ECLI:CZ:US:2018:1.US.1287.17.1
sp. zn. I. ÚS 1287/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Andrzeje Waclawika, zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze, Široká 117/22, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3507/2016-182 ze dne 18. ledna 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 343/2015-128 ze dne 7. ledna 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 16 C 93/2014-94 ze dne 25. června 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení České televize, se sídlem v Praze, Na hřebenech II 1132/4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 domáhal na žalované zaplacení částky 3 000 000 Kč jako zadostiučinění za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv spočívající v odvysílání nepravdivé, zkreslující reportáže. Stěžovatel se bránil několika útočníkům legálně drženou zbraní, jednoho z nich přitom postřelil do nohy. Média včetně vedlejší účastnice však o události referovala nepravdivě, stěžovatele vylíčila jako útočníka, nebezpečného narkomana a psychicky nemocného šílence. Obvodní soud žalobu zamítl s tím, že stěžovatel nemohl být ze zpravodajství identifikovatelný. Následující den přitom byla událost uvedena napravou míru s tím, že ze strany stěžovatele šlo o nutnou obranu.
2. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozhodnutí obvodního soudu potvrdil s tím, že stěžovatel ve skutečnosti identifikován být mohl. S ohledem na okolnosti by však postačilo morální zadostiučinění: původní, stěžovatele poškozující verze události, v mediálním prostoru vydržela pouhý den, následně byly v hlavním vysílacím čase zveřejněny nové informace o nutné obraně ze strany stěžovatele a byly zveřejněny i informace o výsledku trestní věci s tím, že stěžovatel byl očištěn.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle §237 občanského soudního řádu.
4. Proti rozhodnutím obvodního, městského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do osobní cti a dobré pověsti a na ochranu soukromého a rodinného života. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že zpravodajství vedlejší účastnice se jej dotklo na osobnosti a negativně ovlivnilo i jeho podnikatelskou činnost. Zpravodajství vedlejší účastnice snížilo jeho lidskou důstojnost, spoluobčané přítomní na místě jej kvůli sledovanému zpravodajství považovali za blázna. Účelem požadované náhrady byla mimo jiné i preventivní funkce, aby vedlejší účastnice byla odrazena od vysílání dalších nepravdivých a neověřených informací. Vedlejší účastnice uvedla o stěžovateli závažná nepravdivá tvrzení, od stěžovatele nebyl žádán komentář, média věc nepopisovala z pohledu stěžovatele, zpravodajství se nezaměřovalo na sdělování faktů, ale snahu zaujmout senzací.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. V projednávané věci šlo o nárok jednotlivce na kompenzaci nemajetkové újmy na soukromém a rodinném životě způsobené mu nepravdivým televizním zpravodajstvím. Tyto nároky spadají pod základní právo každého na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života zaručené čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
7. Ústavní soud v této souvislosti již dříve vyslovil, že ústavní či zákonné předpisy nedávají žádnou exaktní metodu, jak určit výši kompenzace. Prostý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, případně s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, ústavní stížnost do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Rozhodnutí obecných soudů však musí dostát ústavněprávním požadavkům. Zejména musí nezbytně zohlednit požadavek ochrany základních práv účastníků řízení, přičemž výklad všech základních práv musí být prováděn v hranicích vymezených lidskou důstojností, kterou je zapotřebí respektovat a chránit. Stejně tak je nezbytné, aby rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši bylo s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy aby v něm byla dostatečným způsobem vyložena kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za relevantní kritérium přezkumu, na jehož základě může Ústavní soud zasáhnout do hodnocení obecných soudů, lze nakonec považovat i to, zda zadostiučinění přiznané v určité výši je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vůbec způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy [srov. nález sp. zn. I. ÚS 3016/11 ze dne 31. 5. 2012 (N 116/65 SbNU 535) a v něm citovanou judikaturu].
8. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v odlišném náhledu na hodnocení důkazů o míře zásahu do jeho rodinného a soukromého života spornou reportáží. Zásah do práv stěžovatele byl dle jeho mínění natolik významný, že nemůže být odškodněn jinak než zadostiučiněním v penězích.
9. Hodnocením reportáže se zabýval jak obvodní soud, tak soud městský. Z dokazování obsahem zpravodajství vyplynulo, že vedlejší účastnice o události informovala expresivním způsobem (podle soudů na hraně přijatelnosti), nicméně podle informací dostupných v dané době, a to i na základě sdělení svědků a přímých aktérů události. K úpravě sdělení pak přistoupila následujícího dne v reakci na sdělení ze strany policie. Dva dny po události stěžovatel mohl svou vlastní verzi představit na konkurenčních komerčních televizních kanálech. V rámci informování o závěru vyšetřování pak měl stěžovatel možnost vystoupit v reportáži vedlejší účastnice a veřejnost byla jasně informována o tom, že stěžovatel byl zproštěn jakéhokoliv podezření.
10. Vůči takto ustálenému skutkovému stavu Ústavní soud nemá ústavně relevantních výtek - stěžovatel sám netvrdil žádné konkrétní procesní pochybení při provádění důkazů, jehož se soudy měly dopustit. Úkolem Ústavního soudu přitom není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
11. K námitkám proti vlastnímu hodnocení sporné reportáže lze akceptovat, že zveřejnění informace o tom, že určitá osoba (přímo či zprostředkovaně ztotožnitelná) střílela v centru města při pominutí smyslů (pod vlivem drog a podobně), má vždy potenciál zasáhnout do jejího práva na ochranu osobnosti, a to zejména pokud jde o její právo na osobní čest, dobrou pověst a ochranu jména. Takové tvrzení se může velkou měrou nepříznivě promítnout do všech sfér života, včetně toho, jak je tato osoba vnímána v okruhu svých nejbližších, tedy ze strany rodiny a přátel, nebo v pracovních či jiných vztazích.
12. Zároveň však platí, že ochrana osobnosti a presumpce neviny obecně nebrání informování o trestním řízení nebo o okolnostech, které mohou opodstatňovat závěr o tom, že se někdo dopustil trestného činu. Plynou z ní ovšem určité meze, pokud jde o způsob, jakým má k takovémuto projevu dojít. Jednou z těchto mezí je i požadavek, aby vždy bylo zřejmé, že žádný prezentovaný názor, byť sebevíce odůvodněný a skutkově podložený, ještě s jistotou neznamená, že se dotčená osoba protiprávního činu skutečně dopustila. Není přitom nezbytné, aby tyto skutečnosti byly obsaženy v každém projevu výslovně. Postačí, pokud vyplynou z jeho celkového vyznění či kontextu daného projevu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 577/13 ze dne 23. 6. 2015).
13. V posuzované věci obecné soudy po vyhodnocení souhrnu reportáží dospěly k závěru, že vedlejší účastnice informovala o události veřejného zájmu, její původně nepřesné informace byly založeny na skutečnostech do té doby známých a byly záhy uvedeny na pravou míru, a to i s přispěním stěžovatele. K intenzitě dopadů sporné reportáže do práv stěžovatele, napadená rozhodnutí či ústavní stížnost nic konkrétního neuvádí: stěžovatel sice tvrdil, že jeho psychice byla zasažena zásadní rána a negativně byla zasažena i jeho podnikatelská činnost, nijak tato tvrzení nekvantifikoval. Nenamítal ani, že by tato tvrzení (a důkazy k jejich prokázání) byla opomenuta v řízení před obecnými soudy. Ústavní stížností se stěžovatel ostatně domáhal především uložení sankce vedlejší účastnici za nesprávné informování.
14. Za takového stavu nelze dospět k závěru, že napadená rozhodnutí nedostatečně zohledňují ústavní rozměr věci, neodpovídají konkrétním okolnostem případu a nejsou způsobilé plnit svou kompenzační funkci: zadostiučinění se totiž stěžovateli zjevně dostalo jak soudním uznáním zásahu do práv stěžovatele, tak zejména zpřesněným informováním vedlejší účastnice, v jehož rámci měl stěžovatel a příslušné orgány činné v trestním řízení možnost vyložit verzi událostí příznivou pro stěžovatele.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu