ECLI:CZ:US:2018:1.US.1401.18.1
sp. zn. I. ÚS 1401/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Kaše, zastoupeného JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2018 č. j. 22 Cdo 6063/2017-860, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. ledna 2017 č. j. 83 Co 183/2013-791 a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. března 2013 č. j. 9 C 1/2002-645, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, Okresního soudu v České Lípě a Aleny Waulinové a Gilone Brun, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 12. 3. 2013 č.j. 9 C 1/2002-645 rozhodl ve věci žalobkyně Aleny Waulinové, domáhající se proti žalovanému stěžovateli a žalované Gilone Brun zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, tak, že se nemovitosti přikazují do výlučného vlastnictví žalobkyně. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2017 č.j. 83 Co 183/2013-791 přikázal nemovitost (za náhradu) rovněž do vlastnictví žalobkyně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 1. 2018 č.j. 22 Cdo 6063/2017-860 odmítl stěžovatelovo dovolání v dané věci a zamítl jeho návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že okresní soud se prý dostatečně nezabýval tím, zda je možné přistoupit k reálnému rozdělení nemovitosti, případně k přeměně na bytové vlastnictví. Pokud soud uvedl, že nemovitost není možné takto rozdělit kvůli existenci nedobrých vztahů mezi spoluvlastníky, stěžovatel je toho názoru, že vždy je třeba zkoumat intenzitu těchto sporů v závislosti na konkrétních okolnostech případu, které následně obsáhle popisuje. Soud podle stěžovatele také pochybil při posuzování tzv. účelného využití nemovitosti, když shledal, že žalobkyně a její rodinní příslušníci v nemovitosti podnikají a naopak že stěžovatel zde nepracuje ani nebydlí. Soud prý vzal nesprávně na základě znaleckého posudku a výslechu znalce za prokázané, že stěžovatel svoji část nemovitosti pravidelně neužívá, jelikož v době prohlídky znalce netekla voda a tak nebylo možno používat koupelnu ani WC. K tomu stěžovatel uvedl, že si vodu do nemovitosti dopravuje v barelech, což je prý dostačující. Krajský soud po provedeném dokazování také dospěl k závěru, že pro existenci rozporů mezi žalobkyní a stěžovatelem nelze nemovitost rozdělit. Stěžovatel připustil, že tento právní spor je významnou zátěží a vztahy mezi znesvářenými stranami jsou přirozeně chladné, to však podle něj nedosahuje takové intenzity, která by bránila v rozdělení domu na jednotky. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s přístupem Nejvyššího soudu, jenž neodstranil podle stěžovatele vadné ocenění nemovitosti pět let starým znaleckým posudkem a rovněž neadekvátně hodnotil intenzitu sporů mezi ním a žalobkyní.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud často opakuje, že pokud obecné soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do jeho pravomoci jejich rozhodnutí přezkoumávat. Nepřísluší mu zejména přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal.
5. Závěry obecných soudů v dané věci lze ve shora vymezeném smyslu stěží zpochybnit. K tvrzení stěžovatele, že soudy nesprávně zvážily možnost rozdělení domu na jednotky, podotkl Nejvyšší soud, že sám stěžovatel přichází s takovým návrhem až v dovolacím řízení; nicméně odvolací soud uvedenou variantu sám posoudil, a to v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Možnost takového vypořádání podílového spoluvlastnictví by byla možná jen tehdy, pokud by vztahy mezi účastníky při užívání domu byly dlouhodobě nekonfliktní, což však nebylo ve zkoumaném případě.
6. Ani v otázce posouzení ocenění nemovitosti znaleckým posudkem Nejvyšší soud nepochybil, když uvedl, že pokud mají účastníci řízení za to, že se cena nemovitosti výrazně změnila, musí uvést důvod takové změny a doplnění znaleckého posudku sami navrhnout. Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání není podle ust. §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, na kterou bylo citací řady pro věc významných judikátů poukázáno. Stěžovatel zpochybňoval skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vycházel a podstatou jeho námitek byl nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soud přihlížel a jak je hodnotil.
7. Právní závěry obecných soudů jsou tedy přijatelným řešením sporu; rozhodnutí nebyla arbitrární ani neočekávaná a vyplývala z podstatných okolností zkoumané věci. Jde tak o výsledek nezávislého rozhodování obecných soudů. Stěžovatele lze rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. V postupu a výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8.Rovněž je nutno poukázat na jednu ze základních zásad právního státu, kterou je princip právní jistoty; jestliže je žalobkyně paní Waulinová od ledna roku 2017 podle pravomocného rozsudku krajského soudu výlučnou vlastnicí celé nemovitosti, musí být Ústavní soud zvláště zdrženlivý ve svém rozhodování. Opět zde odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů.
9.Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu