ECLI:CZ:US:2018:1.US.1207.16.1
sp. zn. I. ÚS 1207/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky, společnosti Start, s. r. o., se sídlem v Horní Suché, Dělnická 1342/1, zastoupené Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní nám. 365/7, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 21 Cdo 4612/2015-426 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2015 č. j. 16 Co 246/2014-392, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a JUDr. Ladislava Klementa, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Žalobce JUDr. Ladislav Klement (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem) se žalobou domáhal po žalované stěžovatelce zaplacení částky 375 000 Kč jako odměny za práci, kterou pro stěžovatelku vykonal. Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 7. 2014 č.j. 25 C 29/2010-309 žalobu v podstatném rozsahu zamítl, po odvolání žalobce však Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 16 Co 246/2014-392 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci v zásadě vyhověl. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 20. 1. 2016 č. j. 21 Cdo 4612/2015-426 odmítl stěžovatelčino dovolání v dané věci.
2. V odůvodnění ústavní stížnosti je k podstatě daného právního sporu zejména uvedeno, že klíčovou rozhodující skutečností, kterou prý bylo třeba dokazovat, bylo trvání prací, prováděných žalobcem jako zaměstnancem stěžovatelky. Dokazování v tomto směru však odvolací soud podle názoru stěžovatelky neprovedl správně, či neprovedl vůbec, když uvedl, že "co se týče rozsahu práce, tak již jen samotný počet a obsah dokumentů, které žalobce vystavil pro žalovanou (stěžovatelku) a doložil soudu, jednoznačně svědčí o tom, že žalobce nepochybně vykonával pro žalovanou práci v mnohem větším rozsahu, než byl sjednaný rozsah pracovní doby; k tomuto závěru postačí prostý odhad". S tím stěžovatelka nesouhlasí a tvrdí, že i kdyby bylo možno z takového odhadu jako notoriety vycházet, měl soud účastníky o svém záměru takto postupovat poučit. Domnívá se však spíše, že si soud měl k této otázce nechat vypracovat odborný znalecký posudek. Dále stěžovatelka polemizovala se závěry Nejvyššího soudu, který odmítl její dovolání. Je přesvědčena, že dodržela všechny požadavky, kladené na podání a odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku a že soud měl k dispozici jednoznačně formulované otázky z oblasti procesního práva, které mohl a měl meritorně přezkoumat (jednalo se o zejména výše vymezenou situaci, kdy soud hodlá své rozhodnutí založit na "obecné zjevnosti" určitého skutkového zjištění - zda je povinen účastníka řízení o takové notorietě poučit a dát mu příležitost ji vyvracet). Odůvodnění, použité Nejvyšším soudem v napadeném usnesení, které vedlo k odmítnutí jejího dovolání, považuje proto stěžovatelka za nedostatečné.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud si k řádnému posouzení veškerých okolností věci vyžádal příslušný spisový materiál (spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 25 C 29/2010). Ve zkoumaném případě vzal Krajský soud v Ostravě za dostatečně prokázané, že žalobce vykonával pro stěžovatelku práci podnikového právníka a má nárok na doplatek sjednané odměny za rok 2006 ve výši 75 000 Kč a za rok 2007 ve výši 165 000 Kč, jakož i nárok na vydání bezdůvodného obohacení za skutečně vykonanou práci v roce 2008 ve výši 135 000 Kč. Odvolací soud zopakoval důkazy, jimiž žalobce prokazoval, v jakém rozsahu vykonával pro stěžovatelku práci. Provedl přitom porovnání žalobcem předloženého přehledu zpracovaných písemností a elektronické pošty s příslušnými dokumenty, které se vztahovaly k soudním a exekučním řízením žalované stěžovatelky; dále šlo o vyřizování reklamací, návrhy různých smluv a další právnické texty, týkající se činnosti stěžovatelky. Odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že tyto právní dokumenty vypracoval žalobce na pokyn a ve prospěch žalované. Naopak výpověď tehdejší jednatelky žalované stěžovatelky Ing. Knapíkové hodnotil soud jako nepřesvědčivou a velmi nevěrohodnou. Nebyla schopna například upřesnit, kterých jiných právníků než žalobce měla firma v inkriminovanou dobu využívat, ani se nebyla schopna vyjádřit k přehledu pošty s dokumenty, kterou jí žalobce zasílal. Proto soud učinil shora již citovaný a stěžovatelkou zpochybňovaný závěr, že "co se týče rozsahu práce, tak jen samotný počet a obsah dokumentů, které žalobce vystavil pro žalovanou a doložil soudu, jednoznačně svědčí o tom, že nepochybně vykonával pro žalovanou práci v mnohem větším rozsahu, než byl sjednaný rozsah pracovní doby; k tomuto závěru postačí prostý odhad". Na tom nelze shledávat nic neústavního; z uvedeného podle názoru Ústavního soudu naopak vyplývá, že rozhodující soud se celou věcí podrobně zabýval, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a dostatečně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Postupoval přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí.
5. Ani Nejvyšší soud nepochybil, když v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelčino dovolání odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka zpochybňovala skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel a podstatou jejích námitek byl nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soud přihlížel a jak je hodnotil. Namítala-li nepředvídatelnost rozsudku, potom pomíjela, že k tomu by mohlo dojít jen tehdy, kdyby odvolací soud přihlížel k něčemu zcela jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo v řízení najevo. O takový případ se podle Nejvyššího soudu - jak je zřejmé z obsahu spisu i z napadeného rozsudku - zjevně nejednalo. Také tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Ústavní soud zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Usnesení obecných soudů jsou v daném případě dostatečně odůvodněná a zejména odvolací soud se námitkami stěžovatele podrobně a věci přiléhajícím způsobem zabýval.
6. Stěžovatelku lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V jejich postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
7.Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu