ECLI:CZ:US:2018:1.US.1142.17.1
sp. zn. I. ÚS 1142/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Mareše, zastoupeného JUDr. Jiřím Paškem, advokátem se sídlem Beethovenova 1820/52, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 2. 2012, č. j. 20 C 275/2003-224, Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2014, č. j. 10 Co 633/2012-257, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 28 Cdo 902/2015-277, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník (město Chomutov) domáhal vydání rozsudku určujícího, že je vlastníkem v žalobě blíže určených pozemků, jež jsou však v katastru nemovitostí evidovány ve prospěch stěžovatele.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem dospěl Okresní soud v Chomutově k závěru, že obec Chomutov je výlučným vlastníkem sporných nemovitostí. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejvyšší soud následně podané dovolání odmítl.
Námitky stěžovatele lze v projednávané věci shrnout do dvou oblastí. Jedna je zaměřena vůči soudkyni Okresního soudu v Chomutově, jež byla dle mínění stěžovatele podjatá a druhá, směřující do věci samé, kdy se stěžovatel snažil v řízení před obecnými soudy prokázat, že sporné nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí řádně nabyl a tudíž je jejich vlastníkem.
Podstata podjatosti jmenované soudkyně měla podle stěžovatele spočívat v tom, že před nástupem do výkonu funkce soudkyně okresního soudu působila jako koncipientka v advokátní kanceláři svého otce JUDr. Pavla Poláka. Ten pro vedlejšího účastníka vykonával funkci předsedy dozorčí rady v Chomutovské bytové a. s., a stejně tak vykonával funkci člena představenstva společnosti Chomutovské technické služby, a. s. O takto vznesené námitce podjatosti bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2011, č. j. 8 Nc 3853/2011-189, tak, že jmenovaná soudkyně nebyla vyloučena z projednávání případu.
Při jednání u odvolacího soudu ve věci samé upozornil stěžovatel na nové skutečnosti týkající se soudkyně Šárky Houdkové - Polákové, které přitom nebyly předmětem přezkumu v řízení o námitce podjatosti. Stěžovatel se nově dověděl, že jmenovaná soudkyně po jmenování do funkce soudkyně v květnu 2009 pozastavila činnost advokátky až 1. 8. 2009. Tedy zde docházelo k souběhu funkce soudkyně a advokátky.
Druhá část ústavní stížnosti týkající se vlastnického práva stěžovatele ke sporným nemovitostem vychází historicky z vlastnického práva k přídělu č. X1, představovaného pozemkovou parcelou č. X2 (po přečíslování č X3) o výměře 4.280m2 v k. ú. Chomutov. Tuto nabyla po smrti svého otce pozůstalá Soňa Kittlerová, která vlastnické právo k ní převedla smlouvou ze dne 25. 11. 1974 schválenou Okresním národním výborem Chomutov dne 4. 12. 1974 na Československý stát do správy Městského národního výboru, a to za účelem výstavby lesoparku. V roce 1975 se parcela č. X3 sloučila s parcelou č. X4. MNV zřídil příspěvkovou organizaci Lesopark a do správy jí svěřil mimo jiné parcelu č. X2 a ta v rámci své činnosti spravovala svěřený majetek nejpozději do 25. 10. 1994, tedy i ke dni 23. 11. 1990, resp. k 24. 5. 1991. Na základě žádosti Městského úřadu v Chomutově ze dne 10. 3. 1992 byl proveden záznam vlastnického práva k nemovitostem označeným ve výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu ve prospěch vedlejšího účastníka, tedy města Chomutov. Soňa Kittlerová zemřela dne 12. 5. 1992, přičemž původní příděl č. X1 nebyl součástí zanechaného majetku. V roce 1991 její syn, Martin Kittler zjistil, že parcela č. X2 je v přídělovém elaborátu původních přídělců, nebyl k ní uplatněn restituční nárok ani nebyla jejími dědici označena jako součást dědictví. V roce 2001 podali Jan a Martin Kittlerovi, zastoupení stěžovatelem, žádost o zápis vlastnického práva k předmětné parcele na základě dědického rozhodnutí z roku 1969, jímž ji Soňa Kittlerová nabyla jako dědička po zemřelém Karlu Říhovi, a to šest let předtím, než ji prodala československému státu. Ačkoliv byla ve sbírce listin obsažena kupní smlouva z roku 1974 a musela zde být i žádost obce Chomutov o zápis vlastnického práva dle zákona č. 172/1991 Sb., a aniž by město Chomutov vlastnické právo jakýmkoliv titulem pozbylo, vyhověl příslušný katastrální úřad návrhu bratrů Kittlových a namísto zápisu duplicitního vlastnictví zapsal výlučné vlastnické právo pro Soňu Kittlovou. Po dodatečném projednání dědictví nabyl každý syn jednu polovinu předmětné nemovitosti, kterou dne 1. 2. 2002 tito převedli kupní smlouvou na stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že v katastru nemovitostí nebylo nikdy zapsáno duplicitní vlastnictví. V dodatečném dědickém řízení bylo usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 17. 1. 2002, č. j. D 1337/2001-35, potvrzeno vlastnictví bratrů Kittlových k předmětným pozemkům. Stěžovatel se stal vlastníkem vkladem kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Smlouva byla přitom uzavřena dne 7. 2. 2002. Stěžovatel nabyl vlastnictví k pozemkům v dobré víře, neboť důvěřoval aktům státu, který potvrdil vlastnické právo shora uvedených bratrů. Odvolací soud nepovažoval otázku nabytí vlastnického práva od nevlastníka za podstatnou. Pouze konstatoval, že kupní smlouva, kterou stěžovatel nemovitost nabyl, je neplatná, protože nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka. Stěžovatel má za to, že pokud se obecné soudy řádně nezabývaly otázkou jeho dobré víry ve správnost aktů státu a nezabývaly se ani tím, že nabyl pozemky v dobré víře, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Stran možnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka poukázal stěžovatel na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 353/2016. Podle stěžovatele nemůže obstát argumentace, že prodávající, od kterých stěžovatel pozemky koupil, museli vědět, že jejich matka pozemky prodala. Dobrá víra prodávajícího není podle stěžovatele podstatná. Dobrá víra kupujícího se presumuje.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že si měl zjistit, zda ve sbírce listin není založena nějaká kupní smlouva. Občan nemusí vědět to, co není v katastru nemovitostí zapsáno. Stěžovatel v souvislosti s případem poukázal na to, že to byl právě vedlejší účastník, kdo inicioval koupi pozemků od bratrů Kittlových. Tedy ani on nevěděl o existenci kupní smlouvy, na jejímž základě je rozhodnutí obecných soudů postaveno.
Stěžovatel má za to, že rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Ke stěžovatelově námitce stran podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chomutově Šárky Houdkové - Polákové nutno uvést, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity. Ústavní soud tak rozhoduje o vznesených námitkách až v situaci, kdy stěžovatel vyčerpal opravné prostředky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z předmětné ústavní stížnosti a stejně tak z vyžádaného soudního spisu se nepodává, že by stěžovatel podal v dané věci žalobu pro zmatečnost tak, jak mu to umožňuje ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. K uvedenému Ústavní soud v minulosti konstatoval v nálezu sp. zn. I. ÚS 1811/14, že "Žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. nevyžaduje jako nezbytnou podmínku svého uplatnění ani úspěchu vyčerpání námitky podjatosti podle §15a o. s. ř. Tuto žalobu lze proto uplatnit bez ohledu na to, zda účastník řízení využil i námitku podjatosti. Při rozhodování o tom, zda bude této žalobě vyhověno, je nutné posoudit nestrannost soudce jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního." ... "Ani pravomocné rozhodnutí o námitce podjatosti tedy nezakládá překážku věci rozhodnuté a nebrání novému řešení otázky nestrannosti soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost.".
Z výše uvedeného důvodu má Ústavní soud za to, že stěžovatel v souvislosti s podjatostí shora jmenované soudkyně nevyčerpal všechny opravné prostředky, jež jsou mu zákonem dány k dispozici.
K těm námitkám, jež se váží k věci samé, je třeba uvést, že se s nimi bezezbytku vypořádaly již obecné soudy, zejména pak soud nalézací. Ten se primárně zabýval otázkou platnosti, resp. účinnosti převodu vlastnického práva ze Soni Kittlové na Československý stát. K jím zvolené právní argumentaci, potvrzené posléze odvolacím soudem, není v podstatě čeho dodat. Závěry obecných soudů jsou logické, srozumitelné a napadená rozhodnutí lze mít tudíž za řádně odůvodněná. Obdobně lze hodnotit i to, jak se obecné soudy vypořádaly s aplikací zákona č. 172/1991 Sb., na jehož základě došlo k převodu majetku státu na obce, tzv. obecní restituce. Navíc, jak nalézací, tak i odvolací soud nahlédly na posuzovaný právní vztah i z pohledu vydržení, přičemž dospěly k závěru, že žalobce byl v dobré víře a desetiletá promlčecí doba uplynula. Příslušný okresní soud jednoznačně vymezil okamžik rozhodný pro počátek vydržecí doby, během níž nedošlo ke zpochybnění jeho dobré víry. Řádné uplynutí vydržecí doby stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezpochybňuje.
Podle náhledu Ústavního soudu se obecné soudy řádně vypořádaly i s okolnostmi případu, kdy se právní předchůdci stěžovatele o možnosti trvání vlastnického práva jejich matky ke sporným nemovitostem dověděli ještě za jejího života, ovšem ani v té době, ani o rok později, po její smrti, neučinili žádný právně relevantní krok nezbytný k tomu, aby bylo pro jejich matku vlastnické právo do evidence nemovitostí zapsáno. K jednání dochází až o téměř deset let později, kdy sourozence Kittlerovy začal zastupovat stěžovatel. Namítá-li tento, že od občanů nelze požadovat, aby se nespoléhali na samotný zápis v katastru nemovitostí a nahlíželi i do sbírky listin, lze mu dát v obecné rovině jistě zapravdu. Nicméně v tomto konkrétním případě se jednalo o dodatečné projednání dědictví po několika desítkách let a v obdobných případech je nanejvýš vhodné, snaží-li se dotčená osoba zjistit maximum informací, zvláště, jedná-li se o nemovitosti, jejíž evidence a vlastnické právo k nim prošlo za posledních několik desetiletí zásadním vývojem. Nahlédnutí do sbírky listiny v souvislosti s takto historicky zatíženou nemovitostí není nic, co by se příčilo obvyklé opatrnosti. Namítá-li stěžovatel, že on i jeho předchůdci byli řádně zapsáni do katastru nemovitostí, Ústavní soud v minulosti již konstatoval, že vklad práva do katastru nemovitostí je nutno vnímat jen jako jednu z podmínek pro platný převod vlastnického práva (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 48/97 nebo zamítavý nález sp. zn. II. ÚS 349/03), nelze tak trvat na zachování právní jistoty, jež byla nabyta v rozporu s právem.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly a v podrobnostech jej lze zcela odkázat na napadená rozhodnutí.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnosti mimo ústní jednání a bez účastníků řízení pro zjevnou neopodstatněnost [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu