ECLI:CZ:US:2018:1.US.12.18.1
sp. zn. I. ÚS 12/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Š. K., Věznice Vinařice, P. O. BOX 5, zastoupeného Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze, Náchodská 760/67, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2017 č. j. 3 Tdo 356/2017-278, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. října 2015 sp. zn. 3 To 69/2015 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2015 sp. zn. 49 T 6/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 protokolu č. 7 k této Úmluvě domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Shora označeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3, dílem podle §240 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a k trestu propadnutí celého majetku. Stěžovatel dále navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Stěžovatel rovněž požadoval, aby Ústavní soud podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů přednostně projednal ústavní stížnost, a to s ohledem na skutečnost, že již v současnosti vykonává trest odnětí svobody.
2. Jednání, kladené stěžovateli za vinu, které v ústavní stížnosti zejména zpochybňuje, spočívalo v tom, že (stručně řečeno) nezákonnými machinacemi při zahraničním obchodování s pohonnými látkami způsobil spolu s dalšími spolupachateli daňový únik ve výši cca 904 milionů Kč ke škodě České republiky.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soud druhého stupně prý opomenul svoji přezkumnou funkci a odvolací argumentací stěžovatele se zabýval až soud dovolací, který není vybaven prostředky potřebnými pro nápravu pochybení soudu prvého stupně, neboť může jen v omezené míře přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění nalézacího soudu. Odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné, že vyvolává otázku, zda soud předmětné problematice vůbec porozuměl. Dále stěžovatel namítl údajnou zmatečnost popisu skutku, ze kterého podle něj není zřejmé, jakým mechanismem mělo dojít k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle příslušných ustanovení trestního zákoníku. Zdůraznil, že soudy prý nevycházely ze závěrů obhajobou předložených odborných znaleckých posudků (dle stěžovatele fundovaných oponentních názorů ve formě znaleckých posudků a odborného vyjádření Vysoké školy ekonomické) ale pouze se opíraly o znalecké posudky znalkyně Ing. Pavly Císařové. Stěžovatel dále podrobně rozebírá řadu skutkových a právních okolností případu, zejména pak dílčí aspekty související s daňovou problematikou řešenou v dané trestní věci a cituje některá rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, jakož i určité nálezy Ústavního soudu České republiky. Uvádl, že obhajoba v průběhu řízení také poukazovala na nesoulad mezi směrnicí Rady Evropské unie 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty, a zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a navrhovala předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU podle §9a trestního řádu, ale trestní soudy tomuto návrhu nevyhověly.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud totiž oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by se postup těchto orgánů jevil natolik extrémním, že by překročil meze ústavnosti. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obdobně rozhodl Ústavní soud v souvisejících případech spolupachatelů stěžovatele, vedených pod sp. zn. IV. ÚS 4144/17 a IV. ÚS 4145/17, kde ústavní stížnosti byly rovněž odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.
6. Je proto možno odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, zejména pak na usnesení Nejvyššího soudu (srov. str. 21-27 napadeného usnesení), ve kterém jsou námitky stěžovatele přehledně vyvráceny, ať již jde o mechanismus, jakým došlo ke krácení daně a k naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, o srozumitelnost popisu skutku či o problémy související s odvodem daně z přidané hodnoty. Nejvyšší soud se rovněž vypořádal s tvrzením stěžovatele, že trestní soudy vycházely ze znaleckých posudků znalkyně Ing. Císařové, byť to nalézací soud v napadeném rozsudku popíral. Připomněl, že nalézací soud vyhodnotil uvedený znalecký posudek jako nepoužitelný, nepovažoval však za nutné přibrání jiného znalce a posouzení rozhodných skutečností provedl sám. Nejvyšší soud tuto záležitost správně uzavřel tak, že skutečnost, že nalézací soud dospěl k obdobným závěrům jako uvedená znalkyně, nikterak neznamená, že soud z jejích posudků vycházel. Vrchní soud v Praze pak v napadeném rozhodnutí vysvětlil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU postupem podle §9a trestního řádu.
7. Z uvedeného vyplývá, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí a nepochybily ani v úvaze o trestu.
8. Je ostatně zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky vznesené v již průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly. Vzhledem k tomu lze stěžovatele proto rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Pro úplnost lze jen doplnit, že za těchto okolností je stěžovatelův návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti bezpředmětný.
9. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu