištěný skutkový stav má vazbu na deklarovaný obsah provedeného dokazování, přičemž mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními neshledal žádný extrémní rozpor. Naopak konstatoval, že skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.
23. Lze uzavřít, že z obsahu napadených rozhodnutí nevyplývá dostatečný podklad pro závěr o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy vyvodily. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by trestní řízení neprobíhalo v souladu s ústavními zásadami, a že by nebylo ve svém celku spravedlivé.
24. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu