ECLI:CZ:US:2018:1.US.1308.18.1
sp. zn. I. ÚS 1308/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti P. K., t. č. Psychiatrická nemocnice Brno, Húskova 2, zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Bartošovice v Orlických horách 34, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. ledna 2018 č. j. 7 To 24/2018-72 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2017 č. j. 91 Nt 51/2016-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. dubna 2018 stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele byla napadenými rozhodnutími porušena jeho ústavně zaručená základní práva na svobodu podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 Nt 51/2016 vyplývá, že usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 9. února 2016 č. j. 1 Nt 2703/2016-11 bylo na základě návrhu státního zástupce v Kroměříži u stěžovatele uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Výkon ochranného léčení byl zahájen dne 6. dubna 2016. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2017 č. j. 91 Nt 51/2016-61 bylo uložené ochranné léčení přeměněno na ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní.
3. Proti rozhodnutí Městského soudu v Brně podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. ledna 2018 č. j. 7 To 24/2018-72 podanou stížnost zamítl, neboť stěžovatel je osobou pro společnost nebezpečnou a hrozí riziko opakování trestné činnosti.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s důvody, pro které bylo ochranné léčení přeměněno na formu ústavní. Podle názoru stěžovatele existuje jiná eventualita jak docílit účelu léčby, a to ambulantní léčba s jinými léky, což připustila i MUDr. Z. Hogenbuchová. Ve věci rozhodující soudy tuto možno přešly mlčením a nevypořádaly se se závěry, uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 3. března 2011 sp. zn. I. ÚS 3654/10 (N 35/60 SbNU 425). Stěžovatel rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. září 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.)
5. Stěžovatel má za to, že samy soudy připustily, že se nařízené ambulantní léčbě dobrovolně podřizoval, ničemu se nevyhýbal a absolvoval všechny nařízené léčebné procedury a neschopnost lékařů najít správný způsob léčby při ambulantní formě léčení nemůže jít k tíži stěžovatele a už vůbec nemůže být důvodem pro jeho zbavení svobody.
6. Stěžovatel dále namítal, že v jeho případě nebylo rozhodováno v souladu s trestním řádem, neboť jak upozorňoval, základem úvahy Městského soudu v Brně o riziku recidivy byly e-maily, které posílala jeho matka vyšetřující lékařce, a proto na základě zásady ústnosti a bezprostřednosti měl městský soud jeho matku vyslechnout. Za situace, kdy městský soud stěžovateli alespoň nenaznačil, že tvrzení jeho matky z e-mailů má za prokázaná, že k té části výpovědi MUDr. Z. Hogenbuchové, v níž uvedla, že ambulantní léčbu lze zkoušet dál i s jinými léky, vůbec nebude přihlížet, a že ho argumentace Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3654/10 nezajímá, mohla na to obhajoba i stěžovatel případně reagovat návrhy na doplnění dokazování. Bez tohoto nastínění se podle názoru stěžovatele jednalo o libovolné rozhodnutí se zjevnými znaky překvapivosti.
III.
Vyjádření k ústavní stížnosti a replika
7. Ústavní soud vyzval Městský soud v Brně, Krajský soud v Brně, Městské státní zastupitelství v Brně a Psychiatrickou nemocnici v Brně k vyjádření se k ústavní stížnosti.
8. Městský soud v Brně ve vyjádření ze dne 2. srpna 2018 uvedl, že jeho rozhodnutí je podloženo odborným stanoviskem MUDr. Z. Hogenbuchové, která byla u veřejného zasedání podrobně vyslechnuta. Mimo toto odborné stanovisko je nutnost změny ochranného léčení z ambulantní na ústavní formu podložena též e-mailovými zprávami předloženými ošetřující lékařkou a přípisy matky stěžovatele. Z uvedených důkazů tak jednoznačně vyplývá, že v případě ponechání ambulantní léčby by se zvýšilo nebezpečí recidivního jednání stěžovatele. Za této situace městský soud trvá na závěrech uvedených v napadeném usnesení.
9. Krajský soud v Brně se k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
10. Městské státní zastupitelství v Brně ve vyjádření ze dne 13. srpna 2018 sdělilo, že ústavní stížnost považuje za neopodstatněnou. V dané věci bylo ve veřejném zasedání rozhodováno o návrhu Fakultní nemocnice Brno, psychiatrická klinika, kde stěžovatel vykonával ochrannou léčbu psychiatrickou v ambulantní formě, na přeměnu této léčby na formu ústavní. Důvodem byla skutečnost, že ambulantní forma léčby se zcela míjí účelem. V rámci veřejného zasedání byla mimo jiné slyšena MUDr. Z. Hogenbuchová, ošetřující lékařka, která uvedla, že léčbou v ambulantní formě není možno zabránit posuzovanému v páchání další trestné činnosti, ambulantní forma léčby tedy neplní svůj účel. S ohledem na provedené dokazování bylo rozhodnuto o přeměně ochranného léčení psychiatrického ve formě ambulantní na ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní, což byl i závěrečný návrh státního zástupce. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele s postupem ve věci rozhodujících soudů, za dané důkazní situace, zejména s přihlédnutím k výpovědi ošetřující lékařky stěžovatele, byly pro vydané rozhodnutí splněny veškeré zákonné podmínky požadované v §99 odst. 5 trestního zákoníku.
11. Psychiatrická nemocnice Brno ve sdělení ze dne 7. srpna 2018 uvedla, že žádosti o podání informací nemůže být vyhověno, a to z důvodu zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti.
12. Stěžovatel v replice k podaným vyjádřením ze dne 12. září 2018, k vyjádření Městského soudu v Brně uvedl, že z jeho obsahu lze dovodit především potvrzení stěžovatelova tvrzení, že navzdory zásadě ústnosti městský soud se skutečně opíral toliko o matčiny e-maily a že matku jako svědka opravdu nevyslechl. Podle názoru stěžovatele nelze odborné stanovisko MUDr. Z. Hogenbuchové posuzovat izolovaně bez ohledu na obsah její svědecké výpovědi před soudem, kde připustila možnost dalšího pokračování v ambulantní formě. Stěžovatel pak nesouhlasí s názorem Městského státního zastupitelství v Brně, uvedeným v jeho vyjádření s tím, že pokud městský soud nevyslechl matku stěžovatele a nepřihlédl k výpovědi MUDr. Z. Hogenbuchové, měl se s tím vypořádat v odůvodnění a uvést, proč k části výpovědi nebude přihlížet, stejně jako měl uvést, proč se nehodlá řídit nálezem Ústavního soudu, na který se stěžovatel odvolával.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem o Ústavním soudu stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, obsah doručených vyjádření a repliky, obsah vyžádaného spisového materiálu a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí a postup obecných soudů z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatele v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností.
16. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
17. Žádná výše uvedená pochybení v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Předmětná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního.
18. Městský soud v Brně po provedeném dokazování dovodil, že výkon ochranného léčení formou ambulantní ukázal, že v současné době se léčba u stěžovatele míjí účinkem a zvyšuje se nebezpečí recidivního jednání, kterým rodině sám vyhrožuje. Stěžovatel sice řádně dochází na ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní a je mu aplikována i medikace, avšak jeho psychický stav se zhoršuje, soužití s ním se stává neudržitelným, přičemž pravděpodobně trpí halucinacemi, což má za následek, že opakovaně volá policii a je odpovědný i za ničení majetku. Podle závěru učiněného městským soudem ochrana společnosti v současné době vyžaduje trvalejší dohled nad stěžovatelem a dlouhodobější působení ochranné léčby ve formě ústavní tak, aby stěžovatel měl správně nastavenou medikaci, dosáhl plného náhledu na závadnost svého jednání i vlastní osobnostní problematiku.
19. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že pokud bylo stěžovateli uloženo ochranné léčení psychiatrické ambulantní formou, pak výsledky ochranného léčení neodpovídají vynaloženému úsilí. Během nařízené ambulantní léčby došlo u stěžovatele v několika případech k recidivě, přičemž obavy rodinných příslušníků z jeho nepředvídatelného chování jsou stále větší a větší. Ani stížnostní soud nepřisvědčil jeho stanovisku, že namísto ústavní léčby pouze stačí, vyzkouší-li jeho ošetřující lékařka k úspěšnému léčení jeho osoby nějaké jiné léky. Pro úplnost stížnostní soud k námitce, že v řízení nebyla vyslechnuta matka stěžovatele, uvedl, že je s podivem, že se tohoto procesního úkonu domáhá až v rámci podané stížnosti, když k dotazu soudu ve veřejném zasedání, v němž se důkazy zásadně provádějí, stěžovatel i obhájce sdělili, že žádné návrhy na doplnění dokazování nečiní (č. l. 59 spisu).
20. Lze uzavřít, že o návrhu zdravotnického zařízení na změnu ochranného psychiatrického léčení v ambulantní formě na ochranné psychiatrické léčení ve formě ústavní rozhodl soud ve veřejném zasedání za účasti stěžovatele i jeho obhájce, přičemž stěžovatel měl možnost seznámit a vyjádřit se jak k podanému návrhu, tak i ke všem provedeným důkazům. Tím, zda jsou pro tuto změnu splněny podmínky, se soudy pečlivě zabývaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
21. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3654/10 k otázce uložení ochranného léčení v ambulantní či ústavní formě, v němž byla podle přesvědčení Ústavního soudu rozumně vysvětlitelná změna postoje stěžovatelky k injekční formě podávání léku tím, že si na konci řízení (podle jeho dosavadního průběhu, popřípadě po konzultaci se svoji obhájkyní) uvědomila, že pokud nebude akceptovat injekční formu podávání léku, bude muset být omezena na osobní svobodě, lze konstatovat, že závěry uvedené v tomto citovaném nálezu nedopadají na případ stěžovatele, neboť v daném případě bylo rozhodnuto o omezení svobody stěžovatelky v podstatě jen za účelem zajištění injekční formy podávání léku a nebyly využity všechny prostředky k zajištění téhož cíle.
22. Poukazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu nebyly shledány případnými. K aplikaci závěrů vyslovených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy, neboť každá věc má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
23. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04 (N 39/36 SbNU 427). Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
24. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
25. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu