ECLI:CZ:US:2018:1.US.1330.18.1
sp. zn. I. ÚS 1330/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petra Kvapila, zastoupeného Mgr. Robertem Kvasničkou, advokátem se sídlem Praha, Dlouhá 705/16, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. 4. 2015 č. j. 28 C 298/2012-47, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2016 č. j. 72 Co 488/2015-88 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2018 č. j. 29 Cdo 2946/2016-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 21, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ze spisového materiálu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal určení neplatnosti předčasných voleb do školské rady Základní školy Kolovraty konaných dne 10. 4. 2012, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť dovolání nesměřovalo proti žádnému z důvodů uvedených v §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně a soudu odvolacího, podle něhož nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti voleb do školské rady. Tvrdí, že soudy nedostatečně zvážily specifické okolnosti případu, nevyplnily zjevnou mezeru v platné právní úpravě voleb do školské rady a jejich přezkumu a postupovaly podle nepřiléhavých obecných závěrů judikatury. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho naléhavý právní zájem na určení neplatnosti voleb do školské rady byl dán a tento závěr se snaží doložit svým hodnocením skutkových zjištění a vlastním provedením testu proporcionality. Uvádí, že odvolací ani dovolací soud se nevypořádaly s jeho námitkami, ani svůj postup řádně neodůvodnily. Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně vydal rozhodnutí ve věci téměř po 28 měsících od zahájení řízení, čímž došlo k porušení jeho práva na projednání věci bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, že za podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však tvoří jeho obligatorní náležitost. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil. Konstatoval, že závěr odvolacího soudu, podle kterého stěžovatel nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti voleb do školské rady, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Dovolání stěžovatele nebylo shledáno Nejvyšším soudem přípustné ani pro řešení otázky, zda je naléhavý právní zájem u žaloby na určení neplatnosti voleb do školské rady "dán vždy, pokud je žaloba podána před skončením mandátu členů zvolených v napadených volbách", neboť na posouzení této otázky napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá.
Ústavní soud konstatuje, že postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Nejvyšší soud, jemuž výhradně přísluší posuzovat, zda dovolání obsahovalo předepsané náležitosti, své závěry dostatečně odůvodnil, přičemž těmto závěrům z hlediska ústavnosti není co vytknout (obdobně např. sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud též připomíná stanovisko svého pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že pokud dovolatel nevymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z citovaného stanoviska Ústavního soudu dále vyplývá, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva (tj. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný. Pro úplnost: k námitce tzv. odeznělých průtahů srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2981/07, III. ÚS 2194/16 a I. ÚS 776/16.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu