ECLI:CZ:US:2018:1.US.1290.18.1
sp. zn. I. ÚS 1290/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ing. Petry Nickové, zastoupené JUDr. Janou Švestkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Nad Zlíchovem 9, proti usnesení Okresního soudu Praha-východ č. j. 7 C 314/2016-59 ze dne 1. 2. 2018 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 59/2018-68 ze dne 26. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí okresního soudu, kterým bylo řízení o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke stěžovatelce vyloučeno k samostatnému řízení, a rovněž uvedeného rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že žalobce se domáhá zaplacení uvedené částky po bývalém manželovi stěžovatelky, jako po prvním žalovaném, a po stěžovatelce, jako druhé žalované, z titulu smlouvy o poskytnutí úvěru uzavřené dne 15. 2. 2007 mezi žalobcem a prvním žalovaným. Soud prvního stupně s ohledem na to, že řízení bude nucen ve vztahu ke stěžovatelce z důvodu její dlouhé nemoci přerušit, přičemž účastníci nejsou nerozdílnými společníky a první žalovaný uplatněný nárok uznává, s odvoláním na zásadu hospodárnosti a rychlosti řízení podle §112 odst. 2 o. s. ř., vyloučil řízení o nároku ve vztahu ke stěžovatelce k samostatnému projednání.
Stěžovatelka namítá, že vyloučením řízení o zaplacení žalované částky k samostatnému projednání došlo na její straně k nenapravitelné újmě a porušení procesní rovnosti účastníků řízení, neboť je zbavena možnosti uplatnit svá procesní práva k základu tvrzeného nároku, který její bývalý manžel patrně uzná. I kdyby následně prokázala, že tvrzený úvěr vůbec nevznikl, restituce jejích zákonných práv by již byla zcela vyloučena.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož v projednávané věci je rozhodnutí, kterým se věc vylučuje k samostatnému řízení, rozhodnutím ve smyslu ust. §202 odst. o. s. ř., kterým se upravuje vedení řízení, a teprve rozhodnutí, jímž by bylo žalobě proti stěžovatelce vyhověno, by bylo možno považovat za rozhodnutí, které by mohlo být na újmu práv stěžovatelky, je v rozporu s právem stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelky i obsah napadených rozhodutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh nepřípustný a zčásti o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky přípustnosti a včasnosti ústavní stížnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Takovým procesním prostředkem je i žaloba pro zmatečnost. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání.
Tvrdí-li stěžovatelka, že ze strany soudu byl učiněn vadný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto, měla dosáhnout přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v rámci řízení u civilních soudů ještě před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím žaloby pro zmatečnost. Ústavní stížnost má totiž pouze subsidiární povahu a slouží jako prostředek nápravy eventuálního porušení základních práv a svobod až v případě vyčerpání všech ostatních procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele.
Z podané ústavní stížnosti však nevyplývá, že by stěžovatelka tohoto mimořádného opravného prostředku využila. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost posoudit jako návrh nepřípustný.
Pokud jde o usnesení Okresního soudu Praha-východ - s ohledem na řádné poučení dané stěžovatelce v souladu s ust. §202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. o nepřípustnosti odvolání - je ústavní stížnost směřující do tohoto usnesení nutno považovat za návrh podaný po lhůtě stanovené v ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Rozhodnutí Okresního soudu Praha-východ bylo totiž právní zástupkyni stěžovatelky doručeno 4. 2. 2018, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 11. 4. 2018.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2018
JUDr. Vladimír Sládeček
soudce zpravodaj