ECLI:CZ:US:2018:1.US.1266.17.1
sp. zn. I. ÚS 1266/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Templářské sklepy Čejkovice, vinařské družstvo, Na Bařině 945, Čejkovice, zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílem, Žižkova 791, Kyjov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2016, č. j. 29 A 6/2012-109, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 2 As 266/2016-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 4. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozsudků obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozhodnutím ze dne 14. 6. 2011, č. . BB 712-110/7/2010-SŘ, Státní zemědělská a potravinářská inspekce, inspektorát v Brně (dále též inspektorát), uložil dle §39 odst. 6 písm. c) zákona č. 321/2004 Sb., o vinohradnictví a vinařství, ve znění účinném do 31. 8. 2011, stěžovatelce pokutu za použití zásady absorpční ve výši 5.000.000 Kč za to, že se dopustila správních deliktů podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 146/2002 Sb., o Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ve znění pozdějších předpisů, podle §39 odst. 1 písm. ee), hh) a jj) a §39 odst. 5 zákona o vinohradnictví (výrok I. rozhodnutí).
Dále inspektorát uložil stěžovatelce podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů, povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč (výrok II. rozhodnutí) a podle §16 odst. 7 zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, ve znění pozdějších předpisů, uhradit náklady dodatečné kontroly ve výši 6.000 Kč (výrok III. rozhodnutí).
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o němž Státní zemědělská a potravinářská inspekce, ústřední inspektorát (dále též "ústřední inspektorát") rozhodl dne 13. 12. 2011, č. j. BE 913-7/82/9/2011-SŘ, tak, že výrok I. rozhodnutí inspektorátu změnil v souvislosti s novelizací právní úpravy, a to zákona o vinohradnictví. Výroky II. a III. shora uvedeného rozhodnutí ústřední inspektorát potvrdil.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí ústředního inspektorátu ze dne 13. 12. 2011, č. j. BE 913-7/82/9/2011-SŘ, žalobou, kterou Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 29 A 6/2012-109, zamítl. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud dne 22. 2. 2017, č. j. 2 As 266/2016-55 tak, že ji zamítl.
Proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů vznesla stěžovatelka celou řadu námitek, jimiž se snažila zpochybnit závěry předcházejícího, ať již správního či soudního řízení. Vychází především z toho, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci, týkající se dostatečnosti vymezení skutků v oznámení o zahájení správního řízení a následném vymezení skutků v žalovaném rozhodnutí.
K pochybení spočívajícím v nepředložení evidenčních knih "bez zbytečného odkladu" v návaznosti i na účinnost právní úpravy až od 1. 9. 2011 stěžovatelka namítla porušení principu retroaktivity. Pojem "bez zbytečného odkladu" nelze podle ní vykládat tak, že by se tak mělo stát "ihned".
Stěžovatelka namítá, že správní a posléze ani soudní orgány nevycházely ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle §27 odst. 4, písm. b), bod 3 zákona o vinohradnictví, ve znění účinném do 31. 12. 2010, bylo zakázáno uvádět do oběhu ty tuzemské produkty, u kterých nebyl znám jejich výrobce. A v případě potravin dovozových ty, u kterých nebyl znám jednak jejich výrobce a současně země jejich původu. Toto ustanovení nezakazuje stěžovateli, aby na trh uváděl potravinu, která může být zpracována ze suroviny neznámého původu, protože je její zpracovatel znám. Jiný výklad nebyl podle stěžovatele do 31. 8. 2011 možný, o čemž má svědčit novela zákona o vinohradnictví, kdy je nově podle §27 odst. 4 písm. b), bod 2 zakázáno uvádět do oběhu produkt, který je neznámého původu, nebo je vyroben z produktů neznámého původu. Podle stěžovatelky nebyly ve věci dány předpoklady pro to, aby bylo možné učinit natolik kategorický závěr, že původ vína uvedený na etiketě neodpovídá skutečnosti. V projednávané věci tak došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými.
Stěžovatelka dále namítla, svůj nesouhlas s tím, jak správní orgán zjišťoval u pěstitelů či výrobců vína původ hroznů, přinejmenším by pak měl mít ověřeno, jaký je skutečný původ vína anebo, že původem hroznů není oblast Morava. K tomuto zjištění mohl dospět správní orgán tzv. izotopickou zkouškou, kterou však tento neprovedl. Ve svých závěrech vycházel správní orgán z poznatků nabytých na základě telefonické a emailové komunikace mezi pěstiteli a výrobci vína. Na základě námitek podaných stěžovatelkou zajistil správní orgán následně u jednotlivých pěstitelů a výrobců vína jejich opětovná vyjádření o odrůdách a množství vína prodaných spol. BJ Vitis, s.r.o. ve formě protokolů, a to až v době prosinec 2010 - únor 2011, tedy v době 1 - 4 měsíce od vydání inkriminovaného opatření ze dne 19. 11. 2010. Sdělení uvedená jednotlivými vinaři se v rozhodných aspektech podstatně lišila od sdělení, která zajistil správní orgán formou telefonických sdělení a emailových zpráv. Navzdory výše zpochybněnému skutkovému stavu věci učinil Nejvyšší správní soud závěry o vínu z dovozu. Přitom vínem z dovozu je až finální produkt, jehož výrobcem je výrobce pocházející ze zemí Evropské unie nebo ze třetích zemí. Vínem z dovozu tedy není možné označit víno, které je vyrobeno z hroznů, které by hypoteticky mohly pocházet ze země rozdílné od ČR, avšak zahraniční původ hroznů nebyl do současné doby zjištěn. Ze skutkového stavu nelze učinit závěr, že by hrozny zakoupené stěžovatelkou od společnosti BJ Vitis, s.r.o. z České republiky, z oblasti Moravy nepocházely. Závěr Nejvyššího správního soudu je tak nezpřezkoumatelným.
V souvislosti se shora uvedenou argumentací stěžovatelka uvádí, že nemohla porušit povinnost vést přílohu č. 33 vyhl. č. 323/2004 Sb., neboť tato upravuje povinnost označení země původu jen u vína z dovozu.
Stěžovatelka vyjádřila svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy nahlížely na otázku provádění zápisů do evidenčních knih, na uvádění do oběhu produktu neznámého původu, povinnosti oznámit Ústavu úplné a pravdivé informace, odmítnutí výslechů pěstitelů.
Dále stěžovatelka namítla, že zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, účinný v době prováděných kontrol, striktně upravoval úkon oznámení o zahájení kontroly a jednání za kontrolovanou osobu. V daném případě osoby, jež se účastnily některých kontrol, nemohly být osobami oprávněnými jednat za kontrolovanou osobu, jelikož tyto ze své pozice neměly žádnou povědomost o sklepním hospodářství - potravinářském podniku a rovněž tak přístup k dokladům kontrolované osoby, tj. ke kompletní vinařské evidenci a obchodním dokladům. Kontroly prováděné na provozovně stěžovatelky nebyly zahájeny zákonným způsobem ve smyslu §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 552/1991 Sb. - nebylo jednáno s odpovědnými osobami. Část protokolů nemohla být použita jako podklad k zahájení správního řízení, neboť byly pořízeny v rozporu se zákonem. Odpovědné osoby nebyly v rámci kontroly řádně seznámeny s obsahem protokolu, nemohly se k němu vyjádřit a ani podepsat. Správní orgán s protokolem seznamoval osobu jinou, která neprovozovala daný potravinářský podnik a nemohla tak být v daných souvislostech osobou kontrolovanou.
Část svých námitek zaměřila stěžovatelka i vůči způsobu a odůvodnění uložené sankce, která je podle stěžovatelky nepřezkoumatelná. Povinností správního orgánu bylo uvést jednotlivé logické kroky, které ho vedly ke stanovení konkrétní výše pokuty, to se však nestalo.
Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy své závěry řádně neodůvodnily, jednaly libovolně a dopustily se též porušení zásady kontradiktornosti řízení. Po účastnících správního řízení nelze požadovat, aby prokázali, že se žádného porušení právních předpisů nedopustili. Obecné soudy podle stěžovatelky svým nezákonným postupem nahradily nedostatky skutkových zjištění učiněných správním orgánem.
Závěrem stěžovatelka zpochybnila postup správního orgánu při doručování protokolů o kontrole. Vedlejší účastník doručil své opatření asistentce obchodního ředitele, a to tím způsobem, že jej položil společně s protokolem na její stůl. Asistentka ředitele přitom není statutárním orgánem stěžovatelky a není asi osobou oprávněnou k jednání za stěžovatelku pověřenou statutárním orgánem.
Ze shora uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod, jež jsou jí garantovány čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 10 Ústavy.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Podle náhledu Ústavního soudu se všemi relevantními námitkami stěžovatelky zabývaly již obecné soudy. Namítá-li kupříkladu stěžovatelka retroaktivní aplikaci ustanovení §27 odst. 4 písm. b) bod 3. zákona o vinohradnictví, lze ji zcela odkázat na napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, v němž je tato námitka relativně podrobně vypořádána na str. 12 - 14. Z právního názoru krajského soudu vyplývá, že tento kladl důraz na smysl a účel daného ustanovení, kdy poukázal na to, že jím zvoleným výkladem lze dosáhnout ochrany spotřebitele před klamáním o původu vína. Zcela správně uvedl, že údaj o provenienci slouží k nezaměnitelné informaci pro konečného spotřebitele a přispívá tím k naplnění smyslu právní úpravy v dané oblasti. Následnou novelu zákona o vinohradnictví lze v tomto směru vnímat jen jako určité zpřesnění stávající právní úpravy. Viděno úhlem pohledu stěžovatelky, by pro určení původu vína, podle původní právní úpravy, nebylo rozhodující to, kde byly hrozny vypěstované, ale to, kde došlo k jejich zpracování (dovedeno k závěrům ad absurdum by k výrobě moravského vína postačovalo dovést hrozny např. z Austrálie). V této souvislosti je případný odkaz krajského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 50/2012-44, který konstatoval, že klamání konečného spotřebitele je třeba vždy vnímat v jeho materiálním smyslu záměny představy a nikoliv jen jako porušení formálně zakotvených povinností.
Jednou z ústředních námitek stěžovatelky byl správním orgánem nesprávně zjištěný skutkový stav. K tomu lze uvést, že jak správní, tak i soudní orgány nevycházely jen a pouze z nesprávně vedené evidence stěžovatelky, ale též z prohlášení jednotlivých pěstitelů a výrobců vína. Nejvyšší správní soud pak považoval námitku stěžovatelky zčásti za nepřípustnou, neboť nebyla obsažena již v jejím žalobním návrhu. Inspektorát podle zjištění Nejvyššího správního soudu výslovně uvedl, že se ve svém rozhodnutí opřel pouze o zjištění zaznamenaná v příslušných protokolech pořízených s pěstiteli a výrobci. Zpochybňuje-li stěžovatelka věrohodnost informací podávaných pěstiteli, lze opět odkázat na závěry obecných soudů, které uvedly, že stěžovatelka je v projednávané věci sankcionována právě za porušení povinnosti oznamovat úplné a pravdivé údaje. Podáváním nesprávných informací by se tak pěstitelé vystavovali nebezpečí postihu ze strany správního orgánu. Pokud nejsou údaje poskytnuté pěstiteli věrohodně zpochybněny, nic nebrání tomu, aby se tyto staly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů i ústavní stížnosti samotné se podává, že hlavním problémem stěžovatelky byla nesprávně vedená evidence. Obecné soudy uvedly, v čem konkrétně stěžovatelka pochybila a proč nelze považovat jí vedenou evidenci za dostatečnou. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší tyto jejich závěry bez dalšího jakkoli zpochybňovat.
Vznesla-li stěžovatelka své námitky vůči způsobu zahájení kontroly a jejímu provádění, lze opět odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, který se okolnostem zahájení kontroly věnoval na str. 18 - 20. Správní soud přímo uvedl, kterým osobám bylo zahájení jednotlivých kontrol oznámeno a jakým způsobem s nimi bylo jednáno. V průběhu kontroly a ani poté nevyšlo najevo, že by správní orgán nejednal s odpovědnou osobou. Pokud bylo stěžovatelce oznámeno zahájení kontroly, bylo na ní, aby v rámci poskytování součinnosti správnímu orgánu zpřístupnila relevantní doklady a prostory za přítomnosti osob, odpovědných za ten či onen úsek činnosti. Pokud si byla stěžovatelka vědoma toho, že v její provozovně probíhá kontrola, bylo na ní, aby svoji činnost z personálního hlediska organizovala s ohledem na tuto skutečnost.
Část své ústavní stížnosti věnovala stěžovatelka též otázce přezkoumatelnosti uložené sankce, kdy tato byla uložena na samé horní hranici. Ústavní soud má za to, že s touto argumentací se opět vypořádal již Krajský soud v Brně a to na str. 22 napadeného rozsudku. Z odůvodnění vyplývá, že správní soud se zabýval především tím, zda správní orgán při ukládání pokuty nepřekročil meze svého správního uvážení. Vzal přitom v potaz nejen samotnou podstatu správního deliktu, ale též okolnosti případu, a to včetně majetkových poměrů stěžovatelky. Krajský soud rozebral, proč pro něj nemá uložená pokuta ve výši 5.000.000 Kč likvidační charakter. Stejně tak zvážil, zda uložením pokuty nebude zasažena schopnost stěžovatelky hradit běžné provozní náklady. Stěžovatelka nepřednesla žádné argumenty, pro které by bylo lze hledět na uloženou pokutu jako na neproporcionální či likvidační.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily lhůtu k předložení evidenčních knih (bez zbytečného odkladu). Nutno uvést, že touto námitkou se zabýval jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud. Na jejich závěrech přitom nelze spatřovat nic nepřiléhavého. Není od věci odkázat na závěr krajského soudu, který v odstavci 91 svého rozsudku konstatoval, že kontrola musí být pro kontrolovaný subjekt do jisté míry překvapivá, a to z toho důvodu, aby došlo ke zjištění skutečného stavu, tedy aby nebyl kontrolovanému subjektu poskytnut prostor pro "retušování" podkladů kontroly.
Pokud stěžovatelka namítá, že příslušné protokoly o kontrole byly správním orgánem nesprávně doručovány, a to položením na stůl asistentky obchodního ředitele, jež není jejím statutárním orgánem ani osobou určenou k přebírání písemností, je třeba správním orgánům tento postup vytknout. V souvislosti s uvedeným je však podle náhledu Ústavního soudu podstatné to, že stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že jí tyto dokumenty nebyly doručeny vůbec nebo že se s nimi nemohl včas seznámit. V projednávaném případě není pochyb o tom, že se stěžovatelka s takto doručovanými protokoly o kontrole fakticky seznámila a tudíž nelze uzavřít, že by pochybení správního orgánu bylo natolik intenzivní, aby mohlo dojít k zásahu do jejich základních práv.
Ústavní soud má za to, že obecné soudy v napadených rozsudcích uvedly, z jakých skutkových a právních okolností případu vycházely, jak hodnotily předložené důkazy, k jakým právním závěrům dospěly a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu