ECLI:CZ:US:2018:1.US.1369.17.1
sp. zn. I. ÚS 1369/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti Statutárního města Olomouc, se sídlem Horní náměstí 583, Olomouc, zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem, advokátem, se sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. ledna 2017 č. j. 12 Co 155/2015-684, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. V ústavní stížnosti, podané k poštovní přepravě dne 3. května 2017 a doručené Ústavnímu soudu dne 4. května 2017, stěžovatel podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 30. ledna 2017 č. j. 12 Co 155/2015-684 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho práva zaručená mu čl. 90, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 29 C 384/2013-555 vyplývá, že Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. října 2014 č. j. 29 C 384/2013-489, ve věci žalobkyně Hany Mackové proti žalovanému stěžovateli, o určení neplatnosti kupní smlouvy, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 20 570 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podali odvolání jak žalobkyně, tak i stěžovatel, a to do výroku o náhradě nákladů řízení s tím, že předmět právního jednání či projevu vůle je penězi ocenitelný, a to ve výši 5 000 000 Kč podle výše sjednané kupní ceny. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 12 Co 155/2015-617 co do věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, co do nákladového výroku uložil žalobkyni povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 170 030 Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 69 2012 Kč.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. září 2016 č. j. 30 Cdo 1289/2016-675 napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím ve vztahu mezi žalobkyní a stěžovatelem zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Nejvyšší soud pak odvolacímu soudu vytkl, že v předmětném řízení nebylo důsledně posuzováno i s přihlédnutím k té době již ustálené judikatuře řešící danou právní materii, zda náklady stěžovatele na zastoupení advokátem jsou náklady vskutku účelně vynaloženými a odvolací soud se v rozhodnutí blíže nezabýval tím, jedná-li se o natolik specifickou problematiku, že stěžovatel byl nucen využít služeb advokáta, čímž se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Usnesení dovolacího soudu napadla žalobkyně ústavní stížností. Ústavní soud usnesením ze dne 9. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3885/16 ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. ledna 2017 č. j. 12 Co 155/2015-684 rozhodnutí o náhradě nákladů řízení změnil tak, že stěžovateli vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předmětem řízení byla žaloba na určení neplatnosti smlouvy a nelze tedy konstatovat, že by se jednalo o specifickou či nestandardní problematiku a za této situace byl stěžovatel schopen kvalifikovaně hájit v tomto řízení svá práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátem.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že krajský soud nedostál své povinnosti poskytnout zákonem stanoveným způsobem ochranu práv stěžovatele, který byl v řízení ve věci samé úspěšný, a podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. mu vzniklo právo na náhradu nákladů potřebných k účelnému bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, tedy proti žalobkyni.
7. Podle názoru stěžovatele odvolací soud nepřihlížel ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. Stěžovatel je povinen se chovat jako správný hospodář, jak to vyplývá z ustanovení §38 odst. 1 a 6 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je obec povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy. Z tohoto důvodu se stěžovatel snaží účinně za pomoci právních služeb poskytovaných advokáty bránit své zájmy v řízení před soudy a snaží se i v personálním obsazení hledat úsporu.
8. Podle přesvědčení stěžovatele je třeba v daném případě hodnotit náklady vynaložené na právní zastoupení za adekvátní a účelné, což odvolací soud v napadeném usnesení neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí ověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
10. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3), to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud usnesením odmítne návrh, je-li nepřípustný.
11. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky (efektivně) vyčerpal.
12. V posuzované věci Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni nepřiznal. V poučení pak uvedl, že proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
13. Stěžovatel se poučením odvolacího soudu zjevně neřídil, a to i za situace, kdy spornou otázkou nebyla výše nákladů řízení, neboť ta byla vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2016 č. j. 30 Cdo 1289/2016-675 tak, že odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když při stanovení výše náhrady nákladů řízení aplikoval §8 odst. 1 advokátní tarif. Spornou otázkou bylo nepřiznání náhrady nákladů řízení účastníkovi, který je statutárním městem. Pokud stěžovatel nesouhlasil s rozhodnutím odvolacího soudu, bylo na místě, aby proti němu podal řádné dovolání, přičemž přípustnost dovolání je podle ustanovení §239 o. s. ř. oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
14. Výjimka z principu subsidiarity ústavní stížnosti je založena v ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení, Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně stěžovatelova práva, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo a v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. V předmětné věci je napadeno rozhodnutí soudu odvolacího, kterým se řízení nekončí a proti němuž bylo možno podat dovolání. Ústavní soud nemá ani za to, že stížnost stěžovatele svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu citované ustanovení §75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, jako výjimku z obecného principu, je třeba vykládat restriktivně a důvod k postupu podle tohoto ustanovení zde zjištěn nebyl.
15. Z uvedených důvodů byla podaná ústavní stížnost shledána nepřípustnou ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a Ústavní soud ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj