ECLI:CZ:US:2018:1.US.123.18.1
sp. zn. I. ÚS 123/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. Č., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Ivou Kremplovou, advokátkou se sídlem Botanická 9, Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2017, č. j. 7 To 228/2017-400, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 Tdo 1311/2017-29, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 1. 2018 a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 22. 2. 2018, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu, že jimi měla být porušena jeho základní ústavně zaručená práva dle čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel nejprve svou ústavní stížnost označil jako směřující jen proti v záhlaví specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu, nicméně k výzvě Ústavního soudu tomuto doručil nejen toto usnesení, ale i shora specifikované rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "odvolací soud"). Ústavní soud proto považoval ústavní stížnost za podanou proti oběma těmto rozhodnutím.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") ze dne 16. 5. 2017, č. j. 11 T 186/2016-350, uznán vinným přečiny výtržnictví dle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), omezování osobní svobody dle §171 odst. 1 trestního zákoníku, poškození cizí věci dle §228 odst. 1 trestního zákoníku a znásilnění dle §185 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, měl spočívat, zjednodušeně řečeno, v tom, že stěžovatel jako partner poškozené měl tuto vulgárně urážet i brachiálně napadnout na veřejném prostranství, neboť jej rozzuřilo, že byla hrát bowling s jejich společným kamarádem, poté ji proti její vůli odtáhl za vlasy na autobusovou zastávku a dovezl ji do jejich společného obydlí, kde jí dále vulgárně nadával, několikrát ji udeřil, rozbil jí mobilní telefon a hodinky, dvakrát ji polil studenou vodou ze džbánu a proti její vůli jí opakovaně zasunoval prsty do pochvy po dobu asi půl minuty, ačkoliv jej prosila, ať to nedělá.
4. Proti tomuto rozsudku podali odvolání stěžovatel i státní zástupce, který tak učinil v jeho neprospěch. O tomto odvolání rozhodl odvolací soud svým v záhlaví konkretizovaným rozsudkem tak, že jej zrušil a sám znovu rozhodl tak, že skutek posoudil nikoliv jako přečin znásilnění podle §185 odst. 1 trestního zákoníku, ale jako zvlášť závažný zločin znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku. Ve zbytku se právní kvalifikace skutku učiněná odvolacím soudem shodovala s právní kvalifikací Městského soudu v Brně. Odvolací soud uložil stěžovateli úhrnný trest za jednočinný souběh trestných činů v celkové výši čtyřiceti dvou měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
5. Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež odmítl Nejvyšší soud svým v záhlaví specifikovaným usnesením.
III. Argumentace stěžovatele
6. Úvodem své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že si je vědom, že Ústavní soud není čtvrtou soudní instancí, že jeho úkolem není přehodnocovat skutkový stav a že by se mohlo na první pohled zdát, že ústavní stížnost vytýká napadeným rozhodnutím skutkové vady, nicméně ujistil Ústavní soud, že opak je pravdou. Uvedl rovněž, že k velké části skutků (stěžovatel vycházel, na rozdíl od odvolacího soudu, zřejmě z toho, že měl spáchat souběh vícečinný, nikoliv jednočinný - pozn. Ústavního soudu), z nichž byl uznán vinným, se doznal a projevuje ve vztahu k nim až dodnes potřebnou sebereflexi. Stěžovatel však nesouhlasí s uznáním své viny za zvlášť závažný zločin znásilnění, neboť odpovídající skutek (v logice odvolacího soudu část skutku - pozn. Ústavního soudu) nebyl v řízení před obecnými soudy podle něj prokázán v míře požadované příslušnými právními standardy. Konkrétně stěžovatel obecným soudům vytýká 1) porušení zásady presumpce neviny; 2) odmítnutí dovolání, ačkoliv pro to nebyly splněny podmínky. Jednotlivé námitky stěžovatele lze detailněji rozvést následovně:
7. Ad 1) stěžovatel tuto svou jedinou námitku rozvinul v tom směru, že nenapadá obsah zjištěného skutkového stavu, ale jeho právní hodnocení, tedy zda v jeho případě konkrétně zjištěný skutkový stav postačuje k uznání viny trestným činem znásilnění. Připomíná angloamerickou právní doktrínu různých důkazních standardů pro občanskoprávní řízení spočívající v převaze důkazů (preponderance of evidence) a pro řízení trestní spočívající ve zjištění skutkového stavu mimo rozumnou pochybnost (beyond reasonable doubt) a ačkoliv si stěžovatel uvědomuje, že v českém právním řádu takové důkazní standardy zavedeny nejsou, dle jeho názoru z nich soudci vychází a je tomu tak dobře. Stěžovatel podle svých slov před Nejvyšším soudem podle svých slov rozporuje "...právní posouzení skutkového stavu - tedy to, že provedené důkazy byly dostatečné a spolehlivě prokázaly vinu odsouzeného."
8. Na základě těchto úvah stěžovatel prosazuje závěr, že v jeho případě byla porušena zásada presumpce neviny ve své složce in dubio pro reo, která je právní zásadou. Obecné soudy dle stěžovatele založily závěr o jeho vině trestným činem znásilnění toliko na výpovědi poškozené, již obhajoba několikrát usvědčila ze lži či alespoň ze zkreslování skutečnosti, a to zejména ohledně svého užívání drog a trestního stíhání pro jiné trestné činy. Stěžovatel rovněž zopakoval ve své stížnosti několik svých pochybností o věrohodnosti poškozené (na jejím těle nebyly známky provedeného znásilnění, čin oznámila až s prodlením, a to podle stěžovatele až poté, co si byla jistá, že její test na přítomnost omamných a psychotropních látek v těle nebude pozitivní, pohlavní styk mezi stěžovatelem a poškozenou v následném období atd.).
9. Stěžovatel ve své stížnosti rovněž připouští, že v jeho situaci nejsou žádné další důkazy a že takový stav je pro řadu znásilnění typický, a tedy nemůže bránit odsouzení pachatele. Zjišťování skutkového stavu se pak opírá o to, čí výpovědi soud uvěří. V takové procesní situaci stěžovatel neměl jak svou nevinu prokázat, přičemž důkazní břemeno nese v trestním řízení naopak stát, který je povinen stěžovatelovi prokazovat vinu, stěžovatel svou nevinu prokazovat nemusí. To je pravým smyslem presumpce neviny. Existuje-li jakákoliv rozumná pochybnost, musí být obviněný zproštěn, přičemž samotný vysoký stupeň podezření k odsouzení nestačí. K tomu připomněl nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N26/32 SbNU 239), sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6.1998 (N 64/11 SbNU 125) a sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006, N 116/41 SbNU 453).
10. Ad 2) stěžovatel rovněž vytkl Nejvyššímu soudu, že se nezabýval právními námitkami uvedenými v jeho dovolání. Nejvyšší soud dle stěžovatele dospěl k závěru, že tento uplatňuje toliko námitky skutkového charakteru, a proto jeho dovolání odmítl, ačkoliv stěžovatel založil argumentačně své dovolání na tvrzení porušení zásady in dubio pro reo, což je zásada právní, jejíž nedodržení vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, a proto se Nejvyšší soud touto námitkou měl věcně zabývat. Podle stěžovatele je alarmující, pokud se Nejvyšší soud odmítl jeho věcí zabývat, když zde stály proti sobě dvě protichůdné výpovědi - jeho a poškozené, přičemž byl za této situace odsouzen. Nejvyšší soud je přitom oprávněn posuzovat proces dokazování, jestliže jsou reálně zjištěné skutkové okolnosti v extrémním rozporu se skutečností či jestliže se jedná nikoliv o reálně zjištěné skutečnosti, ale pouze o určitou míru pravděpodobnosti, přes jejíž existenci je možno vynést odsuzující rozsudek.
IV. Posouzení Ústavním soudem
11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu veřejné moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelek či stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní projednávaném případě.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud musí předně konstatovat, že stěžovatel nesprávně chápe rozdíl mezi skutkovými a právními závěry. Stěžovatel se domnívá (k tomu viz výše sub 7. in fine), že hodnocení důkazů jest tím samým procesem jako subsumpce skutkového stavu pod příslušnou právní normu. Na jednu stranu tak stěžovatel sice uvádí, že v daném případě odhlíží od toho, co bylo v jeho věci zjištěno a že chce argumentovat proti závěru, že by takto zjištěný skutkový stav postačoval k odsouzení za trestný čin znásilnění, na druhé straně však celá jeho argumentace směřuje toliko proti tomu, jaký skutkový stav obecné soudy vzaly za prokázaný. Tím tedy stěžovatel polemizuje jen a pouze s průběhem, respektive s výsledkem dokazování. Pokud by jeho argumentace směřovala proti tomu, zda určitý skutkový stav postačuje k odsouzení za určitý trestný čin, šlo by o ryze právní úvahu, pro niž by však předchozí průběh dokazování nehrál žádnou roli.
13. Taková argumentace by však ve stěžovatelově případě musela být založena na tom, že skutek tak, jak jej obecné soudy vzaly za prokázaný, nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku (tedy např. že opakované zasouvání prstů do pochvy poškozené po dobu půl minuty není jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží). Pokud je kvintesencí stěžovatelovy argumentace, že k žádnému takovému jeho konání ve vztahu k poškozené nedošlo, nejde o právní úvahu dostatečnosti skutkového stavu pro naplnění znaků určité skutkové podstaty, ale toliko o přehodnocování skutkového stavu. Jak přitom stěžovatel sám správně uvádí, skutkový stav se nachází v zásadě mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu.
14. Ten do něj může zasahovat jen v případech, jestliže skutková zjištění nevyplývají z provedených důkazů, případně je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či jejich zdánlivý nesoulad není řádně odůvodněn [srov. např. nález nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. 7. 2014 (N 140/74 SbNU 185), nález sp. zn. I. ÚS 180/03 ze dne 2. 3. 2004 (N 32/32 SbNU 293) či nález sp. zn. IV. ÚS 418/97 ze dne 9. 2. 1998 (N 18/10 SbNU 119)] či jestliže na základě provedených důkazů nelze s nejvyšším stupně jistoty uzavřít, že obviněný se dopustil jednání kladeného mu za vinu [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521) a judikaturu v něm uváděnou], přičemž jednotlivé nesrovnalosti či mezery ve skutkových zjištěních nutně tento stupeň jistoty nenarušují [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 593/02 ze dne 18. 3. 2004 (U 14/32 SbNU 539)].
15. Dalšími výjimkami jsou případy, v nichž závěry dokazování nejsou přesvědčivě, logicky a úplně odůvodněny v závislosti na druhu rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 226/06 ze dne 11. 3. 2010 (N 48/56 SbNU 521), nález sp. zn. IV. ÚS 10/02 ze dne 9. 6. 2003 (N 84/30 SbNU 287), nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63) či nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)], předmětem dokazování nebyl skutek, jímž byl obviněný nakonec shledán vinným [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 125/04 ze dne 25. 4. 2005 (N 88/37 SbNU 195)], případně v nichž dokazování bylo provedeno jednostranně v neprospěch obviněného [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 372/03 ze dne 22. 12. 2004 (N 196/35 SbNU 569) či nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)] nebo ve zcela nedostatečném rozsahu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998 (N 28/10 SbNU 179)], případně obviněný neměl možnost účinně reagovat na změnu náhledu obecných soudů na právní kvalifikaci [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/98 ze dne 30. 11. 1998 (U 72/12 SbNU 537)].
16. Ani jeden z těchto výjimečných důvodů k zásahu Ústavního soudu proti zjištěnému skutkovému stavu není ve stěžovatelově případě naplněn. Žádnou stěžovatelovu námitku neshledává Ústavní soud přesvědčivou, a to vzhledem k následujícím skutečnostem:
17. Pro vypořádání se s námitkou ad 1) je třeba vyjít z úvah uvedených výše sub 12. až 15. Stěžovatelovy námitky mají toliko skutkovou povahu a stěžovatel se jimi snaží dosáhnout přehodnocení skutkového stavu ve svůj prospěch. Stěžovatel předhazuje obecným soudům, že k závěru o jeho vině trestným činem znásilnění rozhodly toliko na základě určité pravděpodobnosti. Tak tomu však nebylo. České trestní řízení ovládá zásada volného hodnocení důkazů. V souladu s touto zásadou hodnotí soud všechny důkazy jednotlivě i v jejich souvislostech podle svého vnitřního přesvědčení. Veškeré odkazy na angloamerickou právní doktrínu důkazních standardů pro určité typy právních řízení jsou tak pro české trestní řízení nepoužitelné, neboť právní mírou důkazů potřebných k závěru, že byl konkrétní osobou spáchán trestný čin, je právě vnitřní přesvědčení soudce, obdobně jako v jiných úpravách trestního řízení v zemích tzv. kontinentální právní úpravy (srov. např. §261 německého trestního řádu užívajícího termín freie Überzeugung, tedy svobodné přesvědčení, či čl. 353 a čl. 427 francouzského trestního řádu užívající termín intime conviction, tedy niterné přesvědčení). Takové vnitřní přesvědčení v žádném případě nemůže být svévolné, neboť vždy musí být výsledkem racionální a objektivně verifikovatelné úvahy, nacházející svůj odraz zejména v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Není v rozporu s touto zásadou, pokud by jiný subjekt v pozici soudu k vnitřnímu přesvědčení o vině určité osoby určitým trestným činem za stejného důkazního stavu nedospěl. To by naopak bylo porušením této zásady, neboť by takto míra důkazu byla převedena právě do podoby určité objektivizovatelné pravděpodobnosti.
18. Stěžovatel se tedy mýlí, má-li za to, že v situacích tzv. "slova proti slovu" je možno o skutku uvažovat toliko v rovině pravděpodobnosti [srov. např, usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Rozhodující je, zda soud v této situaci na základě racionální, objektivně verifikovatelné a pečlivě odůvodněné úvahy dospěje k vnitřnímu přesvědčení, že se skutek stal, či naopak, zda se nedokáže zbavit pochybností. Odsouzení v takových případech tedy není vyloučeno [nález sp. zn. III. ÚS 224/04 ze dne 19. 8. 2004 (N 116/34 SbNU 213), nález sp. zn. III. ÚS 464/99 ze dne 13. 7. 2000 (N 109/19 SbNU 63)], soud v nich však musí při prověřování a posuzování obou protichůdných skutkových verzí postupovat obzvláště pečlivě [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 520/16 ze dne 22. 6. 2016 (N 119/81 SbNU 853)].
19. Ve stěžovatelově věci si pochopitelně byly obecné soudy vědomy, že jde právě o takovou situaci. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením soudu nalézacího, který vysvětlil, proč uvěřil verzi poškozené, přičemž pravdivost její výpovědi vyvodil zejména z toho, že jí podporovaly i další nepřímé důkazy. Na s. 7 pak odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, proč toto odůvodnění úvahy nalézacího soudu považoval za dostatečné. Za těchto okolností nemá Ústavní soud možnost proti skutkovému stavu, z nějž obecné soudy vycházely, zasáhnout.
20. Ze stejného důvodu nemohla Ústavní soud přesvědčit ani námitka ad 2). Stěžovatel má sice pravdu v tom, že porušení některého ze základních ústavně zaručených lidských práv či svobod si žádá nápravu Nejvyšším soudem v rámci řízení o dovolání, to však neznamená, že by automaticky argumentace takovýmto porušením činila dovolání přípustným. V každém konkrétním případě se musí Nejvyšší soud zabývat relevancí takové námitky [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), bod 23.]. V případě stěžovatele se Nejvyšší soud s relevancí takové námitky řádně vypořádal zejména na s. 5 svého napadeného usnesení a Ústavní soud k tomu nemá co dodat, neboť rovněž porušení žádného ústavně zaručeného základního lidského práva či svobody stěžovatele neshledal.
V. Závěr
21. Stěžovatel brojil svou ústavní stížností de facto toliko proti skutkovým závěrům obecných soudů a jejich prostřednictvím do procesu dokazování. Tento proces, jakož i jeho závěr, tj. ustálený skutkový stav, z něhož obecné soudy při dokazování vyšly, stojí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, pokud dodržuje požadavky na svou ústavní konformitu. Žádné vybočení z těchto požadavků ve stěžovatelově věci Ústavní soud neshledal. Neshledal ani žádné jiné procesní pochybení, které by mohlo dosahovat intenzity porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu