ECLI:CZ:US:2018:1.US.1236.18.1
sp. zn. I. ÚS 1236/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Miloše Staňka, zastoupeného JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem Praha 2, Jugoslávská 12, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2016 č. j. 21 C 173/2015-182, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 2. 2017 č. j. 8 Co 41/2017-244 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018 č. j. 32 Cdo 2864/2017-285, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích nahradil rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 31. 3. 2015, ev. č. FA/3490/2015, ve věci sp. zn. FA/SU/127/2014, potvrzené rozhodnutím Finančního arbitra o námitkách ev. č. FA/8997/2015 ze dne 27. 8. 2015, tak, že návrh stěžovatele, jímž se domáhal vrácení poplatku za uzavření smlouvy o úročení úvěru ve výši diskontní sazby platné v den uzavření smlouvy o úvěru, se zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše uvedené rozhodnutí Finančního arbitra se nahrazuje tak, že se řízení zastavuje a žalobkyni se nepřiznává právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelovo vymezení přípustnosti dovolání spočívající v tom, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena" se navzájem vylučuje a není tak způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud zdůraznil, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení též otázky bylo naplněno kritérium jiné. Uvedl dále, že odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu nejsou správné, neboť závěry v nich uvedené nedopadají na projednávanou věc či se týkají odlišného skutkového stavu. Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se případných vad řízení, Nejvyšší soud zdůraznil, že tyto námitky nejsou relevantní, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že přípustnost dovolání z více důvodů je dána tím, že ačkoli otázka, zda určitá osoba vystupuje jako spotřebitel či jako podnikatel, je sice relativně často předmětem rozhodování Nejvyššího soudu, avšak vzhledem ke specifičnosti dané věci nebyl obdobný případ prozatím řešen či nelze hovořit o ustálené judikatuře. Nejvyšší soud se podle stěžovatele nesprávně vypořádal i s vytknutím nedodržené dispoziční zásady ze strany soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatel dále tvrdí, že skutečnost, že vystupoval jako spotřebitel, lze označit za skutečnost mezi stranami nespornou, kterou měl vzít soud prvního stupně i soud odvolací za svou.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však tvoří jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tedy povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti včetně jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí okresního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu