ECLI:CZ:US:2018:1.US.1226.16.1
sp. zn. I. ÚS 1226/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Kateřiny Boháčkové a 2) Adély Růžičkové, obě zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem Sokolská 295, Česká Lípa, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 53 Cm 117/2015-33 ze dne 6. 10. 2015 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 16/2016-58 ze dne 17. 3. 2016, za účasti Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, a společnosti unimatic europe, s. r. o., se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem Římská 31a, Praha 2, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovaly stěžovatelky o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že napadeným rozsudkem č. j. 53 Cm 117/2015-33 ze dne 6. 10. 2015 Městský soud v Praze (dále též "městský soud") ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz téhož soudu č. j. 53 Cm 117/2015-16 ze dne 11. 6. 2015, jímž bylo stěžovatelkám uloženo, aby do 15 dnů od dne jeho doručení zaplatily žalobkyni unimatic europe, s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), společně a nerozdílně částku 48 000 Kč s 6% úrokem od 21. 5. 2012 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 160 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 2 408 Kč (výrok I.). Žádnému z účastníků nebylo současně přiznáno právo na náhradu nákladů námitkového řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatelek Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") rozsudkem č. j. 12 Cmo 16/2016-58 ze dne 17. 3. 2016 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelky se s popsaným výsledkem řízení neztotožnily. V ústavní stížnosti obecným soudům vytkly, že nepřihlédly k předkládaným tvrzením a neprovedly stěžovatelkami navrhované důkazy, v důsledku čehož zjistily skutkový stav věci neúplně a dospěly k nesprávným právním závěrům. Stěžovatelky v průběhu předchozího řízení poukazovaly především na to, že směnka nemá platnou kauzu. Smlouva o půjčce, o které se hovoří ve směnce, nebyla realizována, jelikož k předání předmětu půjčky stěžovatelkám nikdy nedošlo, což značí, že předmětná směnka nezajišťovala existující dluh. Naopak byla vystavena excesivně, jako součást jednání podvodného charakteru ve stylu pyramidální hry, kterého se dopouštěla společnost IFP Institut Finančního poradenství, a. s. (dále jen "IFP"), a za které byla dokonce sankcionována ze strany České národní banky. Rovněž Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015 konstatoval, že podnikatelská činnost IFP jako remitenta vykazovala zjevné rysy nezákonnosti a zneužívání práv. Nekalá povaha podnikání IFP musela být přitom vedlejší účastnici, na kterou byly již v minulosti hromadně indosovány směnky původně vystavené společností IFP jako blankosměnky, známa. Z řečeného pak stěžovatelky dovozovaly, že byly oprávněny v řízení vznášet kauzální námitky, neboť vedlejší účastnice i její právní předchůdci jednali při nabývání a při uplatňování směnky vědomě na škodu dlužníků - spotřebitelů. Dle mínění stěžovatelek provedené indosace směnky měly přímo za cíl zabránit přednesu kauzálních námitek. Obecné soudy nicméně tuto argumentaci odmítly, což podle stěžovatelek svědčí o jejich formalistickém přístupu k interpretaci a aplikaci relevantních ustanovení zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů, který se příčí závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 či nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012. Stěžovatelky dále upozornily na skutečnost, že v kauze třetí žalovaný, společnost att firm, s. r. o., neměl se směnkou nic společného, byl na ní dopsán (jako aval) patrně dodatečně bez vědomí stěžovatelek, a to pouze za účelem založení místní příslušnosti Městského soudu v Praze, jenž opakovaně v obdobných případech ponechal směnečné platební rozkazy v platnosti. Postupoval tak v rozporu s rozhodovací praxí jiných soudů (např. Vrchní soud v Praze ve věci sp. zn. 5 Cmo 308/2014, Krajský soud Ostrava - pobočka v Olomouci ve věci "sp. zn. 6 Cm 2012").
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení, Městský soud v Praze a Vrchní soud v Praze, přičemž ji shodně označili za nedůvodnou. Městský soud dodal, že ve věci rozhodoval v rozsahu vymezeném námitkami stěžovatelek, které se nedostavily ani k ústnímu jednání. Kauzálními námitkami se zabývat nemohl, neboť tyto jim nepříslušely.
Vrchní soud uvedl, že respektoval rozhodnutí Ústavního soudu, jež se týkají uplatňování námitek žalovanými jako spotřebiteli v rámci směnečných řízení, když připustil kauzální námitky stěžovatelek i ve vztahu k vedlejší účastnici jako nabyvateli směnky. Neshledal je však důvodnými. Obranu spočívající v absenci realizace smlouvy o půjčce uplatnily stěžovatelky až po uplynutí lhůty k podání námitek a nemohlo k ní být tudíž přihlédnuto. Stěžovatelkami namítaný formalistický přístup je dle vrchního soudu odrazem zásady rovnosti účastníků v řízení před soudy, která brání tomu, aby skutková zjištění případně prokázaná v jiném řízení mohla být implementována do řízení vedeného mezi jinými účastníky, kteří v podstatě žádná relevantní tvrzení o skutkových okolnostech neposkytli.
Vedlejší účastnice prostřednictvím svého právního zástupce sdělila, že dle jejího názoru stěžovatelky v řízení neunesly břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a to zejména ve vztahu k přípustnosti kauzálních námitek (indosace ke škodě dlužníka, indosace po splatnosti směnky apod.), jakož i stran údajného spotřebitelského charakteru závazkového vztahu, který směnka zajišťovala. V důsledku toho jim kauzální námitky nenáležely. Vedlejší účastnice zdůraznila, že stěžovatelky byly v řízení zastoupeny advokátem a bylo jen na nich samotných, jakým způsobem budou hájit svá práva před soudy, jimž nepřísluší, aby nedostatečnou obranu stěžovatelek jakkoli rozšiřovaly či přebíraly za ně iniciativu v soudním řízení. Stěžovatelky se rovněž bez dalšího nemohou odvolávat na obdobná směnečná řízení, která jsou samostatná a individuální, lišící se po stránce skutkové, důkazní i okruhem účastníků. Za daných okolností byl dle vedlejší účastnice postup obecných soudů správný a je více než zřejmé, že jím nedošlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatelek. Vedlejší účastnice závěrem navrhla, aby Ústavní soud předmětný stížnostní návrh odmítl pro neopodstatněnost.
Stěžovatelky v zaslané replice setrvaly na stížnostní argumentaci.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost stěžovatelek z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněná.
Ústavní soud v projednávané věci nesdílí přesvědčení stěžovatelek, že jim bylo postupem obecných soudů upřeno právo vznášet kauzální námitky vůči vedlejší účastnici řízení. V tomto ohledu se naopak Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, jmenovitě zejména vrchního soudu, dle nichž stěžovatelky v rámci své obrany kauzální námitky neuplatnily relevantně, potažmo včasně. Stěžovatelky jednak v rozhodné době, tj. do vydání rozsudku soudu prvního stupně, netvrdily ani neprokazovaly ve smyslu §17 zákona směnečného a šekového, že by vedlejší účastnice řízení nabyla směnku vědomě k jejich škodě. Je pravda, že Ústavní soud ve stěžovatelkami vzpomínaném nálezu [sp. zn. IV. ÚS 457/10 ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133)], jakož i v dalších [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 980/13 ze dne 19. 6. 2014 (N 126/73 SbNU 903) a sp. zn. II. ÚS 1287/14 ze dne 31. 8. 2015 (N 159/78 SbNU 401); srov. také nález sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. 10. 2012 (N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], zaujal stanovisko, podle kterého není vyloučeno vznášet tzv. kauzální námitky proti majiteli indosované směnky, i když nebyla naplněna dispozice ustanovení §17 zákona směnečného a šekového. V nálezech sp. zn. I. ÚS 290/15 ze dne 16. 9. 2015 (N 169/78 SbNU 531) a sp. zn. III. ÚS 1293/16 ze dne 24. 1. 2017 Ústavní soud konstatoval, že tyto premisy se uplatní i na posuzování otázky (ne)přípustnosti tzv. kauzálních námitek uplatněných směnečným ručitelem (avalem) s tím, že obecné soudy jsou povinny při své rozhodovací činnosti (s ohledem na konkrétní okolnosti případu) hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku nepřiměřené aplikace směnečných institutů v neprospěch účastníka směnečného vztahu - spotřebitele. Promítnutí citované judikatury do řešení souzeného sporu si ovšem nezbytně žádalo předložení obrany spočívající v tvrzení, že mezi stěžovatelkami a remitentem směnky existoval spotřebitelský vztah, resp. vztah mezi podnikatelem a nepodnikatelem. Jak přiléhavě poznamenal již vrchní soud, stěžovatelky však nic takového v konkrétní podobě ve svých námitkách neuváděly. Za daných okolností se proto závěr obecných soudů o jejich nepřípustnosti nejeví nijak svévolným či nadmíru formalistickým.
Bez povšimnutí nelze konečně ponechat, že vrchní soud se nad rámec shora řečeného námitkami stěžovatelek věcně zabýval, nicméně je shledal neodůvodněnými, neboť v nich absentovalo řádné vylíčení obsahu tzv. směnečné dohody i samotné kauzální pohledávky, která byla směnkou zajištěna. Pokud přitom odvolací soud odmítl přihlédnout k argumentaci stěžovatelek vážící se ke smlouvě o půjčce, která nebyla realizována, či upozornění na zlou víru vedlejší účastnice při nabývání směnky, stalo se tak s odkazem na ustanovení §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zakotvující zásadu neúplné apelace. Ústavní soud mnohokrát judikoval, že procesní postup soudů v občanském soudním řízení, který je v souladu se zásadou neúplné apelace, je ústavně konformní. Tento princip má za cíl zvýšit odpovědnost účastníků řízení tak, aby všechny rozhodné skutečnosti a potřebné důkazy uplatnili již před soudem prvostupňovým a neponechávali si je na řízení odvolací. Pokud tedy stěžovatelky zmiňované skutečnosti, které zjevně existovaly a byly známy již v době řízení před nalézacím soudem, současně byly relevantní i s ohledem na právní posouzení dané věci, zahrnuly až do svého odvolání, pak nelze klást k tíži obecných soudů (tj. nejen vrchnímu soudu, ale i soudu prvního stupně), že se uvedenými aspekty kauzy nezabývaly.
Je na místě připomenout, že v občanském soudním řízení plně platí zásada vigilantibus iura scripta sunt (právo náleží bdělým), která vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Ústavní soud si v této souvislosti nemůže odpustit vyjádření údivu nad tím, že stěžovatelky, ačkoliv byly od počátku v řízení před obecnými soudy zastoupeny kvalifikovaným právním zástupcem, od něhož se jim mělo dostat odborné pomoci, nevěnovaly více pozornosti konstrukci svých námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, aby tyto jako procesní prostředek ochrany práv žalovaného splňovaly účel a současně byly také procesně efektivní. Pakliže tak stěžovatelky ke svému prospěchu neučinily, byť k tomu měly prokazatelně procesní prostor, jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu, jsou nuceny snášet veškeré nepříznivé následky s tím spojené.
Za nepřípadný je v tomto směru nutno označit odkaz stěžovatelek na rozhodnutí vydaná v obdobných kauzách, jejichž závěry nejsou na projednávaný případ přenositelné pro odlišnost skutkové situace zapříčiněné tím, že účastníci dotčených řízení, na rozdíl od stěžovatelek, své povinnosti tvrzení a důkazní dostáli.
Ústavní soud v činnosti obecných soudů nezjistil kvalifikované pochybení, jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Dle jeho náhledu obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. Samotný fakt, že výsledek řízení před obecnými soudy neodpovídal představám stěžovatelek, nelze přitom hodnotit jako porušení jimi dovolávaného práva na spravedlivý proces, neboť to v žádném případě nelze interpretovat způsobem, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Na podkladě výše řečeného Ústavní soud proto přistoupil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu