ECLI:CZ:US:2018:1.US.1074.18.1
sp. zn. I. ÚS 1074/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Jany Rozsypalové, zastoupené JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem se sídlem Brněnská 154/32, Mikulov, proti rozhodnutí Městského úřadu Uherský Brod, odboru stavebního úřadu ze dne 25. 7. 2014 č. j. OSUUP/0792/11/Ju, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 31. 1. 2017 č. j. KUZL 7868/2017, sp. zn. KUSP 62027/2014 ÚP-No, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2017 č. j. 29 A 48/2017-50 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 4 As 234/2017-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta kasační stížnost proti označenému rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i zrušení tohoto rozsudku. Rovněž se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních orgánů. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 35 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, který vyústil ve vydání nezákonného územního rozhodnutí, na jehož základě by mohlo dojít k povolení stavby, která bude mít významný vliv na oblast nacházející se v Chráněné krajinné oblasti Bílé Karpaty, v níž má stěžovatelka rekreační objekt. Správní orgány podle stěžovatelky rozhodovaly v rozporu s platným územním plánem, jakož i v rozporu s §18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon"). K porušení výše uvedených ústavně zaručených práv došlo podle stěžovatelky i tím, že uvedený nesprávný postup správních orgánů byl následně aprobován správními soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Uherský Brod vydal podle §79 a §92 stavebního zákona územní rozhodnutí o umístění stavby "Technologický objekt pro distribuci internetového signálu" na pozemcích parc. č. X1 (PK X2 a PK X3) v k. ú. Bystřice pod Lopeníkem, v lokalitě "T." (výrok I.), stanovil podmínky pro umístění stavby (výrok II.), podle §115 stavebního zákona vydal stavební povolení na stavbu tohoto záměru (výrok III.), stanovil podmínky pro provedení stavby (výrok IV.) a rozhodl o námitkách (výrok V.). Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, odvolání stěžovatelky zamítl. Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatelky a Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost představuje toliko opakování námitek uplatněných stěžovatelkou v řízení před správními soudy, které se s nimi již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Jak Nejvyšší správní soud, tak i krajský soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly všemi skutečnostmi, relevantními pro posouzení zákonnosti postupu stavebního úřadu při umísťování a povolování předmětné stavby. Zvláště podrobně se pak oba soudy zabývaly námitkou, že napadené rozhodnutí stavebního úřadu bylo vydáno v rozporu s platným územním plánem obce Bystřice pod Lopeníkem, jakož i v rozporu s §18 odst. 5 stavebního zákona. Uzavřely, že předmětný záměr lze podřadit pod veřejnou technickou infrastrukturu ve smyslu §2 odst. 1 písm. k) bod 2 stavebního zákona, kterou je v nezastavěném území možné umístit podle §18 odst. 5 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud se dále v odůvodnění napadeného rozhodnutí zabýval spornou otázkou, zda územní plán obce Bystřice pod Lopeníkem tento typ záměru nevylučuje. Jak krajský, tak i kasační soud tedy na námitky stěžovatelky náležitě reagovaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud podotýká, že toto právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu