ECLI:CZ:US:2018:1.US.1101.18.1
sp. zn. I. ÚS 1101/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Terezy Smolíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Plzeň, nám. Republiky 2, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 12. 2017 č. j. 10 Co 347/2017-144, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, vydaného v řízení o zaplacení částky 14 020 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 6. 6. 2017 č. j. 17 C 275/2016-99 uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce částku 14 020 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 16 068,80 Kč (výrok II.). K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 7 020 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Krajský soud v Plzni dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka byla dne 25. 9. 2014 kousnuta psem, jehož vlastníkem byl žalovaný, čímž jí bylo způsobeno zranění, přičemž bolestné bylo příslušným lékařem ohodnoceno šestnácti body.
Oproti soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno k prokázání svého tvrzení, že s ohledem na svoji obavu z nakažení vzteklinou absolvovala vyšetření, zda vzteklinou nebyla nakažena. Za prokázané pak považoval tvrzení, že v souvislosti s pokousáním psem byla stěžovatelka cca 14 dní v plavecké neschopnosti a nemohla z tohoto důvodu absolvovat některé závody v plavání. Podle závěru odvolacího soudu pak stěžovatelce náleželo jednak bolestné ve výši 4 020 Kč a jednak náhrada další nemajetkové újmy ve výši 3 000 Kč, tj. celkem částka 7 020 Kč. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle §224 odst. 1 a 2 o. s. ř. za použití §142 odst. 2 o. s. ř., neboť úspěch a neúspěch obou účastníků v tomto sporu je třeba považovat za v zásadě za shodný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu ve vztahu k její obavě z nákazy vzteklinou. Uvádí, že pokud jí soud prvního stupně přiznal zadostiučinění v uvedené výši na základě toho, co doložila, nemůže odvolací soud jeho rozhodnutí změnit jen s poukazem na to, že nedoložila vyšetření. Stěžovatelka dále nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3948/16, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Ústavní soud pro úplnost konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud v Plzni v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujal právní názory, které mají oporu ve skutkovém stavu a své rozhodnutí řádně a podrobně odůvodnil. Z napadeného rozsudku vyplývá, jaká skutková zjištění a úvahy jej vedly ke shora uvedeným závěrům, a nelze jej proto považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu